„Vždyť jistě víte sám, jak dobře dělá člověku, když mu tleskají zdatné ruce; nechcete-li mě uznat vy a vážit si mne jako člověka vám rovného, kdo tak má učinit? – Jaká žebrota mi tedy má rozumět?“ slova Ludwiga van Beethovena, která pronesl podle svědectví Bettiny Brentano k J. W. Goethovi (citováno z Romain Rolland: Goethe a Beethoven, SNKLHU Praha 1956)

Vztah obou těchto nesourodých mužů je velmi obtížné objektivně posoudit. Jisté je to, že oba jeden v druhém vycítili génia, aniž by si však mohli rozumět osobně. Cituji ona slova proto, neboť dokládají dnes často opomíjenou ctižádost být uznáván někým, koho si člověk opravdu sám cení nad mnohé, ne-li nad všechny. Dnes převažuje nálada, že všichni ti kritici, učitelé a činovníci různých časopisů, všichni ti spisovatelé a jejich čtenáři jsou jakási homogenní elita, v jejímž rámci je zapovězeno považovat někoho za génia, ba na génia byť jen čekat. Leč jako ve všech jiných oblastech lidského života, tak i v kultuře a v umění neexistuje jen průměrné nivó, ale také jedinci fenomenální. Už jen život s takovým vědomím je značně bohatší a také nadějnější než život uprostřed mudrlantské uzavřenosti těch, kdo každý přesah považují již za nabubřelost a každou smělou ambici za mesiášství. Šeď a malost, vanoucí z toho ghetta, necítí snad pouze ti, kteří nikdy nepoznali barvitost, jakou dávají světu výrazné osobnosti. Pohrdání, které dává Beethoven najevo vůči „žebrotě“, je v kontextu celého líčení, jak ho podává paní Brentano, typickým úkazem nastávajícího 19. století, kdy se odcizuje umělec od „kulturního“ měšťáka – kdy se „kulturní“ život unifikuje a osobnosti jsou vytlačovány na okraj, což svého vrcholu dosahuje v éře prokletých básníků, avantgardy a beat generation.