rozum jako pověra
Film Terryho Gilliama The Brothers
Grimm (v českých kinech Kletba Bratří
Grimmů) začíná scénou z dětství hlavních protagonistů. Jakub,
symbolizující v bratrské dvojici její romantický a intuicionistický pól,
se právě vrací do studeného a nuzného rodinného příbytku, kde na něj čeká
matka, bratr a malá sestřička. Ta těžce stoná a Jakub byl předtím vyslán, aby
prodejem kravky získal peníze na doktora.
Místo peněz však chlapec s rozzářenou tváří přináší hrst
„kouzelných fazolí“, jež mu prý za kravku dal jakýsi dobrodinec
s tvrzením, že fazole nejen uzdraví sestřičku, ale ještě přinesou těžce
zkoušeným lidem štěstí… Scéna končí tím, že se Vilém zuřivě na bratra vrhá,
vyčítaje mu, že hloupě naletěl podvodníkovi, promrhal poslední rodinné jmění a
tak odsoudil sestřičku k tomu, aby bez lékařské pomoci zemřela…
Popsaný výjev typově náleží k nejsilnějším momentům
sebelegitimizačního vyprávění západní moderny. Víra v „kouzelné fazole“ a
podobné zázračné prostředky je v něm předváděna jako jakési falešné
vědomí, pověra, která brání lidem rozpoznat skutečné příčiny věcí a odporovat
tak pozemskému zlu. Oproti pověrám staví moderna rozum a racionalitu: svět je
třeba „odkouzlit“, za vším magickým je třeba vidět přírodní zákony, které se
můžeme naučit modelovat, předvídat a nakonec je využít v náš prospěch.
Klíčová je přitom metafora stroje: lidé a zvířata jsou jen složité mechanismy,
dobrý stát je vlastně co nejlépe vyvážený stroj atd.
Vilém Grimm postaví v Gilliamově
filmu celou živnost již dospělé bratrské dvojice právě na hypotéze, že za vším
je třeba hledat stroj. Jakub se tomu podřizuje, i když v duchu opravdu
věří pohádkám, jež sepisuje ve své knize. Firma bratří Grimmů objíždí městečka
a vesnice a živí se vymítáním zlých duchů, zabíjením čarodějnic apod. Nejde
samozřejmě o žádná kouzla, ale o kočovnou hereckou společnost zvláštního druhu,
která dokonalými triky a zvláštními efekty uvádí pověrčivý lid v úžas a
budí v něm bohatě zpeněžitelnou důvěru.
Všechno klape až do okamžiku, kdy jsou Grimmové postaveni před úkol
vypořádat se s úkazy, které – jak divák od počátku tuší – jsou opravdu kouzla a čáry. Vilém se
s tím ovšem nehodlá smířit a všude hledá kladky, lana, kolejnice,
katapulty a další výbavu toho druhu, jakou sám užívá při vodění klientů za nos.
V důsledku své neotřesitelné víry v racionální vysvětlení není
schopen téměř až do konce příběhu vnímat pravý stav věcí a chová se přesně tak,
jak se ve vidění racionalistů chovají ti, kde nechtějí přistoupit na vládu
rozumu – iracionálně a předsudečně. Racionalita se v jeho případě náhle
jeví jako zaslepenost a překážka v nalezení klíče a správného řešení
situace.
Potud bychom mohli Gilliamův film chápat jako trochu chytřejší pohádku,
sdílející poetiku „věku Vodnáře“ a navazující na romantickou a postmoderní
kritiku moderní racionality: svět má daleko více dimenzí než ty, které umíme
popsat v pojmech karteziánské racionality, příroda není jen soubor
neosobních mechanismů atd. atp.
Jenže sémantické pole, do nějž Terry Gilliam vepsal svůj příběh, je
bohatší a zajímavější.
slavkov – vítězství intelektu
Na úrovni individuálních charakterů je tedy tím, kdo ve filmu
reprezentuje osvícenskou racionalitu, Vilém Grimm. Velkým dějinným a
kolektivním aktérem, který má Rozum takříkajíc v zástavě, jsou ale
francouzská revoluční vojska, okupující toho času Porýní. Rozpory moderní
racionality zde dostávají reálný historický rozměr.
V jedné scéně vyzývá velitel francouzských okupantů obyvatele
vesnice, v níž se odehrává většina příběhu, k tomu, aby setřásli
pověry, jež prý nejsou ničím jiným než (německými) grimmovskými triky, a přijali
vládu osvíceného Rozumu, neseného na hlavních galských děl. Nikde jinde není
faleš „neutrální“, „odkouzlené“ či „nestranné a universální“ racionality tak
patrná jako v této revoluční mentalitě, která sice překonává předsudky,
ale zpravidla jen předsudky těch druhých; a rozum, v jehož jménu tak činí,
je rozumný natolik, nakolik je náš.
O pár let později by revoluční vojska byla vojsky Napoleonovými.
V nich se osvícenský ideál vlády rozumu spojí s nacionalismem již
vcelku otevřeně. Bude zajímavé vzpomenout v té souvislosti slova pruského
vojenského teoretika Dietricha Adama Heinricha Bülowa, pronesená po bitvě u
Slavkova: „Stalo se skutkem to, co Bonaparte tolikrát předpověděl, že totiž
nová koalice jen rozmnoží kontinentální velikost Francie. Stalo se skutkem, neboť kontinent ztratil svou
nezávislost. Je to důkaz, že v našich dnech může moc připadnout jedině
intelektu.“
Geniální taktické manévry francouzského císaře připomínají příslovečnou
šachovou partii. Promyšlená organizace a práce generálního štábu jeho vojsk pak
upomínají na starší metaforu Boha jako hodináře, který stvořil svět coby
dokonalý hodinový stroj – předobraz rozumu, který si podmaňuje skutečnost na
základě přesné znalosti jejích zákonitostí.
Slabina triumfu je ale přesně tam, kde
spočívá jeho největší síla. Napoleonovi vojáci nešli do bitvy za nějakou
abstraktní racionalitu, nehnalo je nadšení z vlastní proorganizovanosti,
technické vyspělosti a z provádění promyšlených taktických manévrů, o
jejichž celku ostatně nemohli mít přehled. Šli za svým vůdcem a za vlajkou své
země a svého národa. Nesmlouvavý úspěch Rozumu je nezpochybnitelný právě jen do
tohoto okamžiku – v něm se zároveň rodí jeho zkáza.
Skutečnou loajalitu nelze naordinovat rozkazem. Je to – jak banální! –
záležitost milujícího a nenávidějícího srdce, v němž dřímá stejně tak
altruista jako bestie. Iracionalita citů je ve skutečnosti to, co nás nutí
maximalizovat efektivitu vlastního jednání a racionalizovat jeho prostředky;
ukáznit bouřlivé vášně, podřídit je rozumnému vedení – a jít za cílem, který
s racionalitou nemá nic moc společného.
Jestliže se ve zmiňované scéně nakonec němečtí vesničané nepodřídí
Rozumu revolučních bodáků, není to proto, že by jaksi „od přírody“ tíhli
k pověrám a romantickým citům místo k racionálnímu vysvětlení. Vilém
a Jakub jsou přece rodní bratři – a jejich lid má mezi sebou jednotlivce
obojího typu. Historická pravda pohádkového vítězství Jakuba Grimma má co do
poměru příčiny a následku přesně opačnou podobu: je to odpor k francouzské
nadvládě, ne k rozumu jako takovému, jehož blahodárným „vývozem“ se galská
expanze ospravedlňuje, co stojí u zrodu německého nacionalismu s jeho
typicky romantickým zabarvením, s jeho hledáním duše národa/lidu,
s jeho wagneriánským zahleděním se do bájné minulosti a do zkazek o tom,
jak jsme my, Němci, kdysi bývali jednotní a silní, vybavení navíc světodějným
posláním; my, kteří jsme obraceli na útěk římské legie (jež reprezentovaly
Rozum starověku) a kteří dnes, budeme-li sami sobě věrni, obrátíme na útěk i
legie Napoleonovy; my, kteří poté, co odkryjeme a obnovíme své autentické
historické ego, se postavíme do čela celého lidstva…
Národní hnutí, mezi jehož pilíře náležela i literární kanonizace ve
stylu bratří Grimmů, neodmítalo moderní racionalitu. Spíš vystihovalo její
temnou, nepřiznanou stránku, její srdce, chcete-li. „Moc může připadnout jedině
intelektu,“ prohlásil Bülow. Můžeme to obrátit: intelekt připadá moci. Ve snaze dohnat a předehnat civilizačně de
facto nadřazenou Francii odhalují romantické nacionalismy to, co je hnací silou
Rozumu: kmenový, nacionální boj o prostor, podmíněný národním sjednocením a
podřízením se společnému vedení, pokud možno nepříliš diskutujícímu, neboť
sloužícímu poslání, které je přece zřejmé a není třeba se o něm dohadovat.
Pradávná logika MY versus ONI. Tady k žádnému pokroku nedošlo – naopak:
jen díky těmto archaickým motivům je krok pokroku tak pevný a nesmlouvavý.
Racionalita jako pověra pak znamená: nejsem-li schopen vidět za světem
jevů nic jiného než rozumem beze zbytku uchopitelné a ovladatelné mechanismy,
je to na hlubší rovině neschopnost vidět za vlastní zdánlivou neutralitou a
objektivitou často zcela iracionální pohnutky, které nemívají zrovna
humanistický charakter. Ovládáme svůj intelekt – nikdy ale zcela neovládáme
moc, které ten intelekt připadá; spíš ona vládne nám. Racionalita se týká
prostředků – kdo ale opravdu rozumí svým cílům? Nejsou stejně tajemné jako
legendy, které si o nich vyprávíme? Nejsou stejně nedostupné jako věž
v hlubokém lese Gilliamovy pohádky, kde na své zmrtvýchvstání čeká
neodolatelně krásná a nelidsky krutá durynská královna?
Odpověď na tyto otázky může být sotva jiná než onen banální, a přece
zázračný polibek z lásky, který je samozřejmě jediným správným kouzlem,
jež dávnou kletbu zruší. Nic nového pod sluncem?
příběh, kterým se vymýšlíme
Terry Gilliam se samozřejmě nespokojuje s tím, že by proti studené
racionalitě jakobínů postavil magickou hloubku nacionalistické romantiky. Hledá
cestu takříkajíc dnešní, přijatelnou pro člověka 21. století, který nevěří
bezvýhradně v rozum, nechce však podřídit své já ani nějakým předmoderním
silám, zvlášť ne v jejich kolektivistické podobě. Trvá na subjektivní
autonomii a svobodě rozhodování.
Není bez zajímavosti, že klíč k happy-endu se skrývá v knize.
Nejde však o knihu kouzel, v níž by stačilo nalistovat to správné heslo, a
vše by bylo jasné. Taková kniha snad existovala, byla ale nenávratně zničena i
s tajemnou věží, kde spí zakletá královna. Máme na mysli jinou knihu. Tu,
kterou dává dohromady Jakub Grimm, onu proslulou knihu lidových pohádek – jejíž
pointu však v Gilliamově pojetí musí sám vymyslet; jedná se o příběh,
který nejen vypráví, ale který se v závěru ukazuje být jeho vlastním
příběhem, v němž on se ze spisovatele mění v hrdinu. A pouze
uspěje-li jako hrdina, bude moci uspět i jako spisovatel. Protože je teď pouze
na něm, na jeho rozhodnutí a – chceme-li – na jeho vlastním rozumu, jak ten
příběh skončí a jak vůbec skončit má; co mu chybí a co je třeba domyslet.
Je to výborná metafora: pohádky, které Jakub sebral ve své knize, jsou
již vlastně hotové, jsou to tradiční vyprávění, jím pouze zaznamenaná. A přesto
se v klíčovém okamžiku ukazuje, že v nich teď a tady něco chybí.
Takto vždycky přebíráme své dědictví: je hotové, ale přesto nedokončené; a my
ho musíme „dopsat“.
Místo kouzla, jež nás uvrhává do slepé
poslušnosti, a jehož symbolem je durynská královna, pro kterou její milenci
obětují všechny a vše, místo tohoto kouzla, které Jakub rozbíjí spolu se
začarovaným zrcadlem, se tím pravým kouzlem ukazuje být upřímnost a dobrota
srdce, přesně tak, jak to ve správné pohádce má být.
Jakub teprve nyní dospívá: rozpoznává, v čem měl jeho
intuicionistický vzdor proti chladné racionalitě vždy pravdu – a v čem byl
tento vzdor naopak falešný, když si pletl pravdu citu s falší kouzelných
fazolí.
A všichni žili šťastně, dokud neumřeli…
A který ze dvou titulních hrdinů měl tedy vlastně pravdu? I tady pozorný
divák (a čtenář) odpověď jistě dávno zná. Ti dva jsou nerozluční, jednou vítězí
ten, jindy onen, kolikrát sami nevíme, komu z nich bychom spíš měli popřát
sluchu. Jsou si v mnohém neuvěřitelně podobní a tak si je často pleteme;
jsou zkrátka jedné krve a nikdo je nerozdělí. Není právě toto ona KLETBA BRATŘÍ
GRIMMŮ?