V patnáctém čísle Tématu se, vážení čtenáři, můžete díky Bohu a díky nim setkat se škálou autorů poněkud rozmanitější, než tomu bylo v lednu. K cíli, který jsem si předsevzal, je ovšem ještě tuze daleko: tento časopis potřebuje, aby byl tvořen především jinými autor, a nikoli mnou. Nahlédnutím do obsahu lze snadno zjistit, jak se to stále nedaří. Čeká nás jarní rozpuk a rozptýlení, které sice může odlákat autory k různým radovánkám, mohlo by je však také probudit k novému nadšení, k vizím, jež jsou důvodem i energií pro novou práci na sobě. Všechna krása světa, je-li jaká, je ostatně zrcadlena v duši, která se v ní rozněcuje, aby ji takto teprve vytvořila. Často žasnu, když jen pozoruji, jak si lidé „užívají“, jak vibrují v rozmanité spotřebě potravin, aut, kol, sportu, sexu, zážitků, filmů… a jak se z mělkých nadšení, která se sotva dotýkají duše, stává neschopnost nadchnout se, setrvalé kóma duše z hladu. Podobně je tomu i se schopností milostného citu nebo poznání Boha.

Diskusi v celé Evropě nedávno vyvolaly urážlivé kresby, které karikovaly Proroka v kontextu současného násilí, páchaného islamisty. Zdálo by se, že muslimové z různých zemí nám ve svém vášnivém odporu podali příklad probudilosti, pravého života duše. Jsou nadšeni pro Boha? Spíše se zdá, že náboženství vplétají do říše pozemských vztahů, že jim více než o něj jde o sebe sama, o skrze tradice pochopený vlastní zájem a vlastní důstojnost. Nakolik se ti, kdo se chovají jako chuligáni v aréně, povznesli svou duší k Pánu kosmu – dovedou se podívat na svět jeho očima? Islám, křesťanství, hinduismus i jiná masová náboženství se silně podobají na různých úrovních zkušenosti svých vyznavačů. Konkrétní věrouka je pro projevy nábožnosti vedlejší, záleží jedině na hloubce osobní zkušenosti. A snad i právě proto Bůh ze svého majestátu nestíhá trestem karikaturisty (jak by to za něj leckde udělala policie… ono to suplování Boží spravedlnosti se nejlépe ukázalo na Golgotě) ani běsnící muslimy, ba ani masové vrahy a trpělivě nechává lidem svobodu, aby je soudil až na konci dějin kosmu. Totiž jen osobní rozhodnutí beze všeho nucení a bez vší mechanické povrchnosti spotřeby otevírá člověku cestu k Bohu, a Bůh mu šanci zvrátit svůj život tímto směrem nechce vzít. Svoboda slova podle Boha je částí této svobody vůbec, té cesty jednotlivce k dosud neznámému a stále otevřenému – k něčemu, co nelze obecně definovat a povolit separátně od toho špatného, ale co je radikálně dobré jen ve své jedinečnosti.

Totéž je nutné říci i o umění. Alespoň mé úvahy v tematickém celku o budoucnosti umění vycházejí právě odtud a ústí do vize, která mne zaměstnávala již dlouho předtím, než jsem vůbec založil Téma. Posuďte ji sami. Dále bych vás rád upozornil na zajímavý rozhovor s Petrem Stančikem alias Odilem Stradickým ze Strdic. Kromě toho se můžete začíst v tomto čísle Tématu do článku Jany Dzuriakové o jedné v Česku ne příliš známé slovenské autorce (stalo se již naším dobrým zvykem otevírat dveře jak velkému světovému umění, tak méně známým postavám regionálních literatur – čili i literatury české a slovenské). Jistě není třeba upozorňovat speciálně na články Radka Čecha a Martina Škabrahy, neboť ty čtenář Tématu těžko pomine. V příloze pokračuje román Gustáva Murína.

Děkuji všem, díky nimž patnácté číslo časopisu zdárně vychází. Stále hledám nové autory, zejména někoho, kdo by chtěl vymyslet téma červencového čísla a zajistit potřebné články (může jít o upravené kapitoly z diplomky či z disertace). Březnové a květnové číslo musím tematicky obhospodařit sám, proto se předem omlouvám za zpoždění, se kterým se mé články budou objevovat na síti. Námětem pro příští vydání Tématu bude Máchův Máj. Těším se „na klikanou“.