Není-li člověku středověk úplně lhostejný, jako je většině lidí, patrně bude patřit do jedné ze dvou skupin zájemců o tuto éru západní civilizace. Buď jej láká její romantický a dobrodružný ráz (a právě v tom smyslu středověk vstal z mrtvých v devatenáctém století), či jej spíše zajímá podivuhodně rozporná a na první pohled nečekaná historie, podhoubí toho, v čem a jak žijeme dnes. Mně byl goticko-mystický romantismus (zejména představovaný asi Nervalem a Youngem) vždy vzdálen, čili středověk jsem si touto cestou oblíbit nemohl. Blíže jsem se cítil vždy osvícenství a romantismu, který rozvíjel jeho emancipaci, individualismus a deziluzi (za všechny uvedu Byrona se Shelleyem). Odpor ke středověku byl u mne živen také komunistickou výchovou ve škole a antiklerikálním založením mého rodinného prostředí. A dodnes jsem přesvědčen, že v mnohém ohledu lze ono období chápat jako dobu temna, jak o tom ostatně svědčí můj milovaný Dante v Božské komedii (mám na mysli především líčení společenských poměrů v soudobé Itálii). Ke středověku mne nijak nepřiblížil ani můj zájem o přírodní vědy, tím méně konečné zakořenění v antice, jež mi v mládí umožnilo získat vlastní, ne v efemérních míněních doby zakořeněnou identitu. Antický konzervatismus a četba těch, kdo jím byli později ovlivnění (Erasmus, Machiavelli, Rabelais, Shakespeare, Montaigne…), mne nikdy nevedly ke kichotovskému snění o ztracené, idealizované minulostí, pro kterou tak žhnuli křesťanští konzervativci typu Toynbeeho. V protestu proti nim a v jakési hrůze z nich naprosto souhlasím s Popperem. Popper a Tocqueville (později Dewey a Hayek) jsou potom zodpovědní za můj odklon od konzervatismu vůbec a příklon k anglosaskému liberalismu. To už jsem však od středověku odbočil příliš, a proto se k němu hledím zase vrátit.

Dávno se nedokážu dívat na Dantovu poezii, gotické katedrály nebo učení Tomáše Akvinského jako na cosi, co je produktem barbarského věku, naopak – bližším studiem jsem si ke středověku vypěstoval zvláštní intelektuální, duchovní i citovou sympatii. Předně je to naše minulost a ať už se mnou historici budou, nebo nebudou souhlasit, z perspektivy nového století vidím středověk v širokém masívu, začínajícím někde u sv. Augustina a končící někde těsně před Voltairem. Je jasné, že Descartes nebo ještě více takový Hobbes a Bacon jako vzor středověkého myšlení sloužit nemohou, podobně Milton, Ariosto, Racine a Cervantes. Také nechci tvrdit, že evropské město vypadalo ve dvanáctém století stejně jako sedmnáctém atd. Jde mi jen o to, že teprve v osvícenství Evropa jednoznačně a téměř masově shromáždila ty všechny nové, starý řád rozkládající ideje do jedné velké vize emancipace člověka. Jenže on ten středověk právě není něco, co je modernímu Západu bytostně cizí, to by se dalo mnohem spíše říci o antice nebo o biblickém Izraeli. Naše civilizace, naše kulturní identita vzniká až ve středověku mísením antického, izraelského, barbarského i muslimského dědictví a její hlavní, specifickou linii vidím v pavlovském křesťanství, které podrývá všechny vnější jistoty, ať už racionální či na posvátné liteře a dogmatech založené. Tento prvek přináší otevřenost i do tak uzavřené stavby, jakou je Suma teologie svatého Tomáše Akvinského, což je vrcholné dílo středověkého typu myšlení.

Misie svatého Pavla z Tarsu začaly ten fascinující proces stýkání a potýkání antiky s židovstvím, do kterého vnesly několik základních mystérií jako vertikálu víry, již nebude lze nikdy přeměnit v uspokojivou pozemskou horizontálu. Právě ono vzdání se jistot a otevření se věčnosti napospas dávají křesťanství určitou zarputilou imunitu proti tomu, aby bylo svedeno na cestu pouhé mrtvé normy, která musí veškerý mravní a duchovní vývoj buď definitivně zardousit, nebo jím sama být vykořeněna. Pavlovský křesťan je ze všeho nejvíc na cestě, a to ve zcela radikálním smyslu (jak napovídají kardinální mystéria eschatologie, nového stvoření či života z Ducha, a ne z litery, ze zásluh a z vnějších znaků).

„Naše“ původní kultura, s níž byly všechny vnější vlivy obzvláště v napětí, aby nás přetvořily v Západ, který se de facto už nemůže vrátit (a proto možná občas teskní po té či oné idealizované minulosti), spočívala v náboženství a společenských zvyklostech germánských, galských i slovanských kmenů – čili v „barbarství“. Středověk představuje složitou proměnu starých tradic v novou civilizaci, barbarství v kulturu. Tato zkušenost vlastní proměny měla patrně velký vliv na misijní aktivitu Západu, na jeho sklonu chápat sebe sama jako plod velké duchovní práce, bez níž všichni lidé vypadají stejně (barbarsky), ale která je otevřená de facto všem barbarům, aby nalezli univerzální, vypěstovanou kulturu Západu.

Středověk se vyznačuje také zvláštním existenciálním naladěním, které se mi stalo blízké. V osvícenství a v moderní době vůbec převažuje přesvědčení, že člověk se má nějak rozumně zařídit na této zemi – rozkoš a zábava, ať už si ta slova vykládá každý po svém, jsou tu patrně jediné prostředky, jak se vyrovnat s lidskou konečností, s tragikou existence. Jistě, náboženství nezmizelo, dostalo ovšem spíše požitkářské formy a stalo se pozitivním myšlením (to by se dalo snad datovat až k lidovému katolickému baroku, k idylickému protestantskému venkovskému farářovi nebo k Spinozovi). Ne snad že by ve středověku byl náboženský život přísnější a opravdovější, jeho myšlenky však ano. Víra nebyla prostředkem k tomu, jak se cítit dobře, nýbrž pozemský život byl skrze ni upozaděn ve prospěch dramatu spásy a citlivosti ke tragice, porušenosti, bolesti lidské existence. Středověká dogmatika – zvláště v latinské části Evropy – s mocenským postavením katolické církve však rdousily pavlovskou otevřenost ve šněrovačce litery, krom toho si stačí připomenout obrovský nesoulad mezi životem apoštolů a středověkých prelátů, inkvizici, neustálé strašení peklem, omezený obzor různými předsudky, manipulace se sexuální morálkou, v níž se církev svým drábstvím přímo přisála na samu nahotu člověka, aby čtenář pochopil, že v konkrétních věcech je mi středověké křesťanství víc než odpudivé. Některé osobnosti středověku navzdory tomu představují pavlovskou víru tak čistě a průzračně, že je mohu uvést za příklad, chci-li bez obav konkretizovat to, co obdivuji na středověkém existenciálním naladění – jsou to sv. Augustin (zvláště ve Vyznáních), sv. František, Čtyři knihy o následování Krista (pravděpodobným autorem je Tomáš Kempenský) a M. Luther.

Nelze pominout ani to, že ve středověku byl mezi lidmi asi větší pocit pospolitosti a péče o prosté lidi, byť na tom byli materiálně a sociálně mnohem hůře než dnes, kdy technika spolu s rovnostářstvím ničí překážky pro vysokou míru blahobytu všech. Středověk mi také imponuje svým uměním. Jeho složitost a rozpory lze dobře vnímat např. při čtení Danta, kdy se čtenáři ukazuje těžko srozumitelná, složitá, extrémními zkušenostmi poznamenaná doba, která se může jevit zároveň jako vrchol souměrnosti a umu, ale zároveň jako chaos vášní a toho nejhrubšího barbarství. Myslím, že základním klíčem k pochopení středověku je vlastní zážitek ztroskotání, spojený s hlubokým, osobním a asi nejlépe katolicky zaměřeným vztahem k Bohu. Pocit pomíjení a naprosté marnosti úplně všeho pozemského – pocit zahlazující moci času beze všeho carpe diem, jež před Petrarkovými Triumfy umlká. S ohledem na scholastiku je tu samozřejmě skryt výrazný rozpor celé tehdejší mentality: svět (po pádu, náš svět) jako marnost (Bible) a (tento) svět jako pravda, jako racionální jednota souvislostí, jako uzavřený, dokonalý celek. Humanismus s osvícenstvím přejímají spíše tu druhou, scholastickou tezi, a tím vytvářejí spojnici mezi někdejším apodiktickým diktátem církve a pozdějším etatismem či pravdou ras a tříd, kdy pavlovský motiv ustupuje údajným pravdám (pouhého) rozumu. Sám za sebe mohu říci, že pozemsky zakotvený humanismus mi připadá plytký a sterilní, ba přímo sebe destruktivní. Musí totiž hledat hodnotu člověka tam, kde je jen bláto, utrpení, zmar, kde není možné najít žádný kořen smysluplnosti (proto je pozitivní myšlení v humanistické době tak žádoucí, protože nabízí víru v něco dobrého tam, kde se zdá, že nic dobrého být nemůže… naopak pavlovský postoj umožňuje vidět tragickou realitu, neboť v ní nekončí, nýbrž žije jen z eschatologického očekávání), čili musí si nějak lhát, a to s tím větším imperativem, čím víc je poctivý kdesi uvnitř sebe před absurditou světa.

Osobní vztah s Bohem, v Bibli samozřejmý, není pro středověkou víru tak typický, spíše naopak. Centrální náboženská zkušenost tehdejšího věřícího byla sama moc církve, jí se podřizoval, ona ho učila – Slovo Boží nečetl, nerozuměl latinským obřadům, „věřit“ proto od těch dob může znamenat přijetí nějaké informace za pravdivou (nauku církve) a jednání podle ní. V tomto ohledu je velmi ošidné mluvit o tom, že středověk je doba křesťansky založená, je mnohem lépe říci, že je klerikální par excellence. Církev vyrostla jako gigantická budova feudální organizace, ale i jako myšlenkový a politický systém, ovládající svět. V okamžiku, kdy se zdálo, že papežové již opravdu vládnou latinské Evropě, začala jejich moc upadat, a to tak prudce, že již Bonifác VIII. (který si bullou Unam Sanctam nárokoval vládu nad světem) umřel ve francouzském zajetí, pokořen králem Filipem Sličným. Pompézní nátěr křesťanství začal z Evropy opadávat, stavba se bortila, protože stála na politické moci, nikoli na pravém obrácení. Ostatně Bible se stala nejsilnější ideovou zbraní reformace v boji s katolicismem. Také vzdělanost středověké církve, postavená jen na autoritách a na nekonečném přepisování starých spisů, dopadala trapně ve srovnání se stále svobodnějším univerzitním bádáním. Víc než milým květem tehdejší – a od vlivu církve právě emancipované, zesvětštělé kultury – je mi provensálská kurtoazie, od níž vedou nitky přes rytířské legendy a zvláštní pojetí lásky až k toskánským mistrům, k Ariostovi a Tassovi či k Cervantesovi. S tím vším souvisí role měst a o městech mohu říci, že jsou symbolem a shrnutím snad všeho, co na středověku miluji. Je to rozvoj obchodu, vytváření pravidel právního státu, odpor ke šlechtické zvůli i k zvůli krále, myšlenka svobod, barvitost řemesel a umění – onen civilizační rozmach renesance směrem k moderní liberální společnosti. Kurtoazie i středověké město jsou univerzalistické, a přece ne klerikální, jsou světské, ale ne do pozemského horizontu zamknuté, představují kultivovanou, uměleckou radost, ne však bezbřehý kvantitativní konzum.

Středověk je v mnoha ohledech inspirativní a pro mne se už dávno stalo nemožným vracet se a nevracet se ke středověku. Nové a nové promýšlení bohatství naší civilizace a jeho rozvíjení, nová snaha najít v něm stimuly kulturního růstu nemůže minout středověk, protože by tak byla pominuta západní civilizace vůbec.