To, o čem se teď pokusím vydat svědectví, je záležitost stará jako samo lidstvo, ale záležitost stále nedořešená. Dalo by se říci nedozrála, to však není úplně ono. Spíše přezrálá, nicméně to také není ono. Je to tak: mám doma, tedy doma, kam občas dojíždím a říkám tomu doma, ačkoliv bývám řadu let se svou rodinou úplně jinde doma, tedy tam v tom domově mám tetu, už starou, a synovce, zase moc mladého. Je fakt, že synovec je trošku neposednější nežli bývají normální synovci v jeho věku; dalo by se říci, že je až moc živý, jelikož nevydrží sedět a nic nedělat ani půl vteřiny. Občas mi to leze na nervy, ale dá se to vydržet.

Teta je úplný opak mého synovce. Může-li – a ona může – sedí skoro nehnutě na jednom místě, nebo leží taktéž skoro nehnutě na jednom místě, někdy také třeba i něco čte, ale ani půl vteřiny by nebyla schopna provádět podobné výkony, jaké předvádí můj synovec. Nutno dodat, že teta není vůbec štíhlá a tělíčko mého synovce zabírá prostor zhruba zvíci její jedné dolní končetiny, na kilogramy určitě méně. Prozíravý čtenář si jistě dovede představit životní variace, které se tam doma u nás odehrávají mezi mým synovcem a mou tetou. Moje teta totiž v poslední době nedělá nic jiného, než že velmi vydatně a hlasitě okřikuje mého synovce, aby si sedl a seděl. A můj synovec zase nedělá nic jiného, než že absolutně vůbec nesedí a občas se podívá nechápavě, ale i trošku poťouchle, jak jsem si všiml, na moji tetu a snaží se přijít na to, co se po něm vlastně chce. Je ještě docela dobře možné vydržet sóla mého synovce, ale přísahám, že nikdo na světě nemůže vydržet ani čtvrt hodiny jejich duel, neboť moje teta má hlas jako stvořený ke shazování obrazů a výdrž maratónce.

A závěr? Nejen u nás doma, ale snad na celém světě existuje vždy nějaká mohutná, přerostlá, medvědí síla, která vlastně – za daných poměrů – může, co chce, neboť na to má, jak se říká, tuhle i tuhle. Nedokáže však ani při své obrovské převaze uskutečnit jednu snad na první pohled prostou věc: aby nepatrný a neustále ořvávaný človíček dělal, co si ona sama přeje. Nemůže zabránit tomu, aby se vyvíjel. Neboť život, taková prakticky nepostřehnutelná věc, fandí vždycky tomu, co vyrůstá.