rozum jako pověra

 

                Film Terryho Gilliama The Brothers Grimm (v českých kinech Kletba Bratří Grimmů) začíná scénou z dětství hlavních protagonistů. Jakub, symbolizující v bratrské dvojici její romantický a intuicionistický pól, se právě vrací do studeného a nuzného rodinného příbytku, kde na něj čeká matka, bratr a malá sestřička. Ta těžce stoná a Jakub byl předtím vyslán, aby prodejem kravky získal peníze na doktora.

 

                Místo peněz však chlapec s rozzářenou tváří přináší hrst „kouzelných fazolí“, jež mu prý za kravku dal jakýsi dobrodinec s tvrzením, že fazole nejen uzdraví sestřičku, ale ještě přinesou těžce zkoušeným lidem štěstí… Scéna končí tím, že se Vilém zuřivě na bratra vrhá, vyčítaje mu, že hloupě naletěl podvodníkovi, promrhal poslední rodinné jmění a tak odsoudil sestřičku k tomu, aby bez lékařské pomoci zemřela…

 

                Popsaný výjev typově náleží k nejsilnějším momentům sebelegitimizačního vyprávění západní moderny. Víra v „kouzelné fazole“ a podobné zázračné prostředky je v něm předváděna jako jakési falešné vědomí, pověra, která brání lidem rozpoznat skutečné příčiny věcí a odporovat tak pozemskému zlu. Oproti pověrám staví moderna rozum a racionalitu: svět je třeba „odkouzlit“, za vším magickým je třeba vidět přírodní zákony, které se můžeme naučit modelovat, předvídat a nakonec je využít v náš prospěch. Klíčová je přitom metafora stroje: lidé a zvířata jsou jen složité mechanismy, dobrý stát je vlastně co nejlépe vyvážený stroj atd.

 

                Vilém Grimm postaví v Gilliamově filmu celou živnost již dospělé bratrské dvojice právě na hypotéze, že za vším je třeba hledat stroj. Jakub se tomu podřizuje, i když v duchu opravdu věří pohádkám, jež sepisuje ve své knize. Firma bratří Grimmů objíždí městečka a vesnice a živí se vymítáním zlých duchů, zabíjením čarodějnic apod. Nejde samozřejmě o žádná kouzla, ale o kočovnou hereckou společnost zvláštního druhu, která dokonalými triky a zvláštními efekty uvádí pověrčivý lid v úžas a budí v něm bohatě zpeněžitelnou důvěru.

 

                Všechno klape až do okamžiku, kdy jsou Grimmové postaveni před úkol vypořádat se s úkazy, které – jak divák od počátku tuší – jsou opravdu kouzla a čáry. Vilém se s tím ovšem nehodlá smířit a všude hledá kladky, lana, kolejnice, katapulty a další výbavu toho druhu, jakou sám užívá při vodění klientů za nos.

 

                V důsledku své neotřesitelné víry v racionální vysvětlení není schopen téměř až do konce příběhu vnímat pravý stav věcí a chová se přesně tak, jak se ve vidění racionalistů chovají ti, kde nechtějí přistoupit na vládu rozumu – iracionálně a předsudečně. Racionalita se v jeho případě náhle jeví jako zaslepenost a překážka v nalezení klíče a správného řešení situace.

 

                Potud bychom mohli Gilliamův film chápat jako trochu chytřejší pohádku, sdílející poetiku „věku Vodnáře“ a navazující na romantickou a postmoderní kritiku moderní racionality: svět má daleko více dimenzí než ty, které umíme popsat v pojmech karteziánské racionality, příroda není jen soubor neosobních mechanismů atd. atp.

 

                Jenže sémantické pole, do nějž Terry Gilliam vepsal svůj příběh, je bohatší a zajímavější.

 

                slavkov – vítězství intelektu

 

                Na úrovni individuálních charakterů je tedy tím, kdo ve filmu reprezentuje osvícenskou racionalitu, Vilém Grimm. Velkým dějinným a kolektivním aktérem, který má Rozum takříkajíc v zástavě, jsou ale francouzská revoluční vojska, okupující toho času Porýní. Rozpory moderní racionality zde dostávají reálný historický rozměr.

 

                V jedné scéně vyzývá velitel francouzských okupantů obyvatele vesnice, v níž se odehrává většina příběhu, k tomu, aby setřásli pověry, jež prý nejsou ničím jiným než (německými) grimmovskými triky, a přijali vládu osvíceného Rozumu, neseného na hlavních galských děl. Nikde jinde není faleš „neutrální“, „odkouzlené“ či „nestranné a universální“ racionality tak patrná jako v této revoluční mentalitě, která sice překonává předsudky, ale zpravidla jen předsudky těch druhých; a rozum, v jehož jménu tak činí, je rozumný natolik, nakolik je náš.

 

                O pár let později by revoluční vojska byla vojsky Napoleonovými. V nich se osvícenský ideál vlády rozumu spojí s nacionalismem již vcelku otevřeně. Bude zajímavé vzpomenout v té souvislosti slova pruského vojenského teoretika Dietricha Adama Heinricha Bülowa, pronesená po bitvě u Slavkova: „Stalo se skutkem to, co Bonaparte tolikrát předpověděl, že totiž nová koalice jen rozmnoží kontinentální velikost Francie. Stalo  se skutkem, neboť kontinent ztratil svou nezávislost. Je to důkaz, že v našich dnech může moc připadnout jedině intelektu.“

 

                Geniální taktické manévry francouzského císaře připomínají příslovečnou šachovou partii. Promyšlená organizace a práce generálního štábu jeho vojsk pak upomínají na starší metaforu Boha jako hodináře, který stvořil svět coby dokonalý hodinový stroj – předobraz rozumu, který si podmaňuje skutečnost na základě přesné znalosti jejích zákonitostí.

 

                Slabina triumfu je ale přesně tam, kde spočívá jeho největší síla. Napoleonovi vojáci nešli do bitvy za nějakou abstraktní racionalitu, nehnalo je nadšení z vlastní proorganizovanosti, technické vyspělosti a z provádění promyšlených taktických manévrů, o jejichž celku ostatně nemohli mít přehled. Šli za svým vůdcem a za vlajkou své země a svého národa. Nesmlouvavý úspěch Rozumu je nezpochybnitelný právě jen do tohoto okamžiku – v něm se zároveň rodí jeho zkáza.

 

                Skutečnou loajalitu nelze naordinovat rozkazem. Je to – jak banální! – záležitost milujícího a nenávidějícího srdce, v němž dřímá stejně tak altruista jako bestie. Iracionalita citů je ve skutečnosti to, co nás nutí maximalizovat efektivitu vlastního jednání a racionalizovat jeho prostředky; ukáznit bouřlivé vášně, podřídit je rozumnému vedení – a jít za cílem, který s racionalitou nemá nic moc společného.

 

                Jestliže se ve zmiňované scéně nakonec němečtí vesničané nepodřídí Rozumu revolučních bodáků, není to proto, že by jaksi „od přírody“ tíhli k pověrám a romantickým citům místo k racionálnímu vysvětlení. Vilém a Jakub jsou přece rodní bratři – a jejich lid má mezi sebou jednotlivce obojího typu. Historická pravda pohádkového vítězství Jakuba Grimma má co do poměru příčiny a následku přesně opačnou podobu: je to odpor k francouzské nadvládě, ne k rozumu jako takovému, jehož blahodárným „vývozem“ se galská expanze ospravedlňuje, co stojí u zrodu německého nacionalismu s jeho typicky romantickým zabarvením, s jeho hledáním duše národa/lidu, s jeho wagneriánským zahleděním se do bájné minulosti a do zkazek o tom, jak jsme my, Němci, kdysi bývali jednotní a silní, vybavení navíc světodějným posláním; my, kteří jsme obraceli na útěk římské legie (jež reprezentovaly Rozum starověku) a kteří dnes, budeme-li sami sobě věrni, obrátíme na útěk i legie Napoleonovy; my, kteří poté, co odkryjeme a obnovíme své autentické historické ego, se postavíme do čela celého lidstva…

 

                Národní hnutí, mezi jehož pilíře náležela i literární kanonizace ve stylu bratří Grimmů, neodmítalo moderní racionalitu. Spíš vystihovalo její temnou, nepřiznanou stránku, její srdce, chcete-li. „Moc může připadnout jedině intelektu,“ prohlásil Bülow. Můžeme to obrátit: intelekt připadá moci. Ve snaze dohnat a předehnat civilizačně de facto nadřazenou Francii odhalují romantické nacionalismy to, co je hnací silou Rozumu: kmenový, nacionální boj o prostor, podmíněný národním sjednocením a podřízením se společnému vedení, pokud možno nepříliš diskutujícímu, neboť sloužícímu poslání, které je přece zřejmé a není třeba se o něm dohadovat. Pradávná logika MY versus ONI. Tady k žádnému pokroku nedošlo – naopak: jen díky těmto archaickým motivům je krok pokroku tak pevný a nesmlouvavý.

 

                Racionalita jako pověra pak znamená: nejsem-li schopen vidět za světem jevů nic jiného než rozumem beze zbytku uchopitelné a ovladatelné mechanismy, je to na hlubší rovině neschopnost vidět za vlastní zdánlivou neutralitou a objektivitou často zcela iracionální pohnutky, které nemívají zrovna humanistický charakter. Ovládáme svůj intelekt – nikdy ale zcela neovládáme moc, které ten intelekt připadá; spíš ona vládne nám. Racionalita se týká prostředků – kdo ale opravdu rozumí svým cílům? Nejsou stejně tajemné jako legendy, které si o nich vyprávíme? Nejsou stejně nedostupné jako věž v hlubokém lese Gilliamovy pohádky, kde na své zmrtvýchvstání čeká neodolatelně krásná a nelidsky krutá durynská královna?

 

                Odpověď na tyto otázky může být sotva jiná než onen banální, a přece zázračný polibek z lásky, který je samozřejmě jediným správným kouzlem, jež dávnou kletbu zruší. Nic nového pod sluncem?

 

                příběh, kterým se vymýšlíme

 

                Terry Gilliam se samozřejmě nespokojuje s tím, že by proti studené racionalitě jakobínů postavil magickou hloubku nacionalistické romantiky. Hledá cestu takříkajíc dnešní, přijatelnou pro člověka 21. století, který nevěří bezvýhradně v rozum, nechce však podřídit své já ani nějakým předmoderním silám, zvlášť ne v jejich kolektivistické podobě. Trvá na subjektivní autonomii a svobodě rozhodování.

 

                Není bez zajímavosti, že klíč k happy-endu se skrývá v knize. Nejde však o knihu kouzel, v níž by stačilo nalistovat to správné heslo, a vše by bylo jasné. Taková kniha snad existovala, byla ale nenávratně zničena i s tajemnou věží, kde spí zakletá královna. Máme na mysli jinou knihu. Tu, kterou dává dohromady Jakub Grimm, onu proslulou knihu lidových pohádek – jejíž pointu však v Gilliamově pojetí musí sám vymyslet; jedná se o příběh, který nejen vypráví, ale který se v závěru ukazuje být jeho vlastním příběhem, v němž on se ze spisovatele mění v hrdinu. A pouze uspěje-li jako hrdina, bude moci uspět i jako spisovatel. Protože je teď pouze na něm, na jeho rozhodnutí a – chceme-li – na jeho vlastním rozumu, jak ten příběh skončí a jak vůbec skončit má; co mu chybí a co je třeba domyslet.

 

                Je to výborná metafora: pohádky, které Jakub sebral ve své knize, jsou již vlastně hotové, jsou to tradiční vyprávění, jím pouze zaznamenaná. A přesto se v klíčovém okamžiku ukazuje, že v nich teď a tady něco chybí. Takto vždycky přebíráme své dědictví: je hotové, ale přesto nedokončené; a my ho musíme „dopsat“.

 

                Místo kouzla, jež nás uvrhává do slepé poslušnosti, a jehož symbolem je durynská královna, pro kterou její milenci obětují všechny a vše, místo tohoto kouzla, které Jakub rozbíjí spolu se začarovaným zrcadlem, se tím pravým kouzlem ukazuje být upřímnost a dobrota srdce, přesně tak, jak to ve správné pohádce má být.

 

                Jakub teprve nyní dospívá: rozpoznává, v čem měl jeho intuicionistický vzdor proti chladné racionalitě vždy pravdu – a v čem byl tento vzdor naopak falešný, když si pletl pravdu citu s falší kouzelných fazolí.

 

                A všichni žili šťastně, dokud neumřeli…

 

                A který ze dvou titulních hrdinů měl tedy vlastně pravdu? I tady pozorný divák (a čtenář) odpověď jistě dávno zná. Ti dva jsou nerozluční, jednou vítězí ten, jindy onen, kolikrát sami nevíme, komu z nich bychom spíš měli popřát sluchu. Jsou si v mnohém neuvěřitelně podobní a tak si je často pleteme; jsou zkrátka jedné krve a nikdo je nerozdělí. Není právě toto ona KLETBA BRATŘÍ GRIMMŮ?