Hlas Nelsona Mandely nás v příjemných šotech z televizní obrazovky upozorňoval během právě skončené zimní olympiády na smysl pořádaní takové úchvatné přehlídky sportu. Mohli jsme také slyšet slova o oslavě lidství („celebrate humanity“). Jistě, na pozadí byznysu, jímž protečou miliardy dolarů, zatímco obrovské množství lidí na světě trpí chudobou, je tato všechna ideologická radost kolem olympijských her víc než nepřesvědčivá. Lidství jako krása a schopnost těla, jako vůle k vítězství ve fér hře, jako pomoc postiženému soupeři i za cenu ztráty vítězství, je málo oproti lidství, jak ho ztělesňovala Matka Tereza či Albert Schweitzer. Co je vůbec lidství? Lidé jednak nějací jsou, jednak nějací chtějí být. Jestliže se z něčeho ve společnosti stane jakýsi posvátný vzor člověka, bývá v moderní době nazýván lidstvím. Ať už je iluze takového lidství sebedokonalejší, zůstává v lidském těle, na této Zemi, je zahleděností do pozemské existence, nebo spíše pravým útěkem od ní. Z útěku sice bývají obžalováváni ti, kdo přijímají křesťanskou eschatologii, neboť prý unikají bláhovou vírou z pozemské reality do nadpozemského snu, nicméně tento údajný únik umožňuje přiznání si radikální porušenosti světa vůbec – naopak lpění na „lidství“ oslepuje zrak pro lidství v blátě jeho vrženosti, k níž patří absurdní bolest, absurdní hřích a absurdní smrt.

Byl to Voltaire, pokud se nemýlím, kdo kdysi duchaplně podotkl, že kdyby měli svého boha mravenci, budou si ho představovat jako velkého, dokonalého mravence. Tak i náš bůh (záměrně píši malé „b“) je uplácán z lidský představ do podoby člověka či lidství. Je nějaký důvod, proč by náš bůh měl být pravější než ten (hypotetický) mravenčí? Zimní hry mi vždy dávají důvody spíše pro opak. Tak jako jejich všichni účastníci mohou lpět na svém tzv. lidství a oslavovat ho, tak „my“ Češi lpíme na „našich“ hokejistech. Opilí primitivové táhnou po ulicích, skandujíce vyřvaným, vulgárním hlasem svou hymnu složenou z jediného slova naši. A „národ“ je pozoruje s tajuplným pochopením, protože náhle všichni patříme k sobě, všichni jsme údajně spojeni týmž zájmem na vítězství „našich“. Zatímco nádherný a dojemný výkon zlaté Kateřiny N. si nikdo, možná z ostychu před její jedinečností, pílí a dokonalostí, netroufne uzurpovat, hokejisté nejsou svébytným týmem individualit, bojující o úspěch, leč převtělením nejnižších pater českého nacionalismu. A národ, který si zakládá na tom, jak je málo nacionální, se kolem svého totemu vždy znovu shromažďuje, ať už v primitivním křiku či tajně s rozbušeným srdcem u televize. Proto mi dělá vždy velké potíže fandit „našim“, byť Jágra obdivuji v jeho sportovním oslavování lidskosti stejně jako Koivu a byť jim jako všem ostatním dokážu fandit zcela spontánně a zaujatě (ať zvítězí ten nejlepší, neboť jen tak lze oslavit lidství).

Lidství totiž může být víc než „naši“, může být víc než bůh mravence a než všechno to pozemsky omezené, porušené bytí. Jak totiž jinak porozumět Michelangelově Pietě či jeho Davidovi, jak porozumět dílům Rembrandtovým či Vermeerovým? Ba jak porozumět umění vůbec, není-li člověk jako každý konkrétní jednotlivec nekonečně důležitý? Ne abstrahované lidství, ne vytrénovaní borci, kteří jsou schopni ohromujících výkonů, ne „naši“ proti „jejich“, ne člověk jako dokonalost stvoření, ale možnost být u sebe a žít svou jedinečnost. Masovou iluzí, v níž se semkneme a identifikujeme v „našich“, abychom zapomněli na to, že tu na světě jsme každý sám za sebe, ovšem nelze pochopit, proč na každém nekonečně záleží. Ze země se o tom nikdy nedozvíme nic, odtud nic takového neplatí. Má-li to být pravda, pak jedině z úhlu transcedence.

Soutěž o nejlepšího sjezdaře či krasobruslaře může být jen žárlivým bojem, jen tím egoistickým, napínavým hmátnutím po dobrém kusu žvance. Všechna ta reklama kolem, ten kšeft, dopink, ten falešný lesk tomu nasvědčují. Ale kromě toho může být taková soutěž i zpodobení cesty, snahy a píle poutníka, jeho neustálého překonávání překážek. Ceníme si tak Kateřiny N. ne díky tomu, že zvítězila – to je ostatně často věcí štěstí – ale proto, že její velké vítězství je symbolem celého jejího sportovního života. Je náznakem, že každý člověk je na cestě odněkud někam. Jistě, nejlépe o tom vypovídá ortodoxní křesťanství, které mluví o tom, že člověk putuje, proměňuje se do Boha, ale ve všem umění, ba i v olympijských hrách tento skrytý akcent je možné vytušit. Oslavujeme-li lidství, které není útěkem, ale naopak lpěním na autentické náročnosti prožitku, jsme na cestě do Boha, byť v něj nevěříme, byť by nás to ani ve snu nenapadlo. Musíme si jen vybrat, jaké to lidství vlastně oslavujeme.