Jedním z největších paradoxů času, prožívaného v naší pozemské existenci, je ono napětí mezi stále novým a stále se opakujícím, jak ho zachytily starověké civilizace ve svém cyklickém vidění světa. Když Plinia staršího dle líčení jeho synovce uchvátil výbuch Vesuvu natolik, že ztratil pud sebezáchovy, právem ho považoval za něco zcela výjimečného, neboť podobná událost nebyla v paměti lidstva, sídlícího u Středozemního moře. Ovšem „pliniovské erupce“ se na Zemi v řádu tisíciletí tu či onde opakují. Pliniovu synovci dlouho nikdo nechtěl líčení katastrofy věřit, zdálo se spíše, že značně přehání, až teprve moderní vulkanologie jeho popisy potvrdila. Tento příběh dobře ilustruje tezi, že v přírodě není vůbec nic nového, kterou někteří fyzikové (třeba Einstein a Hawking) dovádějí tak daleko, že odmítají samu existenci času, který plyne od jedinečné minulosti k jedinečné budoucnosti – takový čas je podle nich pouze příliš lidské zdání. Možná bychom se před odpovědí na otázku po budoucnosti umění, jak ji klade toto číslo Tématu, měli zeptat, zda jsme si nezvykli vnímat dějiny lidské kultury příliš časově (a to především pod vlivem hegelianismu). Na druhé straně: „pliniovské erupce“ sice nejsou nic zcela unikátního, nicméně pouze jedna z nich připravila o život Plinia staršího. Zde se skrývá zásadní moment, totiž jedinečnost a časovost lidské existence. Často mluvíme o době, o jejím duchu, o posloupnosti epoch, o hranicích mezi nimi, jenže víc než to vše jsme časoví především my sami, každý jeden člověk. Byl jsem oplozené vajíčko, embryo, potom kojenec, učil jsem se mluvit, přilnul jsem k jedinečným rodičům, prožil jsem svou jedinečnou pubertu atd. – a na konci mne čeká má jedinečná smrt. S ostatními lidmi je to stejné a také s problémy, které řeší. Ba když odhlédneme od konstrukcí, jakými jsou „gotické umění“, „nadnárodní kapitál“ či „krize tradiční rodiny“, lze si představit, že lidé různých epoch a také kultur jsou si navzájem tím více podobni, čím konkrétněji sledujeme jejich osudy pod hávem dobových kulis.

Nechci tvrdit, že divadlo světa je naprosto neměnné, ale z existenciálního pohledu to tak spíše vypadá. Velkým příběhům jednotlivých kultur dává motivaci a napětí právě to, co prožívá každý sám za sebe (jedinečně), mohou být pro nás zajímavé jen proto, že i my ve své existenci, jež je odněkud někam, hledáme smysl svých prožitků a svého života. U nás jako rodících se a umírajících jednotlivců, které jejich úděl spojuje v kmen či v civilizaci, vzniká potřeba dramatu, potřeba vidět v tom, co se děje na jevišti s námi a se všemi, nějakou režii. Je zřejmé, že v povrchním hlomozu všedního dne s jeho starostmi i zábavou čelí každý z nás víc než problému časovosti svým zcela konkrétním potřebám. Můžeme se ztratit v labyrintu naší přítomnosti, bloudit v jeho horizontu (ať už jde o řemeslníka či o intelektuála… bylo by totiž velkým nedorozuměním, považovat slova reflexe časovosti za prožitek časovosti, naopak: lze si představit, že někdo bude podobným žvaněním uspokojovat své konkrétní potřeby úspěchu, jak ho definují určité kruhy), můžeme se stát Čapkovými mloky. Abrahámovská náboženství, představující velkou vizi existenciálního času odněkud někam, volají proto z rozptýlenosti k rozjímání. Jejich emancipace od začarovaného kruhu pozemského času stojí na vertikále, v případě křesťanství zvláště na eschatologickém očekávání. Zároveň tedy lze v křesťanském „metapohledu“ spojit marnost světa s hlubinným kosmickým procesem, ve kterém jde o spásu každé neopakovatelné, zcela jedinečné a nekonečně cenné lidské bytosti. Čili ne nějaká ta či ona horizontální „struktura epoch“, ale drama člověka přináší čas na divadlo světa, totiž ten čas, který může být jediný existenciálně relevantní. Světák může říci: nic nového pod sluncem – ano, není nic nového na tom, že všechno nové přichází s každým konkrétním jednotlivcem.

Ale neprožívá si Západ svůj emancipační příběh, není dnes morálně nekorektní říci, že není nic nového pod sluncem? Neříkám jistě, na rozdíl od Nietzsche, že dějiny se absurdně opakují, že je úplně jedno, co se děje. Úsilí, následující vertikálu, má svůj osobní smysl, ale jen díky ní. Vnímáme-li v dějinách Západu nějaký opravdu smysluplný příběh (nikoli fráze a povrchní víru v něco takového), pak jen díky konkrétnímu vztahu k vertikále u každého z nás. Z hlediska horizontálního času žádné „lépe“ a „hůře“ – snad jen kromě rudimentární citlivosti zvířat – neexistuje. Jednotlivosti se mění, mohou oslňovat, mohou přijít do módy a vytvořit zdání čehosi jedinečného, jenže nepřinášejí nic nového… nový je pouze konkrétní člověk, je nový, protože na něm nekonečně záleží.

Máme-li se bavit o budoucnosti umění, uvažujme čas takto. Nikoli na úrovni stylů, epoch, spojitostí mezi jednotlivými umělci. Umělecké dílo již nebude objekt v časové ose, již nebude určováno svou technikou, dobovými znalostmi apod., už ho nikdo nedá do pytle spolu s podobnými díly, aby na něj mohl přilepit nálepku a říci, že jakási zákonitost doby zplodila onen anonymní balík. Samozřejmě některé vnější prvky (mezi něž počítám i dobovou teologii či dobový názor na jiné národy) bude mít dílo společné s jinými, přesto jeho hodnota je právě v jeho svébytnosti (je-li jaká), a tu může přijmout a pochopit pouze každý sám za sebe, totiž protože jen jako jednotlivec je také svébytný. Každý má právo na svůj pohled, každý bude mít svůj pohled, nebude-li si nic předstírat – leč odtud vůbec neplyne nějaká kulturní nivelizace, chaos a vláda efemérní zábavy. Naopak tento rozpad umění nastává v okamžiku, kdy přestává plnit svou niternou funkci, kdy je svébytnost nahrazena dýchánky, frázemi a pózami. To je, aspoň podle mne, situace umění dnes. Kdyby tomu bylo jinak, byla by tu citelná energie, ba jedinečný život, povstalý z potýkání a stýkání silně oslovených jednotlivců. Podhoubí skupin pak začne strhávat nové a nové lidi, ba může se vzedmout vlna i móda… autentický impuls se ale přirozeně ztrácí a musí se hledat znovu: zase každý sám za sebe. Nic nového pod sluncem. Zaujetí může budit polarizaci (jako třeba v zápasech o Hugovo drama Hernani), nikdy ovšem ne nivelizaci a bezbřehý chaos. Je dnes zde v Česku někdo tak zaujat uměním, má tak velkou vizi, aby strhl?

Velkou pastí pro úvahy o budoucnosti umění je podle mne příliš intelektuální pojetí autenticity a vertikály. Jak by mohl být mlékař, hvízdající si po ránu v Benátkách Rossiniho melodie, vtažen do svébytnosti díla? A jak vůbec – takové kacířství – může někdo považovat krásný plíšek, cetku, Rossiniho za pravé umění? Jedinečnost a její prožívání nespočívá tak v přemýšlení, ba ani v mravním postoji (Čapkův mlok stojí mimo dobro a zlo, což je a propos nejlepší odpověď pro Nietzsche, člověk naopak dobro a zlo rozlišuje, když je u sebe, to jej však nijak nenutí volit spíše dobro než zlo – volba je jeho svobodnou odpovědností) jako spíše v autenticitě života, v tom, nakolik se prožívám ve skořápkách s nálepkami a nakolik naopak sedám ke stolu tváří v tvář sobě. A zde se tomu, kdo je v modu autenticity, naskýtá rozmanité pole zkušeností a úrovní, široké jako život sám. Tak radost pasáka krav ze svítání a Sókratův proces jsou stejně oprávněné náměty pro autenticitu prožitku, byť je z hlediska vertikály můžeme obdařit jinou mírou závažnosti. Proto umění může být (ale nemusí) v širokém smyslu zábavné, neboť se neštítí života, který uchopuje v každém jeho záhybu různými optikami svébytnosti autorů. Eliminujeme-li z horizontu umění zábavné, líbivé skladby Lullyho, Händela, Bacha či Mozarta, bude jistě snadnější odsoudit populární hudbu a sklon lidí k povrchní rozptýlenosti, ale tím spíše vynikne pozérská samoúčelnost takového gesta.

Jde-li o smysl umění, občas jsem už v Tématu naznačil svůj názor. Umění jistě má pro každého ten smysl, který mu sám dává, ano – smysl umění je společensky proměnlivý, je vektorovým součtem různých sil, působících na divadle světa v dané scéně. Podobně se mění i pohled na lásku, milostné vztahy, na manželství, nevěru, ale pronikneme-li k příběhům, jež jsou napohled tak různé, hlouběji, můžeme říci: nic nového pod sluncem. To, že Othello dojde až k vraždě, není tak podstatné, důležitější je to, co prožívá: různé situace mohou týž hlubinný děj vybarvit různě, my jim však rozumíme právě díky tomu společnému, díky oné hloubce. Čili proto může být umělecký zážitek víc než ryze privátní záležitost, ale jako jedinečnost té konkrétní prožité zkušenosti se přelévá skrz hlubinnou pavučinu empatie vně do možnosti (ne však snadnosti) diskursu. Umění může být privátně i jaksi veřejně médiem autenticity, je tím, co vyvolává život k sobě, co ho nekonečně znásobuje. Proto je žádané a žádoucí – proto je také silné, čili vstává jako Fénix z popela. Jeho budoucnost je jistá, bude-li tu lidstvo na určité civilizační úrovni. Je-li tomu tak (a jistě lze hledat spoustu argumentů pro opak – stejně jako lze mudrovat o tom, že dnes už lidé neumí milovat, snít, věřit, ba cítit vůbec), stojí za to vydat se na hledající cestu za tím, v jaké svébytné a silné formě se v budoucnosti umění prosadí (tématem čísla je ostatně otázka, jak by měla vypadat budoucnost umění a já ani v jinou než v dobrou nedoufám). Za tím účelem je dobré podívat se nejprve trošku dozadu, na kořeny toho, čemu říkáme dnes.