Je-li pravda, že podstatou umění byla, je a vždy bude autenticita prožitku, a je-li též pravda, že během novismu se umění vyčerpalo destrukcí dokonalosti, nezbývá nám dneska už jiná možnost, než se znovu vrátit do hloubky k počátku, totiž k sobě, a přemýšlet nad tím, co mohl mít v této spojitosti na mysli třeba Michelangelo nebo Shakespeare, když mysleli na ten zvláštní pojem dokonalost. Nezáleží na tom, zda je dnes společnost již dostatečně rozmanitá, aby se mohl zopakovat někdejší zázrak: ať už tak, nebo onak, my jinak dál jít nemůžeme. Jistě je z hlediska desítek a stovek let, bude-li pokračovat současný vývoj, možné (a to přes věštby, že nová, nyní dokonalá totalita, je na obzoru), že umění v rozmanité a dostatečně bohaté, stabilní společnosti zažije svou konstruktivní konjunkturu, ale na tom nyní opravdu nesejde. To, co vede umělce k velkému dílu, nejsou sny o nekonečné slávě, ale potřeba cosi říci, čeho si autenticky, ve vnitřních bojích a v živém kolotu prožitku cení tak moc, že může upřímně věřit, že mu to přinese věčnou slávu (protože je to tak silné a mocné). Objektivita nepatří mezi ctnosti umění.

Dílo má smysl a hodnotu samo v sobě, ne v tom, kolik za něj kdo zaplatí – a má-li se někdy stát umění zájmem boháčů, musí být hrdé, vědomé si své hodnoty, která vůbec není v tom, kolik peněz je kdo ochoten za ně dát. Nesmí žebrat u nohou společnosti, kňučet, že je nedoceňováno, nýbrž musí být fascinováno sebou samým (tak jako vždycky) jako hodnotou, již nemůže žádná pozemská nepřízeň ohrozit. Jestliže dnes sami umělci, kritici a různí přilehlí necítí, že tomu tak je a musí být, jedná-li se o umění, musíme je nechat napospas jejich paralýze a jít dál. Ne v dýchankově rozmarném výletu za kulturou, ale ve vášnivé fascinaci autentickým prožitkem.

Paradoxem každého takového prožitku je to, že nevyrůstá z nějaké čisté tabule, na niž píše svět dojmů, naopak: vlastní, opravdové já nacházím, když vyjdu ze sebe, když se chci a umím otevřít jinému, když hledám vlastní identitu místo iluze, že ji vždy apriori mám. To jedinečné, identita, je naopak srozumitelné pouze ve vertikále, čili tváří v tvář něčemu, co nás absolutně přesahuje a bez čeho není myslitelné „být sám sebou“ nebo lépe řečeno „stávat se sám sebou“ (to jistě nepředpokládá nutně náboženskou víru či nějaké konkrétní představy o vertikále). Toto vědomí velikosti života je klíčové. Nenahradí je mondénnost, to odivné, leč ve své podstatě jarmareční, vyhledávání všeho velkého a vzácného, ale bez centra ve svém nitru, bez autentické syntézy a fascinace. Zároveň se ovšem takový život nemůže odehrávat v jiných horizontálách, např. být zřetelně omezen v okruhu malé pospolitosti, jejích měřítek a osobních vazeb. Ten, pro koho neexistuje zkušenost s nekonečnem, fascinovaná lačnost po nekonečnu a po stýkání s věčným uměním všech dob, v němž se mu zobrazuje i nekonečnost vlastních prožitků, není umělcem. Jistě, jedná se o autoritativní tvrzení, nicméně tak nosné a důležité, že bych ho rád vepsal jako motto renovace, o níž chci právě mluvit.

Ptáme se, a to zcela ve shodě s tematickým zaměřením čísla našeho časopisu, jak by měla vypadat budoucnost umění. Nuže, nic nevnucuji, jen nabízím svůj projekt, na němž jsem pracoval posledních deset let (a do samého konce života v tom hodlám pokračovat) a jemuž jsem kdysi dal název renovace. Jde o změnu chápání starého: staré může být nové, nebo ještě lépe řečeno: jestliže všechno nové zestárlo, je třeba se vrátit k ještě staršímu, neboť tu je zdroj novosti. Tak jako se avantgarda vracela k primitivům, čili daleko před renesanci, my se nyní můžeme vrátit daleko před avantgardu. Nesmí jít v žádném případě o nějaké neo, čili o kopie, nýbrž o svébytnou inspiraci, jež není návratem (ani renesance nebyla návratem), o autenticitu, která je jediné správné označení aktuálnosti (bez ohledu na davy a kritiky) a současnosti. Za dobrý příklad renovačního umění může sloužit Gaudího katedrála v Barceloně, jež je obecně řazena do původního významu slova „postmodernismus“, ale na níž je návratem inspirovaná svébytnost více než zřejmá. A určitě není konzervativní či tradicionalistická.

Náměty, situace, typy prožitků… to vše se v umění donekonečna opakuje, protože je dílem lidským. Proto novismus nepřinesl a nemohl přinést v tomto ohledu nic nového, a to ani svým potýkáním se světovými válkami či s koncentračními tábory. Základní existenciály (heideggerovsky řečeno) pobytu jsou dány, vyjevují se sice různě, ale vždy tytéž. Novismus přinesl nicméně velké výzvy pro přemýšlení nad dokonalostí. Jistě oslabil důraz na řemeslnou stránku, ne však v tom, že by byla zamítnuta, ale v tom, že se připouští všechno. Jak všechno? Renovační umělec by měl té úžasné epopeji jeho novistických předchůdců, která jediná může dát na položenou otázku odpověď, rozumět. Připouštíme-li všechno, může to znamenat jistě konec, poslední stádium destrukce a dekonstrukce, absolutní nivelizaci, ale zároveň nám sotva někdo může zabránit, abychom začali právě zde znovu. Kdo smí všechno, ten smí také tvořit, není odsouzen k živoření ve spálené zemi. Důležité je, že novismus připouští bez omezení vše, co je autentické a protože je to autentické. Nyní je zapotřebí v tom pokračovat, ale jiným směrem, totiž směrem k dokonalosti (ne k destrukci).

Můžeme přešlapovat na místě, přibrzdit, stávat se konzervativnějšími a míchat tu to, tu ono z nedávné minulosti do postmoderního guláše. Ať to dělá ten, kdo tím dokáže být tak fascinován jako Michelangelo svým Davidem. Umění budoucnosti, jak si ho představuji já, by však mělo stát na osobnostech, které svůj vlastní život žijí s fascinující niternou vizí (to ale asi platí o každém velkém umělci všech dob), jež si bude vyžadovat své ztvárnění již nikoli víc ve smyslu negace, popírání zvyklostí, ale ve smyslu své vlastní dokonalosti (té je tu potřeba rozumět zcela jinak, než jak ji známe z obrazů takového Mondriana. V románu je snad možné něco podobného najít u Prousta, který ostatně na své pravé ocenění teprve čeká. Bylo by jistě bláhové ptát se na objektivní znaky dokonalosti, ta je totiž v síle vize, v tom, co si sama žádá. To platilo vždy a všude, nicméně např. renesanční umění vytvořilo určité standardy, jimiž se ve svém hledání „přirozenosti“ a „věrnosti“ mohlo vymezit vůči starším dobám. Ty dneska již odpadají. Nyní se může opravdu všechno. Dokonalost si však vyžaduje jen něco a klíč k tomu, co konkrétně, má ve svém nitru ten, kdo přivádí k životu vizi, kterou je fascinován.

Vždy jsem žil především v duchovním prostředí klasického umění a vždy mi přišlo tak nesmírně přirozené a současné. Co by dělal Shakespeare dnes? Tak se dost možná ptal i jeho milovník Burroughs – a napsal geniální Nahý oběd. Jistě, nikoli pod dojmem této jedné otázky, ale v celkovém ovlivnění, naladění života, který se neuzavírá velkým tajemstvím člověka a nespokojuje se s horizontem nějaké malé komunity literátů. Současnost je dána pak tím, že nyní otvírá to věčné, že napojuje prožitkově život na zdroj toho, bez čeho zůstává vždy v prožitku u příručního. Ne aktuálnost ve smyslu světského teď, které je staré ještě dříve, než se narodilo, ale současnost ve smyslu teď se nacházející brány k svébytnosti, k až do věčnosti (tím je míněn stupeň) umocněnému prožívání života. Teprve pak a na základě této zkušenosti s klasikou jsem dokázal něco podobného najít třeba v avantgardě, pochopit onu její někdejší současnost, jak jsem o ní mluvil. V nynější době obratu, dovršení jedné éry se mi zdá zvláště nutné vracet se k podstatě umění vůbec, protože porozumět nové etapě nelze z ní samé, ba ani z etapy předešlé, ale teprve z celé trajektorie, spojující všechny etapy. Dotknout se věčnosti, a tu přinést ve své vlastní svébytnosti, ve svém vlastním díle. Tato idiosynkrazie umělce, který se dnes bude snažit o něco dokonalého, bude namířena výrazně i směrem k rozlišování na to malé a to velké. Je lhostejné, zda se v tom bude mýlit, či nikoli, podstatné je, že jako ten, kdo za něčím podstatným jde, bude jasně přitakávat i odmítat – a odmítat jistě především to, co se drží příliš při zemi, co brzdí, co ztratilo schopnost být fascinován a co se uhnízdilo v pohodlné skepsi ekvilibristického, na detaily a kývání hlavou zaměřeného myšlení.

Jako i umělci novismu a předešlých dob musíme, domnívám se, především vstoupit do interakce s našimi vzdálenějšími i méně vzdálenými předchůdci, překročit horizont ryze světského teď – čili staré může být nové. Klasické = hodné studia, jak trefně říká Hugo v předmluvě ke své sbírce Ódy a balady (citováno dle A. Maurois: Olympio, Odeon Praha 1985): „V literatuře – jako všude jinde – není jiného rozlišování než dobré a špatné, krásné a ošklivé, pravdivé a lživé… Nuže, krásno je u Shakespeara stejně klasické (znamená-li pojem klasický tolik, co býti hoden studia) jako krásno u Racina…“ Je-li něco hodné studia, je to inspirativní, je to výzvou, která nám může něco přinést; v žádném případě však nejde o něco, co je předem vyřízené v nějaké škatulce literární vědy. Tak Goethe objevil Shakespeara, který na něj hluboce zapůsobil. Zpočátku se umělec patrně neubrání nápodobám, vžívání se do role mistrů, avšak to je jen přirozené. Cesta k sobě je dlouhá a složitá (což platí i pro Rimbauda, u kterého jen proběhla rychle a příliš brzy vnějším násilím skončila). Ale potom se – zejména pílí a důvěrou ve vlastní svobodné, intenzivní prožívání, v němž se formuje ona vize, jež dělá umělce umělcem – urodí opravdový umělec renovace.

Renovace, když to shrnu, se nechce nijak zvláště vymezovat vůči minulým obdobím umění, chce především a na prvním místě vstoupit do svého pozemského času, který je vždy už starý, s obrovským elánem, nepoddajností a hrdostí na věčně nové umění, jemuž se chce dát do služby po vzoru svých předchůdců. Odporuje-li tedy v něčem tomu, co se stalo v umění již dneska zvykem, tak obzvláště vysokým míněním o tom, jaká by měla být jeho budoucnost.