Největší evropskou kulturní událostí začátku nového roku je patrně dvousetpadesáté výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta (27. ledna 1756 – 5. prosince 1791). Mozartův životní příběh je v hrubých rysech je téměř všeobecně znám i díky filmu Amadeus, v němž se jím nechal inspirovat Miloš Forman. Přesto krátce shrnu aspoň epizody, které tak zcela známy nejsou. Zázračné dítě ctižádostivého salcburského houslisty a skladatele Leopolda Mozarta se i díky otcově „drezúře“ stalo dobře vydělávající kuriozitou: jako sedmileté vydává své první skladby tiskem, ve třinácti se stává koncertním mistrem arcibiskupské kapely. Již o rok dříve se mohlo pochlubit operou La finta semplice. Dítěte si všimla císařovna Marie Terezie a také papež Kliment XIV., který ho povýšil do rytířského stavu. Neustálé cestování a koncertování, jež bylo občas na pomezí cirkusových čísel (hraní se závazanýma očima), vystavovalo křehké zdraví obou Leopoldových ratolestí (měl ještě dceru) ovšem mnoha nebezpečím.

Důležitou a v té době výjimečnou událostí je Mozartův rozchod s arcibiskupem a jeho nástup na dráhu nezávislého umělce. Ve Vídni se oženil s Konstancí Weberovou a brzy se spřátelil s tamními vynikajícími osobnostmi kulturního života, zejména s úžasným Josefem Haydnem, který rozpoznal Mozartovu genialitu a veřejně ji vyznal. Deset let, strávených ve Vídni, přineslo mladému skladateli obrovský úspěch u publika, který přinášel slušné peníze. Napsal svá vrcholná díla: Únos ze serailu (1782), Figarova svatba (1786), Don Giovanni (1787), Haffnerova symfonie (1782), Linecká symfonie (1783), Pražská symfonie (1786) a též během roku 1788 symfonie Es dur, G moll a C dur (Jupiter). Ale tyto poslední symfonie již obecenstvo nelákaly. Pokles příjmů navíc nebyl vyrovnán snížením rodinného rozpočtu, a to zvláště díky nákladnému životu Konstance. Mozart směřoval k bankrotu. Snad by toto těžké období přestál, kdyby se víc šetřil, kdyby byl robustnější a umanutější konstituce. Podlomené zdraví selhalo na plné čáře v jeho nedožitých šesatřiceti letech, ale dovolilo mu ještě během umírání načrtnout své, aspoň dle mého názoru, nejlepší dílo, jež se vymyká naprosto všemu, co do té doby napsal, totiž Requiem (o něm jsem už v Tématu psal). Postava Salieriho, která je jinak velmi vděčný prostředek pro různé fabulace skladatelova osudu, neměla s jeho smrtí nejspíše vůbec nic společného.

Není úplně snadné pochopit, proč byl Mozart pohřben do společného hrobu bez zájmu přátel, kulturních i městských činitelů a neznámo kam... Ba ani sama Konstance nebyla s mužem, když umíral, a nebyla na jeho pohřbu. Zdá se, že Mozart byl na to, aby se hluboce zapsal do myslí vídeňské nobility, příliš mladý, a to tím spíš, že se vždy choval jako rozpustilé dítě. Umřel nečekaně, není ani zřejmé, zda ti, kdo ho pohřbívali, mohli tušit, o koho se jedná. Requiem dokazuje, že nebyl na konci svých uměleckých sil, naopak.. každý mohl očekávat, že po několika krušných letech úpadku vzejde jeho sláva v mnohem větší záři. Mozart, krátce řečeno, nebyl nepochopeným, uštvaným umělcem, ukázal naopak cestu, jíž se po něm vydal Beethoven a skladatelé devatenáctého století: již nebýt v ničích službách, nýbrž živit se jako samostatný podnikatel svým géniem. Od dob renesance je jeho tvorba jedním z nejkrásnějších plodů líbivé hudby. Mozart – nesporný exponent vysokého umění – dokázal psát pro všechny (stejně jako Lully, Bach, Händel, Haydn, Vivaldi, Mysliveček, Stamic atd.). Je škoda, že dnes to už dávno není zvykem. Na druhou stranu, pomineme-li elitní umění, v něž se vyvinula tzv. klasická hudba v minulém století, najdeme např. v Orffově skladbě Carmina burana líbivý, a přitom vysoký, úchvatný styl hudby, který musí – podobně jako hudba Mozartova – oslovit asi každého. Kéž by se tyto tendence, toto spojení zase vracelo. Už to, že si po tolika letech a v době přesycené různými hudebními bizarnostmi chceme slavnostně připomenout právě W. A. Mozarta, je podle mne velkou nadějí v návrat lepších časů.