Toto dílko, poněkud inspirované Perskými listy barona de Montesquieu, jsem psal v období 28. června až 29. července 1995, tedy před více než deseti lety. Tehdy jsem byl velmi ovlivněn četbou klasické světové literatury, zejména té starší, čili na současný mumraj jsem se díval se značnou skepsí elitářského konzervativce. Přesto jsem se s osobou aristokrata, který se ze starých dobrých dob, umístěných zeměpisně jinde, dostal na chvíli k nám, nikdy jasně neztotožňoval (tím méně dnes). Dílko jsem považoval spíše za pamfletický výpad proti době, ve které žiji, vymezení se vůči ní a uvedení se do ní bojem (ostatně za motto jsem zvolil citát, pocházející patrně ze Stendhalovy korespondence a znějící: Uveďte se bojem…). Po deseti letech je myslím stále podnětné a zajímavé, provokativní. Nebudu ho však již komentovat – pokud jde totiž o změnu mých názorů, může ji každý poznat z jiných, aktuálních článků, jak se objevují od podzimu 2003 na stránkách Tématu.

předmluva

Tato kniha, milý čtenáři, kterou přímo a s čistým svědomím označuji jako pamflet, nemá Ti sloužit k ničemu jinému než k zábavě či k poučení, a nejlépe k obojímu. Byl-li jsem nucen ve svém tažení proti zlořádům doby napadnout právě to, na čem naše doba vůbec stojí, pak to už samo o sobě o mnohém vypovídá. Mohu být také obviněn z tvrdosti, ze zloby a z bezohlednosti vůči snahám „zasloužilých občanů“, rád ovšem tato obvinění uvítám, abych sebral více důkazního materiálu pro naše potomky (budou-li nějací). Má kniha je ovšemže pomíjivá, neboť její předmět sám je pomíjivý, proto nevážná lehkomyslná a spíše než cokoli jiného vzrušující. Hleď tedy na ni sub specie aeternitas a buď dobré mysli.

Je-li totiž něco řečeno trochu více kořeněně, má to lahodit patru, je-li to navíc taky pravdivé a odhaluje-li to špatnost, má to zároveň lahodit duši. Nemáš-li už ovšem duši, raduj se aspoň z prvních požitků. Nechtěj se na mě nikterak rozčilovat a pod tímto vlivem brát do ruky pero, chtěje mě svou makarónštinou hnát před soud trpaslíků, neboť jen hlupákova žluč může být mým spiskem pohnuta a jenom hlupák se jí může nechat vyprovokovat k vážné odvetě. Proto mlč, aby ses neukázal ve své podstatě. Si tacuises…

Chceš-li ovšem proti mně napsat pamflet, rád si jej přečtu, ač-li ovšem bude dobře kořeněný a bude lahodit duši. Znovu Ti ale radím, abys raději hledal v tomto spisku to, co Ti může pomoci ve Tvé spáse, než abys se snad vzrušoval a ztrácel drahocenné chvíle života ve chvilkovém zápase tak jako já. Jsem-li já totiž jakýsi kuchař, Ty jsi můj host, a zatímco já se pachtím v kuchyni, Ty nemusíš jíst vše, co Ti nabízím, nýbrž jen to, co Ti chutná.

Nechtěj mě také brát za slovo, neboť jsem něco musel říci ostřeji, než si to myslím, jednak proto, že mluvím ústy aristokrata, jednak a především, abych Tě probudil. Pokud mi bude zbývat čas a přát božská Múza, jistě se odhodlám zveřejnit i svoje skutečné myšlenky. Nelze však, aby vojsko šlo do boje bez hlaholu trubky – dávám Ti tedy nyní své troubení do útoku. Válku ovšem nevedu proti Tobě, nýbrž proti jiným, neboť nepochybuji, že právě Ty jsi výjimka ve všeobecných mravech. Nepokládáš-li se ovšem za tuto výjimku a dokonce hájíš-li tyto mravy, dávám Ti předem rozhřešení, abys byl dobré mysli. Nemám v úmyslu strávit svůj život poučováním dnešních „moudrých lidí“. Doufám, že se shovívavě usmějí nad mým mladickým srdcem.

Nehledej ve mně také zatrpklost, jistě se Ti totiž zdá tato beztak dlouhá předmluva poněkud ironická a zatrpklá. Velmi se ovšem mýlíš. Nikdy nezapomínej, že povaha mluvy se řídí podle toho, ke komu se mluví. Jsi-li radostný a dobré mysli, jistě v této předmluvě poznáš jednu z následnic božského Rabelaise, hryže-li Tě ale nicota, pak by Ti nikterak neprospělo, kdybych svůj spisek vůbec nevydal, nýbrž naopak Ti jeho vydáním konám dobrou službu, za niž bych žádal přece jen trochu vděčnosti, jak se sluší. Buď tedy dobré mysli, měj víru a naději, konej dobro a užívej života, který není nikterak dlouhý. Mýlil jsem se někdy, promiň mi můj omyl, jako já Ti promíjím Tvůj.

A teď tiše… hovoří už jenom jeden anonymní, smyšlený aristokrat…

28. červen

Nemohu říci, že bych se dnes cítil zrovna dobře; jsem tu sice už pár dní, ale nemohu stále ještě volně dýchat. Těžko na mě doléhá mé osamocení, jímž jsem byl donucen k psaní tohoto deníku. Na návrat myslím znovu a znovu, avšak nemám žádné spojení se dvorem a jsem tak ponechán v naprosté nevědomosti o tom, kdy by mohl vévoda svůj hněv zmírnit. Nepochybuji však o tom, že mí přátelé dělají vše pro můj návrat – ovšem Ovidius měl také přátele…

Z toho, co jsem viděl, bych mohl uvést mnoho zajímavých věcí – mohu například skutečně potvrdit, jak nám říkají naši cestovatelé, že zdejší lidé už neumějí žít bez strojů. Sám ve svých pokojích jich mám mnoho. Nemohu u nich ale popřít mnohou užitečnost a hodně podivuhodných vlastností.

Nechci tyto věci příliš rozebírat, vždyť mechanika ani technika mne nikdy moc nezaujaly. Pokud budou naši technici přece jenom chtít o těchto věcech získat lepší představu, nechť sami zavítají do zdejších nehostinných končin. Já sám chci svého vyhnanství použít k ponoření se do sebe, k lepšímu prozkoumání života, neboť i přes svůj přirozený sklon k filozofii byl jsem dříve nucen vnějšími rozptýleními šlechtického života žít především navenek.

29. červen

Čtu – snažím se trochu lépe pochopit zdejší atmosféru. Jde to jen těžko. Vše je tu řízeno jakýmsi deus ex machina, jemuž říkají stát. Přestože u nás je toto slovo všeobecně srozumitelné, zde nabývá temného významu. Nikdo za stát nenese osobní odpovědnost, a přece je stát všemocný. Omezuje-li se, je to jen z jeho vlastní vůle. Dá se říci, že tu panuje jedna velká anarchie, v níž nikdo neví, na čem je. Zdá se mi, že je to způsobeno nahrazováním mravnosti zákony. Je to poučné.

30. června

Nemohu zatajit své dojmy z četby – už včera jsem psal pod jejich vlivem. Čtu jakéhosi u nás naprosto neznámého, zde naopak velmi čteného spisovatele jménem Kafka. Naprosto nechápu, co jeho knihy vlastně chtějí říct. Snad je jejich cílem právě a jen ukázat zmatek, marnost a bezcílnost života. Nemyslím ale, že mě o tom přesvědčil, spíše mne přesvědčil o své nechutnosti.

Lidé tu spolu mnoho mluví, ale vždy marně čekáš, kdy se člověk otevře člověku. A proč se nemohou otevřít? Snad proto, že namísto nitra mají jen zmatek. Byl jsem dnes znovu v lese, stejném u nás jako tady. Ladnost, mírnost, přirozenost – člověk se diví, jak mohly napadnout Kafku ty jeho nesmysly. Nenarazil jsem tu ovšem nikde na vesničany, sbírající dříví, jak jsem na to zvyklý u nás. Les se mi proto zdál být opuštěný.

Služebnictvo mám svoje, takže vlastně vůbec nepřijdu do styku se zdejšími lidmi. Musí to být lidé skutečně mrazivě zajímaví, když tak ctí naprostý zmatek v lidské duši. Podle zařízení pokojů a pode vynálezů, které tu vidím, se mi ale naopak zdá, že jsou vysoce pořádní a racionální. Myslím, že mě tato hádanka začíná zajímat.

Zdá se, že je tu Kafka ctěn více než Goethe, což je tak nepochopitelné, až mě to uchvacuje touhou poznat podstatu zdejších lidí a poměrů, v nichž žijí.