Když jsem na jaře 1995 posílal svou prvotinu Úlitba za radost dr. L. Dvorskému, který na mne byl i přes můj mladický zápal velice hodný, do Burzy rukopisů, když jsem poté i v dalších letech zkoušel jinak a jinak „prorazit“, nečetl jsem ještě Balzakovy Ztracené iluze, které do marnivých snů o slávě přilévají hořkou bezvýznamnost reality. Doporučuji je vřele každému mladému autorovi a více snad tomu, který v literární branži uspěl, než tomu, který neuspěl a o jehož zmoudření se tak stará samo štěstí. Ten dosud neslyšný Bábel hemžících se literátů člověku náhle vyvstane před očima – hlavně však i to, že není nikterak vyjmut z drsné nedokonalosti celého našeho světa. Nezpochybňuji, že v literární branži je spousta lidí, kteří jsou dobrosrdeční, poctiví, vnímaví k niternému pólu literatury, k ostychu i hrdosti autora (a mezi takové lidi bych na první místo zařadil již v létě 1995 zesnulého dr. Dvorského), ovšem sklon lidí k rutinérství a k profesnímu vyhasnutí je velký i zde. Zvláště obtížné je vyhnout se tomuto pádu, jestliže člověk nemá široký rozhled, ze kterého může čerpat neustále podněty, a bohatý vnitřní život. Z „nadějných autorů“ zůstávají trosky, ba už není ani důvod přemýšlet nad tím, proč bývali dříve přeceňováni – najdou se jiní. Je to takový šoubyznys, který se svým slepým elitářstvím podobá pouťové atrakci. Hvězdy přicházejí a odcházejí, o něčem se přece musí psát! A „člověk naší doby“ se odsoudí za to, že je nečte, byť má třeba na nočním stolku rozečteného Balzaka.

Co si počít v tom chaosu slov, který se vlní jako obrovské moře pod taktovkou těch či oněch zájmů, představ, vzdělání a obzorů? Jak uspět? A co je tady vlastně úspěch? Stát se Typltem 2006? Pomůže to vašemu dílu v jeho kvalitě? Prosadíte své názory? Získáte čtenáře mimo ghetto literární branže? Budete přejímat ceny, třást si rukou s kdekterým chytrolínem, pokud se dostal někde k branžovnímu polovyslechlému korýtku, budete recitovat v dojemném souručenství souputníkům vaší nevědomosti – kultura a literatura přece musí být, musí být teď a nyní, i kdybychom měli tvrdit, že nula je milion. Možná i byly, možná je dobré si někdy dát pauzu a srovnávat, být náročný, dívat se na věc dlouhodobě... jenže branže žije dnes. Jako o novinách, i o Tvaru (Hostu) lze říci: není nic staršího než včerejší Tvar (Host). Dnes se tak či onak udělají všechny úkony, napíší se recenze, vychrlí knihy a články, a kultura je tu. Ta změť a hloupost profánnosti je pro přílušníka literární branže jen jiné vtělení staré výzvy: hic Rhodus, hic salta! Oč lepší to máme my, kdo k ní nepatříme, kdo jsme přes pomýlenou snahu mladistvých let neuspěli. Úspěchy a neúspěchy jsou ostatně relativní, že?

Jestliže vám opravdu jde o nějaké niterné poselství, čili o něco cenného, běžte dále za svým a neohlížejte se na literární branži. Vzdejte se zákeřné marnivosti a připravte se na dlouhý, náročný pochod, plný vystřízlivění a bolesti. Právě tím, že to nevzdáte ani po mnoha a mnoha letech, po velikém úsilí, po nesnadném hledání živobytí, že vždy zas v pokojíku svého srdce vstanete z popela, právě a jen tím můžete donést svou pochodeň na svícen, odkud bude svítit i ostatním. Hlavně si nemyslete, že se romanticky obětujete... to přece není oběť, to je náruživost.