Zdá se, že v dobře fungující demokracii je politická satira spíše zbytečnou a dosti neatraktivní odnoží umění. V takové společnosti totiž existují mnohem pádnější mechanismy pro postižení špatných, zkorumpovaných a z voličů si blázny dělajících politiků. Po listopadu 1989 také v Česku politická satira ustoupila do pozadí. Sledovali jsme spíše show Milana Markoviče, se kterou k nám uprchl před Mečiarem a v níž nás bavil narážkami na slovenské poměry. Pořad M. Šimka a Z. Bubílkové S politiky netančím měl kdysi také slušnou pověst, ale podle mého gusta spíše pěstoval odpor k politice jako takové, než aby kritizoval její pravé a zhoubné nemoci. Zasmáli jsme se těm blbcům politikům, ale celkem vzato tu nebyla žádná opravdová naštvanost, a tedy ani žádná úleva, že konečně někdo trefil hřebíček na hlavičku… K podobnému typu satiry by se, myslím, mohlo hlásit i lecco z nedávno zrušeného pořadu Bez obalu, který vysílala ČT 1. V poslední době ale tohle žoviální plivání na politiku lapá po dechu, protože veřejnost díky některým kauzám – třebaže ne vždy přímo politickým – začíná vnímat výraznou touhu po změně.

Podezření, o kterých psával kdysi pouze Respekt, vyplouvají na povrch a stávají se celospolečenskými tématy číslo jedna. Ať už jde o Unipetrol, o NBÚ, o případ M. Krause či o restituce pozemků a Konsolidační agenturu. Všechny tyto do špiček politiky sahající otazníky jsou však pro veřejnost málo přehledné, a proto katalyzátorem její zvýšené citlivosti i vůči nim musí být něco jiného – něco, co mohlo sloužit jako srozumitelný signál zkaženosti celé společnosti. Občan, i ten nejprostší, musel být pobouřen a pochopit, že tak to už prostě dál nejde. Kromě toho musel mít jasné, konsternující svědectví. A v tom mu posloužilo šokující odhalení rozsáhlé korupce ve fotbale. Zveřejnění odposlechů ukázalo, co za lidi celý systém řídí, jak se k němu staví a jaké jsou jejich obecné hodnoty. Populární sport, ve kterém jde pro slušné fanoušky na prvním místě o férové, a proto zajímavé zápolení, byl svými šéfy protkán rakovinou korupce, kdy se za peníze kupovalo vítězství u rozhodčích. To by se snad dalo s úlevou přejít, kdyby se fotbaloví funkcionáři postavili k problému čelem a nekompromisně vyšetřovali (ve spolupráci s policií) a trestali všechny odnože možné mafie. Jenže sjezd ČMFS uvízl ve vnitrosvazových sporech jako na mělčině a jeho pramalé antikorupční nadšení vyvolávalo jen větší podezření o stupni zamořenosti celého organismu. Policie zklamala také (nedávno proběhlý soud ani v nejmenším nezmírnil pochybnosti, že fotbal dále funguje na bázi korupce a že odsouzení měli jen smůlu, neboť se o svých čachrech bavili přes mobilní telefon), a proto se otevřelo místo satiře. Zpracování telefonátů dvou vysokých fotbalových předáků v podání M. Čtvrtníčka a J. Lábuse se tak stalo nesmírně populární podívanou, která poskytuje aspoň malou úlevu pobouřenému, beznadějnému občanstvu. Někteří lidé se mohou přít o to, zda zveřejnění soukromého rozhovoru je etické, dokazují tím však jenom zvrácenost smyslu pro etiku, díky kterému je v Česku možné snad všechno. Jestliže totiž někdo svými soukromými aktivitami podrývá a ničí smysl veřejné instituce, jakou fotbal je, jestliže takto rozkládá sám princip svobodné společnosti (fér hru), stává se dík svému vlastnímu rozhodnutí z etické stránky jejím úhlavním nepřítelem, čili nemůže se dovolávat žádné etiky, když ji sám likviduje. Kdyby v tomto státě dobře fungovala policie a justice, kdyby tu existovaly zákony, které by svědčily o eminentním zájmu politiků na boji proti korupci, mohla by zcela neeticky jednajícího člověka chránit etika, protože by v tu chvíli byla reálně silnější než on. Pořad pánů Čtvrtníčka a Lábuse ovšem porušuje menší, nepodstatnější etickou zásadu, aby zachránil etiku vůbec. Bez takové iniciativy by se v současném Česku mohlo stát, že suverénní bossové ať už fotbalu, politiky, samosprávy atd. získají na svou stranu ne jen justici, policii a zákonodárce, ale i zlhostejnělou veřejnost, čili že se korupce stane již beze všech námitek společenskou normou (jako za carského Ruska).

Jiným výrazným impulsem pro společenskou sebereflexi byly skandály bývalého premiéra Grosse. Bohužel nebyly využity k razantnímu tlaku veřejnosti proti všem náznakům korupce, ale jako nástroj mocenské hry, kterou média nedokázala (nechtěla?) rozklíčovat a tak i dotáhnout do vítězného konce proti všem. Pád Grosse proto připomíná vytěsnění hloupého korupčníka těmi chytrými, již např. o tom, jak financovali své drahé bydlení, odmítli mluvit. Nic se nevyřešilo, zůstal jen protivný pocit, že rakovina bují pod povrchem s ještě větší silou a vitalitou, než je ta, kterou nám umožnil zpozorovat Grossův případ. Proto přichází satirická loutková hra, v níž Gross a jeho političtí rivalové vystupují jako symboly české společnosti – nejde tu vůbec o kopání do mrtvoly (Grosse), ale naopak o vystižení všeho, co zůstává, co se stalo podle neblahého tušení raison d´être českých nejen politických bossů. Bohužel jsem měl možnost vidět zatím jen ukázky této podle mého soudu vynikající hry, nicméně zapůsobila na mne velmi silně. Její divácký úspěch i její společenská důležitost z ní dělají „v tuto chvíli“, jak by řekl Gross, jednu z nejzajímavějších událostí stojatá a jinak hloupé české kultury.