Literární korektnost – jak bych tu skutečnost nazval já – má zcela jiný raison d´être než korektnost politická. Tato se vyvinula ze zkušenosti minulého útlaku různých minorit, a tak si za cíl vzala raději vytvářet jejich růžový obraz než snad riskovat návrat starých a dobře zakořeněných společenských předsudků. Literární korektnost naproti tomu, ačkoli navenek se může jevit podobně, má mnohem starší tradici. Kdo zná dnes jméno Saint-Beuve? Kdo by si chtěl přečíst spisy tohoto významného francouzského literáta devatenáctého století (já osobně rozhodně ano)? Je-li dnes jméno Saint-Beuve zapomenuto, oč hůře si potom dokážeme udělat představu, kolik různých pisálků tehdy fušovalo do literatury. Právě v tomto pařeništi a právě tehdy vznikalo cosi jako společenský bonton na dýcháncích literátů, jakási klika důstojných pánů bez osobitosti (á la salónek paní Verdurinové), a s ní i literární korektnost.

Ony doby vlastně až po Burroughse (který umřel na samém konci dvacátého století) byly ovšem plné dramatických zvratů, jimiž umělci vzdorovali z hloubi své autenticity tomu, co se mělo, co by padlo korektnosti. Jistě, na druhé straně tu byla spousta umělců, kteří se dali do služby různým ultraprůměrným skupinkám a kroužkům, v nichž měli své obecenstvo, svůj úspěch a svůj celý horizont. Někteří zase dokázali oslovit průměrné masy a zároveň vytvořit svébytné, věčné dílo výsostného umění – tak např. Hugovi Bídníci nebo Kronika Pickwickova klubu z pera Charlese Dickense nebo Thackerayův Jarmark marnosti. Chceme-li z nadhledu posoudit svou dobu s její literární korektností, začněme tím, že si otevřeme patnáctou kapitolu zmíněného Dickensova románu (Odeon Praha 1973):

„Neznámý potřásl podanou rukou a potom řekl: „Váš věhlas, pane, dolehl i k našemu sluchu. Rozruch, který vyvolala vaše archeologická diskuse, dolehl až k sluchu paní Hunterové – mé choti, pane; jsem Leo Hunter.“ Tu se návštěvník odmlčel, jako by očekával, že pana Pickwicka toto sdělení ohromí, ale když viděl, že pan Pickwick zůstal úplně klidný, pokračoval: „Moje choť, pane – paní Hunterová – je hrdá, že smí počítat ke kruhu svých známých všechny, kdo se proslavili svým dílem a nadáním. Dovolte mi, pane, abych směl na čelná místa tohoto okruhu zařadit jméno pana Pickwicka i jeho druhů, spolučlenů klubu, který mu děkuje za své jméno.“ „Byl bych nevýslovně šťasten, kdybych takovou dámu poznal, pane,“ odpověděl pan Pickwick. „Poznáte ji, pane,“ řekl vážný muž. „Zítra dopoledne, pane, pořádáme společenskou přesnídávku – zahradní dýchánek – pro značný počet těch, kdo se proslavili svým dílem a nadáním. Dopřejte tedy paní Hunterové potěšení, pane, aby vás směla v Hnízdečku uvítat.“ „S velkou radostí,“ odpověděl pan Pickwick. „Paní Hunterová pořádá často takové dýchánky, pane,“ pokračoval nový známý – „ty hody ducha a pastvu pro duše, jak je kdosi velmi procítěně a jedinečně původně nazval v znělce, kterou složil na počest paní Hunterové a jejích přesnídávek.“ „Ten se také proslavil svým dílem a nadáním?“ otázal se ho pan Pickwick. „Ten také, pane,“ odpověděl vážný muž, „všechny známosti paní Hunterové jsou slavné; je její snahou, pane, nemít jiné známosti.“ „To je vskutku ctižádost velmi ušlechtilá,“ podotkl pan Pickwick. „Až paní Hunterové povím, že tato slova splynula ze rtů vašich, pane, bude jistě velmi pyšná“, řekl vážný muž. „Nemýlím-li se, pane, ve vaší družině je také pán, který složil několik skvělých básnických drobnůstek.“ „Můj přítel pan Snodgrass má velkou zálibu v básnictví,“ odpověděl pan Pickwick. „A paní Hunterová rovněž, pane,. Miluje verše přímo blouznivě, pane, zbožňuje je. Troufám si říci, že se do poezie hrouží celým srdcem i duší, až se v ní bezmála utápí. Napsala několik rozkošných básní, pane. Možná, že jste četl její Dumku nad umírající žábou, pane?“ „Nepamatuji se,“ pravil pan Pickwick. „Uvádíte mě v úžas, pane,“ řekl pan Leo Hunter. „Ta báseň způsobila nesmírný rozruch. Byla podepsána pouze značkou L a devíti hvězdičkami a poprvé vyšla v Ženských listech. Začíná takhle:

Bez srdce zda mohu sevření

zřít tu v lesa tiché zeleni,

v posledním jak němém tažení

tady na kmeni

žába cepení?“

„Krásné!“ pravil pan Pickwick. „Jímavé,“ řekl pan Leo Hunter, „tak prostinké!“ „Vskutku,“ přikývl pan Pickwick. „Druhá sloka je ještě dojemnější. Mám vám ji přednést?“ „Budete-li tak laskav –“ odpověděl pan Pickwick. „Zní takto,“ řekl vážný muž ještě důstojněji:

Slastného zda bahna zbavení,

kluků běs a pes a kamení

příčinou snad nejsou trápení,

že tu na kameni

žába cepení?“

„Skvělé!“ pravil pan Pickwick. „Po všech stránkách, pane,“ řekl pan Leo Hunter, „ale uslyšíte paní Hunterovou přednášet tu báseň osobně. Vskutku výstižně, pane, ji dovede podat pouze ona. Zítra ráno ji přednese kostýmovaná, pane. Jako Minerva! Promiňte, zapomněl jsem – je to maškarní dýchánek.“

Všimněme si té zkarikované touhy po slávě a velkých činech. Je zřejmé, co bylo v té době literárně korektní. A dnes je tomu, řekl bych, právě naopak. Oblast umění se tváří, jako by již nemohli existovat géniové, jako by každá výjimečná osobnost mohla být jenom tak odlišná od ostatních, že je bude v jejich pospolitosti potvrzovat. Individualismus sice převážil dnes kdeco, nicméně výsledkem – a to nejen v oblasti umění – je spíše skeptická osamocenost bez napjatého hledání cenného, jedinečného, dokonalého. Současný karikaturista by asi vůbec nemusel měnit detaily Dickensovy črty, musel by však zachytit pocit spojující rezignace na vynikání a ctižádost vůbec. Je sice pravda, že dnešní tvůrci dokážou dát najevo hrdost na tím, když se jim daří, když jsou poctěni nějakou cenou, nicméně sebe i společnost vnímají patrně jaksi patově. Dickensova paní Hunterová se mohla opájet prestiží poezie a velkých myšlenek, dnešní paní Hunterová si zvykla žít bez opojení, zavřela poezii a kulturu do kouta poklidných, snášenlivých debat, v nichž rovnost, nivelizující vše na téměř stejnou hodnotu, vítězí. Ono dýchánkům nezbývá než mínit o kdekom, že je génius, nebo naopak nepřipustit, že někdo by mohl génius být – jedině tak si jejich osazenstvo zachová svou vlastní důstojnost kulturních činovníků.

Literárně nekorektní je dnes věřit v génia a všechno, co s touto vírou souvisí. Co by si počaly zástupy těch, kdo v náležité rovnosti vytvářejí kulturu, kdyby vytrvale neumrtvovaly touhu po něčem velkém, dokonalém? Už slovo velké zní kdekomu nelibě. Pozornost se věnuje spíše všemu malému, okrajovému, rozmělňujícímu. To, co běžně najdeme v myšlenkách lidí, jako byli Beethoven, Goethe, Michelangelo a spousta dalších, co tak ohromujícím způsobem ve svých knihách o těchto mužích líčí a vysvětluje Romain Rolland, to by dnes bylo naprosto nepřijatelným výrazem arogance. Jenže mimořádný talent, mimořádně tvůrčí osobnost bude vždy těm průměrným připadat arogantní, neboť v její idiosynkrazii je nutně sebedůvěra, a to tím větší, čím menší nachází přijetí v okolí (vzpomeňme vybičovanou aroganci Nietzsche).

Přihlédneme-li k poslednímu odstavci předchozího článku, můžeme říci, že právě a především renovace je dnes literárně nekorektní. A to je samozřejmě moc dobře.