Vztah umění a křesťanství býval často rozporuplný – v nejstarších dobách víry se církev vymezovala vůči antickému pozemšťanství, vůči polyteistickým mýtům, jimž dlouho a slavně sloužili antičtí umělci od básníků přes hudebníky k malířům a sochařům, později se ale sama začala výrazně zdobit, a to tak, že vzbuzuje pochybnosti o tom, jestli pro zahleděnost v sobě nezapomněla na Krista. Křesťanští myslitelé se k umění vyjadřovali všelijak: někteří v kráse nacházeli cosi božského (Tomáš Akvinský), jiní radili se od ní odklonit do svého nitra (Následování Krista), zvláště pro radikální reformaci se však zdobivé umění stalo problémem (rezonanci toho lze nalézt u Kirkegaarda a v jeho učení o třech stupních duchovní úrovně). Mým úmyslem není všechny tyto postoje srovnávat, ostatně jsou mi spíše cizí. Chci načrtnout možnost, která je, jak se domnívám, originální a vyžaduje poněkud jiné pochopení podstaty umění i křesťanství, než je obvyklé.

Představte si člověka, jenž chce z hloubi duše milovat Boha a bližního svého, chce se řídit Písmem a snaží se mu porozumět bez klapek na očích, bez papouškování a opičení se na slavné dráze společenské konformity. Bůh i bližní jsou osoby, nejsou to věci, nenajdeme o nich nějaký návod k použití, nedají se prozkoumat měřeními – a milovat je, to nemůže být, že jim budeme jen tak beze všeho projevovat lásku podle svých představ. Není přece obsahem nejvyšších přikázání znásilni Boha svého i bližního svého. Je pravda, že náš hledající člověk má v Písmu konkrétní příklady: ví, jak to dělal Kristus, může to tedy opakovat po něm. Může třeba chodit po krajích škarp a hledat zraněné, k nimž se zachová jako milosrdný Samařan, může navštěvovat soudní síně, aby před vynesením rozsudku upozornil soudce, že by neměli házet kamenem, nejsou-li sami čistí atd. Jednal by však správně, v Kristově intenci?

Čili jde o chápání osob – jich samých, situací, v nichž se ocitli, i toho, co nám chtějí říci, když se k nám nějak obracejí. Nemluvím o sociálních rolích, které hrají, nýbrž o osobách samotných. Možná bych si na tomto místě měl položit otázku, co to vůbec osoba je. I když se jedná o běžně srozumitelný pojem, jeho hloubky jsou podivuhodné. Existuje výrazný proud ve filozofii a především pak v teologii, tzv. personalismus (nejdůležitějším představitelem je M. Buber), který v tajemství osoby, v trojúhelníku já-ty-ono hledá klíč k výkladu existence. Na stránkách Tématu se k tomuto myšlení, zvláště v úvahách nad básněmi, nepřímo hlásím a jistě se především Buberovi chci v budoucnosti věnovat (nedávno vyšlo jeho stěžejní dílo Já a ty v českém překladu), nyní se však omezím jenom na postřehy, jež bezprostředně souvisí s námětem tohoto článku. Osobu jako osobu lze prožívat (poznávat ne, protože pokud ji poznáváme, potud je věcí, nikoli osobou) jenom díky vztahu, v němž se obě já učí rozumět sobě i jedno druhému (každé svému ty). Takový proces předpokládá druh vnímavosti, v němž své já z jeho prožitků dokážeme přenášet do prožitků dříve netušených, a to ve směru hlouběji jak do nitra svého, tak do nitra té druhé osoby. Proto, jak píše sv. Pavel ve 2K 3,6 litera zabíjí, ale Duch dává život. Křesťan se nemá pohybovat jenom v banalitě věcí, ale především v mystériu osob, z nichž jedna, Bůh, je centrem celého jeho porozumění světu. Všem, kdo se vysmívají víře v zázraky, může říci, že v zázračnu žije dnes a denně, neboť žije ve vztahu a ze vztahu k osobám. To, co považujeme v konkrétním životě za nejcennější, totiž láska, oběť, pravda, krása atd., je bez média osoby nemyslitelné. Svět, v němž se dostává ke slovu prožitek před věcí, je ovšem nejhlouběji zpracován, promyšlen a prozkoumán v umění – a to svým dílem ve všech jeho druzích.

Umění mělo a má mocné postavení asi ve všech lidských kulturách, je totiž médiem života osoby. Jakožto vnějšímu fenoménu, věci, mu však bývá rozuměno všelijak jinak. Je to s ním jako s vodou, která tvoří naše tělo i naše životní prostředí, a přesto ji při povrchním zamyšlení nejčastěji identifikujeme s prostředkem na mytí nebo splachování. Umění může být cetkou, jíž se blýskne snob, může být živobytím, předmětem blouznivé ctižádosti, může být i zábavou či analyzovatelným objektem, jakým je mrtvola na pitevním stole. Abychom ovšem pochopili jeho základní smysl, musíme ho, domnívám se, vyjmout ze světa věcí a vyzvednout do světa osob. Jak zacházím já sám se vlastními prožitky, jak zacházím s prožitky jiných a jak zacházejí oni s mými či navzájem se svými? Neptám se na pravdivost či adekvátnost, na míru reality, na odraz „skutečnosti“, nejde mi ani o psychologický rozbor původu a povahy toho, co nazývám prožívání. V pohádkách, v legendách, v písních, v obrazech, které visely doma na stěně, ve tváři a v gestech blízkých příbuzných nacházíme už od raného dětství život osoby, tak jsme od počátku v centru umění. Usídilo se v nás s naším já, s vnímáním rozdílu mezi já, ty a ono. Řečeno ještě jinak: umění je způsob vnímání, je mystériem osoby.

Zůstává samozřejmě ještě mnoho co na vysvětlování. Chtěl bych se věnovat aspoň dvěma tématům, totiž kříži a morálce. Může se zdát, že Kristův přečistý život, život služby a zřeknutí se sebe pro lásku k nám až na vrchol golgotského mystréria, je v přímém rozporu se vší tou zálibou v reji masek, v citovosti, v smyslové kráse, prostě s egoismem, který se obráží v prožívání, a tedy i v umění. Často se tvrdívalo, že člověk, aby si zachoval čistotu, musí být nedotčený divadlem světa, nesmí se procházet v jeho rolích, protože by spíše než k laskavému pochopení pro bližního upadl do stejného bláta jako on. Jenže golgotský vrchol není triumf té sebe si cenící čistoty, toho štítivého izolování se a zhlédnutí se v dokonalosti vlastního já... to bychom popřeli základ novozákonní zvěsti, její úhelný kámen, totiž Krista. Ukřižovaný Bůh visel na šibenici, protože absolutně miluje všechny ty červy v bahně světa, o které by se jiný nechtěl ani pohledem zašpinit. Čili je to hlavně triumf lásky: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16). Slovo „víra“ je přitom nutné chápat důsledně biblicky ve smyslu vztah, nikoli moderně ve smyslu nějakého přesvědčení o tom, že něco je tak či onak. Kristus se během svého života od světa neizoloval, a to ani od těch největších hříšníků. Je pravda, že jako Bůh viděl do hloubky nitra každého, tak nepotřeboval složitou, výchovnou cestu rozšiřování a prohlubování obzoru prožitků. Bojíme-li se ale pokušení, pádu nebo aspoň ušpinění od světa bližních, zapomínáme na lásku, příliš si libujíce v sobě, ve své údajné čistotě. Pochopitelně nemluvím o svévolném a pyšném, hazardním vyhledávání mravních nebezpečí, nýbrž o intenci lásky, čili o náročném hledání sebe sama i bližních v naslouchání prožitkům. Bez sebezapření, pokory, vůle k pravdě a bez odolování různým formám egoismu se tato cesta obejde možná ještě méně než to, co se obyčejně považuje za askezi. Učit se milovat jako Kristus, myslet na něj při setkává se sebou i s jinými, a to nejlépe až na vrchol Golgoty. Vyjasňuje se tím i leccos o morálce.

Rigidní, schematická morálka, ona litera, je v evangeliu tvrdě odmítnuta, místo ní nastupuje střídmost v souzení bližních, přijetí faktu, že Boží soud může vypadat úplně opačně než lidský, a vydání se v lásce všem bez rozdílu. Štít normy, za který se schová nahota hříchu, je odstraněn – každý zhřěšil, každý by bez Boží milosti propadl peklu. Na to jeviště, které nám zrcadlí umění, můžeme proto přijít bez morálního metru, ale s otázkou po tom, co Bůh jako milující osoba, která se zjevila v Písmu a zjevuje se v neustálém působení lásky, v tom či tom případě vidí zlého a co zas dobrého. To je mnohem víc než příliš lidská rigidita i příliš lidské relativizování, zůstává zde požadavek abrahámovské víry: Odejdi ze své země... (Gn 12,1), či také jinak: vyjdi ze sebe k Bohu, plň jeho vůli a ne svou, spoléhej na něj proti všemu, co se zdá pravděpodobné, vážené, mocné, pravdivé.

Snad je i jen z tohoto krátkého článku patrné, že Bůh, bližní a já se můžeme setkat pouze na půdě vztahu, čili osob, čili umění. Zpozdilé by bylo v tomto ohledu se tázat, zda se tak setkají reálné osoby, zda je toto setkání objektivně zachytitelné a uchranitelné od pouze subjektivního zdání, které do něj budu přinášet. Ano, možná je to jen sen, možná je celý život jenom sen... ale můžeme ho právě chápat i jako mystérium. Můžeme.