Náhrobek smutku, Podsvětí, Cháronova bárka, Žalozpěvy, to jsou názvy některých skladeb ne příliš známého francouzského skladatele 2. poloviny 17. století, Sainte-Colomba, o jehož životě se dochovalo jen několik útržkovitých zpráv. Podle J. Dunforda a S. Abramowiczové (srov. http://www.musicolog.com/colombe.asp) je nedostatek informací o jednom z největších soudobých hráčů na violu způsoben i Sainte-Colombovou skromností, díky níž se držel stranou všech poct, a jeho zcela intimním pojetím hudby. Kdo měl možnost Sainte-Colombovu hudbu slyšet, jistě potvrdí, že hluboce intimní opravdu je. Podmanivý zvuk violy da gamba se pojí s táhlými melodiemi, ze kterých je cítit především smutek a které vyvolávají snivou atmosféru, v níž se stírá rozdíl mezi skutečností, snem a představou. Sainte-Colombův smutek však není poraženecký, a už vůbec ne sentimentální, vyjadřuje spíše pevný a nesmlouvavý pohled na realitu světa a lidského života, s celou jeho prchavostí a zmarem. Právě tento moment snad dává jeho hudbě tu největší sílu vyvolávající (alespoň u mě) prožitky, jež člověku ukazují tento svět z perspektivy věčnosti, smrti.... či jak si kdo nazve pohled, ve kterém se většina našich všedních starostí a radostí jeví jako bezvýznamné malichernosti a který člověka vede k těm nejdůležitějším otázkám existence. Sainte-Colombova hudba se tak v mnohém podobá třeba Ginsbergovu Kadiši, Exupéryho Malému Princi či posledním kapitolám Waltariho Egypťana Sinuheta. Je přitom zajímavé, že jeho melodie nejsou nijak výrazné, neulpí člověku v hlavě, jako třeba některé skladby Bachovy, Händelovy, Lullyho aj.

Pascal Quignard, mj. držitel ceny Goncourtovy akademie za nejlepší román roku 2002 (Bludné stíny – loni vyšlo i česky), vydal v roce 1991 útlou novelu Všechna jitra světa (Praha 1998), v níž líčí Sainte-Colombův život. Východiskem knihy je těch několik fragmentárních zpráv, které se dochovaly, a tak jen stěží můžeme předpokládat, že jím vytvořený obraz slavného skladatele odpovídá skutečnému Sainte-Colombovi. Hlavní Quignardovou inspirací je však Sainte-Colombova hudba. Kniha se tak, podle mého názoru, stává spíše vyjádřením spisovatelova hudebního prožitku.

Hlavním zdrojem smutku Sainte-Colombových skladeb je v Quignardově příběhu hudebníkův vztah k milované ženě. Ta zemřela, když její muž hrál u lože svého umírajícího přítele. Manželčina smrt jen prohloubila Sainte-Colombovo podivínství a vzpomínka na ženu a starost o dvě dcery se pro něj posléze staly jedinými opravdu důležitými životními záležitostmi. Ve vztahu k milovaným dcerám byl neohrabaný a nešikovný. Sice si uvědomoval, že malé děti potřebují prožívat své radosti, sdílet se o ně, cítit pohlazení a srdečnost, ale jeho povaha mu přese všechno úsilí nedovolovala naplnit tyto dětské potřeby. Aby své dcery nerušil, dal si na zahradě ve větvích morušovníku postavit malou dřevěnou boudu, ve které celé dny cvičil na violu. Hudba, které věnoval naprostou většinu svého času, se pro něj totiž stala jediným útočištěm a jen díky ní dokázal nést tíhu a smutek života po manželčině smrti. Když dcery vyrostly, naučil je hrát na violu a začal s nimi pořádat pravidelné koncerty, jež si záhy získaly velký věhlas. Byl pozván před krále, pozvání však odmítl. Po čase se mu začala zjevovat jeho zemřelá manželka a on s ní dlouze rozmlouval a hrál ji své skladby. Byl si vědom, že je asi šílený, ale tato zjevení byla natolik nádherná, že se jim vůbec nebránil, naopak se stala tím nejkrásnějším, co prožíval.

Poklidný a monotónní život Sainte-Colomba a jeho dcer narušila návštěva sedmnáctiletého mladíka Marina Maraise. Marais byl ševcovský syn a až doby, než mu zhrubl hlas, byl zpěvákem královského sboru. Poté, co byl ze sboru vyhozen, se nehodlal smířit s tím, že se stane ševcem. Začal úspěšně studovat hru na violu a nakonec mu byl doporučen jako učitel právě Sainte-Colombe. Ten jej nejprve odmítl, ale na naléhání dcer ho nakonec přece jen přijal. Hned od počátku však cítil, že Maraisův vztah k hudbě je radikálně odlišný od jeho: „Máte dobrou polohu těla. Vaší hře nechybí procítěnost. Váš smyčec je lehký a dobře běhá po strunách. Levá ruka vám skáče jako veverka a klouže po strunách jako myška. Vaše ozdoby jsou vynalézavé a místy půvabné. Hudbu jsem však neslyšel. Dokážete hudbou rozohnit tanečníky. Dokážete doprovázet zpěv herce na scéně. Budete si vydělávat na živobytí. Budete žít obklopen hudbou, ale hudebník z vás nebude. Cítíte něco ve svém srdci? Máte představu, čemu mohou sloužit zvuky, když už nejde o tanec nebo o potěchu královských uší? Váš zdrcený hlas mě však dojal. Ponechám si vás pro vaši bolest, ne pro vaše umění.“ Jednoho dne Marais, spokojený a pyšný na to, že měl možnost hrát před králem, vyprovokoval Sainte-Colomba k zuřivému výstupu, který při něm roztřískal Maraisovu violu o římsu krbu. V této scéně se Quignardovi snad nejlépe podařilo vyjádřit charakter Sanite-Colombovy hudby – na jedné straně hluboké zaujetí a prožitek, na druhé straně vědomí, že je to jen hudba. Stejně tak se dá jistě pochopit, jak silný musí mít vztah člověk k hudebnímu nástroji, se kterým stráví většinu svého času a který mu umožňuje vyjadřovat ty nejniternější pocity. A takový člověk, poté co nástroj v afektu rozbije a posléze se nezmůže jen na zoufalé vzdychání, za pár chvil s kamennou tváří vyplatí poškozenému obnos jako náhradu se slovy, že viola v Maraisových rukách se podobá cirkusovému koni, se kterým se dají dělat piruety před králem. Je to jen nástroj.

Do Maraise se však zamilovala starší Sainte-Colombova dcera, Madeleine. Ta jej začala učit, poté co byl Sainte-Colombem jako žák vyhozen. V krátkém době se Marais stal významným královským hudebníkem, získal významné postavení a Madeleine, která s ním čekala dítě, s upřímností a cynismem sobě vlastním opustil. Madeleine porodila mrtvé dítě, po čase těžce onemocněla a spáchala sebevraždu. Marais však i přes svůj úspěch u královského dvora na Sainte-Colomba nezapomněl. Byl si dobře vědom, že je to vynikající umělec a také od jeho dcery věděl, že složil několik zcela mimořádných skladeb, které však nikdy nezveřejnil ani nehrál. Nechtěl, aby se tyto skladby navždy po Sainte-Colombově smrti ztratily, a každý večer proto tajně usedal pod boudu, v níž Sainte-Colombe cvičil. Sainte-Colombe, nyní už stařec, častěji rozmlouval sám se sebou než hrál. Jedné noci se Marais odvážil na boudu zaklepat a byl Sainte-Colombem přijat. Po krátkém rozhovoru o tom, co je to vlastně hudba, Sainte-Colombe Maraisovi půjčil Madeleninu violu a dovolil mu, aby jej doprovázel. Oba muži se smířili.

V souvislosti s Quingardovou novelou vyvstává především otázka, zda by jím vyprávěný příběh obstál i bez pozadí, z něhož čerpá a vyrůstá – ze Sainte-Colombovy hudby. Jedná se vlastně o prosté vyprávění napsané velmi strohým stylem. Ten je mnohdy tak jednoduchý, že má člověk někdy pocit, jako by snad nečetl dílo významného autora, ale slohovou práci nadaného gymnazisty. Snažíme-li se však Všechna jitra světa vnímat skrze Sainte-Colombovu hudbu, tedy jako snahu o zachycení právě toho, co tato výjimečná hudba vyjadřuje, pohled na Quignardovu knihu se mění. Z průměrného příběhu se stává text, který má v jistém ohledu charakter poezie. Strohost a jednoduchost dostává jiný význam, mnohé, v jistém smyslu až příliš „průhledné“, zápletky (včetně závěru) vystupují v jiném světle. Změníme-li perspektivu, můžeme nalézt v textu mnohem více lyričnosti, než se může zdát na první pohled.

Na závěr si dovolím ještě jedno přiznání: znám Sainte-Colombovu hudbu už více než šest let. Sainte-Colombe patří k mým vůbec nejoblíbenějším hudebním skladatelům a po celou dobu poslouchám jeho skladby se stejným (a snad stále větším) zaujetím a oblibou. Tímto je samozřejmě významně ovlivněno i mé vnímání Quignardovy knihy a charakter této recenze.