Ó ohleduplná ty daleko zapadající

Ty nanejvýš za nic nemohoucí ty za sebe nemohoucí

Kolmý výsměch stěn těch přeužitečných znehybnělostí

Proč proč proč proč

Jelikož snad příliš naškrobená košilka myšlení jelikož

Ach to nic a nehnutě jako hvězdy číhající

Na pohled vzhůru ó ohleduplná časy živoření

Čumáček a zem a lidé a lidé a lidé

Nesmysly lidí v údolích životů a ty a ty a ty

S počtem pravděpodobnosti taková a taková

Ale ne taková a taková hle ekvlibristický kousek

Mířím sám na sebe muškou své vlastní flinty a

Míjím se neboť proč nežít proč nežít proč nežít

Strmé krasy dne Ľadová jeskyňa vstupné

Za zmýlení se ó ohleduplná vybírá chromý biletář

Slyšíš chromý biletář chromý na panenky očí

A ne jak se domníváš na uchopení a smutnost podzemních řek

Kdo co vidí kdo co řekne kdo co smlčí někde v rozích

Uštváni jsme sebou samými nedospělí

K ničemu nedospělí nikdy v ničem k ničemu nedospělí

Okusuji si ó ohleduplná nehty je vzácný čas nicnedělání

Z ničeho nic nicnedělání dávám uhnívat

Myšlenkám na tebe a vyplivuji drobné kousíčky

Rohoviny svého života

Už nikdy Už nikdy vytknout nesrozumitelno a na můry slov

Rozvláknit svůj stesk Jen lidský lept Nikde výsostné vody člověka

Parafráze života drcena zuby těch které potkávám

Jako zlý skřítek zvysoka objímám prázdné náměstí Mlčí:

Nejsi nebudeš dnes ne a nikdy ne nejsi nebudeš

Sladká závrať prázdna v tulením chladu chodby a schodů

Světec ve světle svíce spal dobrý svatým odkopnutím

Ó jelimánkové ó hovádka boží ó lidé ó lidé ó ohleduplná

Hle jak se hrbí den před vámi všemi mléčnou tmou

A já nevydechnu a já nevydechnu a já nevydechnu naposled

Přichází trubač trubců ale netroubí neboť nevydechuji

Dnes ráno je země jako lehké odpouštění

V protisměrech obtěžkán sám sebou přicházím ó ohleduplná

A kašlu bože strašně bože kašlu na všechno

„Lidé o nás povídají vy a já rádi se máme potají

nevím jak vy mně však líto je pravdu že nemají“

Ó milostiplná ó ohleduplná odháním lidská stáda jak poručilas

Přepitomý a předobrý já já pasáček debilní na nová pastviště

Moc daleko od tebe moc daleko od tebe

(Vzpomeň si prosím někdy ač neumím číst ani psát že já jediný

Vynašel jsem pro tebe slovo živé

A nezabíjej je dočista ještě dnes)