Odysséus tedy dovyprávěl svůj příběh, nastalo ticho a Faiéky pojal „kouzelný dojem“. Nazítří večer (den uběhl v hostině) hrdinovi donesli na loď dary, on sám si na ni lehl a usnul – bájná plavba začala a koráb letěl jako sokol. Ráno dojeli do Ithaky, kde lodníci spícího Odysséa i s jeho poklady vylodili. Poseidón to viděl s nelibostí, všiml si lodi patrně pozdě, nebo nemohl z nějakého vyššího důvodu zakročit. Jeho pomsta se tedy sveze na Faiéky, na radu Diovu promění vracející se koráb ve skálu – město má pak sevřít pohořím. Faiécký vladař pochopí, oč se jedná a rozhodne, že už více nebudou převážet lidi a boha pokoušet. Tak tedy ani tento blažený lid není mimo hru zájmů různých bohů, kteří v Odysseii na jedné straně hrají mravní autoritu, záštitu práva – na druhé straně jejich lidské slabosti do světa vnášejí neřád a absurditu. Vždyť co je morálního na tom trestat Faiéky, kteří pomáhají nebohým – a Odysséa, který proti Kyklópovi chránil život svůj i svých druhů? Ale problém harmonizace obou rolí boha, tj. role garanta mravnosti a role říditele světa, se objevuje snad ve všech vyšších náboženstvích. Když Odysséus procitne, Ithaku nepozná, zděsí se, že je zase někde v cizí zemi, obviňuje Faiéky, že ho zradili, sesílá na ně boží trest – a jde si přepočítat zboží, jestli mu něco neukradli. Zřetelně cítíme jeho nerudnou náladu, jeho sklon cítit se po prožitých utrpeních dotčený. Navíc byl přece v nové situaci celkem bezmocný. Objeví se však Athéna v podobě mladého pastýře a k němu se hrdina má se vším důvtipem: prosí ho, vypráví mu smyšlenky, až se bohyně usměje, pohladí ho rukou a osloví ho „čtveráku, nádobo lsti, ó ferino“. Je v tom převaha, laskavost, vzkypění dobré nálady po té tísnivé. Ozřejmí hrdinovi, že je v Ithace (ten políbí půdu) vysvětlí mu, že v jeho domě jsou ženiši a vytvoří plán, jak je zničit. Promění Odysséa v odpuzujícího žebráka a pošle ho za Euamiem – sama pak spěchá do Sparty za Télemachem.

Čtrnáctý zpěv pak líčí pobyt Odysséův u Eumaia. Homér popisuje velikost a bohatost Odysséova vepřína, který řídí právě tento pastýř. Ženichy, když o nich mluví, obdařuje nyní epitetem „rovní bohům“. Athéna o nich předtím mluvila jako o „nestoudných“, teď však vystupují v kontextu moci, poroučí si z vepřína nejlepší kusy a epiteton podtrhuje tuto roli. Homér vůbec hodně pracuje jen s náznakovými prostředky a spoléhá na silnou fantazii posluchačů. Když se hrdina přiblížil k vepřínu, málem ho roztrhali psi. Ale duchapřítomně si sedl, a pak mu pomohl ještě i pastýř. Taková banální příhoda oproti Skylle! Přece ho však mohla zabít. To je hluboký, neromantický smysl pro život. Eumaios žebráka přijímá vlídně, teskní po svém pánu (který v pastýřově řeči je ideálním pánem jako on je ideálním sluhou) a mluví o bozích jako o těch, kteří nenávidí násilí a milují právo a pořádek. Tato tendence v Odysseii dosti silná, ale v Íliadě nepatrná, je podle mne v logice vývoje rozkladu na mýtu založené společnosti. První pocit je tragika, pak přichází morální zákonitost, konečně poslední krok je autonomní a autentická osobnost, jakou byl Sókratés. Odysséus ovšem zjišťuje z pastýřova vyprávění, že jeho statky jsou daleko nejbohatší ze všech okolo. V chýši se pak spolu najedí a napijí vína. Za povšimnutí stojí, že pastýř se sice už zmínil o jménu svého pána, ale Odysséus se ho později ptá, kdo je jeho pán – a pastýř se nediví. Oba v běhu řeči snad zapomněli, že už to bylo řečeno, což je realistický detail. Pastýř nechce slyšet žebrákovo ujišťování, že Odysséus se vrátí. Mnozí lidé prý už tohle říkali, zvláště ti, co chtěli pohostinství – a pán se přece nevracel. „Zchytralý“ Odysséus pak vypráví smyšlený příběh o tom, kdo je, co zažil atp. Občas se ukazuje podobným tomu, co skutečně přestál. Bajka je příliš dlouhá a už v ní, jako ostatně v Odysseii často, necítíme tak rozkoš z nazírání jako z vyprávění, ne z okamžiku, ale z děje. V souladu s morálním pojetím božstva pak Eumaios koná oběť bohům, protože v něm byla šlechetná mysl, tj. nikoli už z opatrnosti jako v Íliadě (i když toto starší pojetí je celkově pro Odysséu také typičtější). Dobrý bůh musí mít dobrého věřícího. V pojmu šlechetné mysli je pak asi nejlépe zachycen Homérův ideál člověka. Hostitel Odysséův ovšem nebyl žádný chuďas, pocházel z královského rodu (nešťastně se ale dostal do otroctví), měl majetek, pravomoc a dokonce si koupil sluhu. Homér jako by někdy užuž tvrdil, že člověk je šlechetný nezávisle na rodu, ale patrně se cítí jistěji ve starých předsudcích. Důraz na rod je v obou eposech nepřehlédnutelný, vysvětluje se jím ušlechtilost duše i těla.

Patnáctý zpěv pak začíná příchodem Athény k Télemachovi, burcuje ho, aby už odjel. Varuje ho před číhajícími ženichy, mluví také o tom, že Pénelopeia je svým otcem i rodinou stále více nucena ke sňatku – později se dozvíme, že Odysséus sám, když odjížděl do Tróje, manželce řekl, že pokud se nevrátí do synovy dospělosti, ať se znovu vdá. Télemachos je jako host Meneláem dobře vystrojen. Hostem je i žebrák Odysséus u Eumaia, hostem býval také u Aiola, Faiéků atp. Host či prosebník a jeho posvátné právo na vlídnost a pomoc jsou stále, s nebývalou opravdovostí a silou v Odysseii zdůrazňované. Télemachos nakonec odjede – a Homér skočí zase do pastýřovy chýše. V té době už je noc. Oba spolu příjemně rozmlouvají a Odysséus potom vypráví o sobě nové smyšlenky. Všimněme si ale jiné věci: Eumaios chce dát ostatním pastýřům možnost jít místo poslouchání příběhu spát, proto říká, že jestli „srdce a duch vás pobízí k tomu“, můžete jít spát. Dnes bychom řekli, že to není věc srdce a ducha, nýbrž fyzické únavy, ale pro Homéra srdce, duch, mysl a tělesná podmíněnost člověka dosti splývají. Někdy vyvolává až pocit, že vědomí, vůle atp. jsou jen fyziologické stavy, jindy zas, že duchovní pocit dovede měnit fyziologii (tak i Eumaiova slova jsou víceznačná). Po rozmluvě uléhají ke spánku i Odysséus a posluchači.

Télemachos ráno přistál na Ithace a míří za Eumaiem, pospíchá k němu a Homér určuje cíl jeho cesty, přestože už Eumaia důvěrně známe, takto: bydlil tam „pastýř, vzácný to muž, jenž láskou pánům byl oddán“. To je velmi působivé vykročení od děje k pohledu, k zamyšlení, k lyrické náladě. Tím se dostáváme k šestnáctému zpěvu, nastalo ráno, Odysséus postřehne, že někdo známý přichází: psi neštěkali, ale lísali se, zaslechl také kroky. Tu Eumaios poznal Télemacha, běží k němu, celého ho zlíbal a plakal radostí (bál se, že ho ženiši na cestě zabijí). Řeč se sveze na žebráka, Télemachos je smutný, že ho nemůže přijmout k sobě domů, bojí se totiž, že by ho nemohl ubránit proti ženichům, kdyby mu chtěli ubližovat. Odysséus ho naopak pobízí k tomu, aby se ženichům kvůli sobě, svému jmění atp. postavil, je prý lépe být mrtev, než snášet toto. Télemachos ale zůstává rezignovaný. Poté odejde pastýř sdělit Penelopeii, že její syn se vrátil. A v té chvíli Pallas vrátí Odysséovi podobu. Télemachos chvíli nechce věřit, že ten člověk není bůh, když tak mění podoby, ale potom uvěří svému otci (neznal přece jen podobu otce) a oba se obejmou a usedavě pláčou. Homérovi lidé mají silný citový charakter a básník sám vrcholně líčí obtížnou scénu, kdy Odysséus (který tolik zápasů přestál) řekne synovi, kdo je – přitom ho políbí a „na zem mu skanula slza, již dusil stále a stále“. Jeho líčení postrádá melancholii nebo romantickou citovost, je ve zvláštní harmonii s Homérovým pragmatickým smyslem pro realitu. Tak hluboká citovost upoutaná ovšem stále k zemi, jakou občas líčí Homér v Íliadě i v Odysseii, má sotva ve světové literatuře obdoby. Homér se nad zem vznést nedovede. Odysséus zatím řekne Télemachovi, že při nich v boji s ženichy bude stát Athéna, a tak vytvoří plán. Télemachos se má vrátit do paláce k ženichům a odstranit zbraně se zdi, Odysséus se zatím promění v žebráka a přijde tam později.

Odtud Homér přejde k ženichům, kteří se dozvěděli, že Télemachos unikl nástrahám – a tak ho chtějí zabít na Ithace. Jeden z nich radí zeptat se bohů, zda vraždu schválí: zde vidíme, že bozi mohou potenciálně schválit i zjevný zločin. Nakonec ale bozi dotázáni nejsou, naopak ženichy překvapí výtka Odysséovy ženy, že připravují synovy smrt (jeden z ženichů jí to tajně pověděl). A tak postupně nastala noc. Sedmnáctý zpěv líčí návrat Télemachův domů za matkou, která ho vítá podobně a podobnými slovy jako předtím pastýř. Toto opakování veršů má svébytný umělecký účin, jak už jsem o tom mluvil. Télemachos matce vylíčí výsledky své cesty – v oné době už míří Odysséus v doprovodu pastýřově do města. Cestou je potká jiný pastýř, který je oba hrubě uráží: tím silněji v Odysséovi i ve čtenáři koření myšlenka pomsty. Když dojdou k paláci následuje dojemná scéna se starým psem, s kterým Odysséus kdysi lovil a který nyní leží na hnoji plný klíšťat. Tento pes poznal pána, zavrtěl ohonem, ale blíž už přijít nemohl, nýbrž zemřel stářím. Odysséus si z očí utřel slzy, děj však běží dál. V rozprávěné o psovi s Eumaiem se objevuje životní moudrost: sluhové se málo starají, když nad nimi nejsou páni, protože ztrátou svobody ztratili pocit odpovědnost (půl své hodnoty). Jiná moudrost se objevuje, když Odysséus vstupuje do síně ženichů: není dobře, když nuzný člověk se stydí (protože pak spíše zemře hlady, to jako by Homér nevysloveně dodával).

Athéna chtěla prostřednictvím Odysséova žebrání poznat, kdo z ženichů je zlý a kdo dobrý – nechtěla prý ale žádného zprostit zkázy. I tady morální interpretace bohů padá. Ženiši dávají Odysséovi jídlo, dojde tak i k Antinoovi. Prosí ho s tím, že vylíčí svou někdejší (smyšlenou) slávu, avšak ženich se k němu chová tvrdě a nakonec ho uhodí stoličkou. Odysséus odejde na práh. Pénelopeia se pak snaží žebráka zavolat k sobě (je tu krásný detail Télemachova kýchnutí, které matka považuje za potvrzení svých slov), ten ale ze strachu před ženichy vzkazuje, že přijde až večer. A začíná osmnáctý zpěv: na jeho začátku přijde do síně žebrák Íros, který se chová k Odysséovi zpupně. Ženiši jejich rozepři sledují se zábavou, hlavně Antinoos, který se projevuje stále více jako veselý, bezcitný a prohnaný floutek. Odysséus žebráka porazil a ženiši mu za to dopřáli jídlo a trvalou přízeň, naopak Íros má být zbaven nosu a vykleštěn. V Odysséově řeči k jednomu z ženichů slyšíme opět morální pojetí světového řádu: vykládá svůj pád z bohatství a váženosti do svého nynějšího tím, že býval kdysi zpupný. Hlavní záměr této řeči je však přimět dotyčného ženicha, aby si uvědomil své bezpráví vůči Odysséově rodině a odešel odtud (Odysséus ho asi chtěl uchránit své pomsty). Nepodařilo se mu to však. Přítomnost morálního hlediska vytváří v Odysseii citelné napětí mezi tím, jak svět má být, a tím, jak je. Íliada je rezignovanější.

Do síně vkročí Athénou zkrásnělá Pénelopeia a ženichům poklesnou kolena chtíčem. Přiměje ženichy k tomu, aby jí dali donést dary. Pénelopeia hraje velmi pasivní a křehkou roli, stále spí, dlí v samotě, přede, je jako stín – ale podobně vidí Homér ženy vůbec. Přijde večer, služky rozdělají oheň, Odysséus se nabídne udržovat ho za ně a Homér to líčí takto: „řekl – ty vypukly v smích a vzájemně na sebe hlédly“. Jediný hexametr a ve spolupráci s fantazií posluchače kreslí všechno, je v něm celá povídka čechovovského ražení. Není jasné, co služky cítily, vidíme je před sebou a intuitivně jim rozumíme, jako bychom byli při tom. Pouze služka Melanthó se chová škaredě, snad by se to dalo i pochopit, že je taková k jakémusi cizinci, možná měla špatnou náladu. Tyto pochyby však ztratíme, když Homér říká, že byla na straně ženichů a že s jedním z nich spala. Na konci osmnáctého zpěvu se ženiši kvůli Odysseovi ještě pohádají, ale pak se vše uklidní a každý odejde domů spát.