Postava biblického Abrahama spojuje tři velká světová monoteistická náboženství: židovství, křesťanství a islám. Jestliže dříve tato náboženství spíše soupeřila o to, komu Abraham vlastně „patří“, dnes se často setkáváme s pokusy vystavět „abrahamovské mosty“ a slyšíme hovořit o „abrahamovské ekumeně“.

Není proto divu, že témata týkající se Abrahama, ale i Izáka a Jákoba, byla a jsou předmětem mnoha úvah, spekulací i vědecké práce. Je také zřejmé, že tato témata jsou neobyčejně citlivá a ideologicky (nechápat hanlivě!) zatížená. Zřejmě nejcitlivější a neožehavější je otázka tato: byl Abraham skutečnou historickou postavou, nebo je to teologický konstrukt? Někteří totiž říkají, že pokud Abraham nebyl skutečnou postavou, pak také zaslíbení dána mu Bohem nejsou skutečná. Jiní naopak tvrdí, že historicita Abrahama nemá s vírou jako takovou nic společného. Knihy a články s odpověďmi na otázku ohledně Abrahamovy historicity by dnes již vydaly za slušnou knihovnu. Podívejme se nyní v krátkosti na několik příspěvků, které významnou měrou ovlivnily bádání 20. století.

Abraham a textová kritika

Konec 19. století byl v biblických vědách dobou převratných novinek. V oblasti bádání o Pentateuchu (tzv. pěti knih Mojžíšových) to způsobil zejména německý badatel Julius Wellhausen (1844–1918). S jeho jménem je spojována tzv. teorie pramenů. Tato teorie předpokládá, že Pentateuch tak, jak jej známe dnes, není dílem Mojžíšovým, ale sestává ze čtyř pramenů, které pocházejí z různých dob: pramen Jahvistický (J) přibližně z 10. století, Elohista (E) je asi o sto až dvě stě let mladší, Deuteronomistický (D) pochází z doby pozdní monarchie a Kněžský pramen (P, Priesterschrift) někdy z období exilu nebo ještě později. Pravdou ovšem je, že na myšlenku, že se Pentateuch skládá z několika pramenů, přišel již Jean Astruc (1684–1766), lékař na dvoře Ludvíka XIV. Wellhausen však představuje skutečný milník: každý, kdo přišel po něm, se s ním musel nějakým způsobem vyrovnat. Ignorovat jej nešlo. Podívejme se, co o něm napsali již jeho současníci v Ottově slovníku naučném: „Proslul svými pracemi na poli Starého zákona, jež z něho učinily zakladatele školy, která teprve podrobila Starý zákon studiu skutečně vědeckému; methoda jeho, s počátku dosti potíraná, dnes došla uznání skoro všeobecného.“ (Všimněme si však, že se zde píše o metodě, která došla širokého uznání, ne o výsledcích, k nimž dospěl.) Ruku v ruce s tím, jak se upouštělo od Mojžíšova autorství Pentateuchu, kráčela také zvýšená kritika historičnosti zpráv popisovaných v Bibli, a samozřejmě také kritika historičnosti Abrahama. Tak se o Abrahamovi a jeho příbuzných hovořilo jako o postavách astrálních mýtů, starých kananejských božstvech, atd. Nutno ovšem dodat, že během posledních cca 30 let prošla teorie pramenů velkou kritikou a původní wellhausenovská varianta je již dnes prakticky mrtvá.

Abraham a asyriologie

Wellhausenovy práce ovšem měly jednu velkou slabinu: mohly jen málo využít poznatků o světě, který starověký Izrael obklopoval. Vědecká archeologie a asyriologie byly ještě v plenkách. Tato situace se však ke konci 19. století a na počátku století dvacátého začala rychle měnit. Vykopávky přestávají být honbou za poklady, stále více se proniká do tajů klínopisu, a svět se může seznámit s poselstvím starověkých kultur zanechaným na hliněných tabulkách. Biblické zprávy mohou být srovnávány se zprávami Sumerů, Asyřanů, Babyloňanů a jiných.

Senzace na sebe nenechá dlouho čekat: biblickým Amráfelem, se kterým Abraham bojuje (Gn 14), je slavný babylónský Chammurapi (cca 1792–1750 př. Kr.)! Ačkoli byla tato teorie vyslovena již v roce 1887, s důkladností sobě vlastní ji podložil a vědeckému světu představil v roce 1908 R. P. Dhorme. Dhorme vyšel z podoby psaní jména am–mu–ra–bi a z písařské záměny a následného různočtení posledního znaku. Postup byl tedy takový: am–mu–ra–bí ® am–mu–ra–pil ® Amráfel (hebrejsky ’mrpl; v hebrejštině platí pravidlo, že pokud souhlásce p předchází samohláska, p se vyslovuje jako f). Dhorme a po něm další se také pokusili o identifikování dalších králů ze 14. kapitoly knihy Genesis: tak Arjók měl být Rím-Sín I. (1822–1763 př. Kr.) z Larsy, či jeden ze synů marijského Zimrí-Lima (1782–1759 př. Kr.), jehož jméno se četlo Arriwuk. V následujících letech se však objevilo tolik hypotéz, že se situace stávala nepřehlednou, včetně takových, které předpokládaly, že autor této kapitoly jména králů vědomě zašifroval. Postupně však také sílila kritika těchto pokusů, a při dnešním stavu bádáni musíme připustit, že ani jedna z postav praoteckých vyprávění knihy Genesis není známa z mimobiblických pramenů.

Obsáhlou kapitolu by zabralo líčení pokusů najít na starém Předním východě paralely k právním zvyklostem tak, jak jsou vylíčeny v knize Genesis. Po řadu let se zdály nejnadějnější paralely pocházející z akkadských tabulek vykopaných ve starověkém městě Nuzi a pocházející z 15.–14. st. př. Kr. Radost badatelům kazila jen skutečnost, že právní zvyklosti mohly ve starověku přetrvávat po staletí, takže nebylo možno říci, ve kterém století Abraham žil. I v této oblasti se ovšem brzo začaly objevovat nesrovnalosti: například k Abrahamově koupi pole a jeskyně od Chetejců (23. kapitola Genesis) byly navrhovány paralely vzájemně vzdálené více než tisíc let. Začalo se uvažovat o tom, zda hledání takových paralel vůbec má smysl, zabýváme-li se historicitou Abrahama. Poslední ránu zejména nuzijským paralelám zasadili nezávisle na sobě dva badatelé: T. L. Thompson (The Historicity of the Patriarchal Narratives. The Quest for the Historical Abraham. Berlin – New York: Walter de Gruyter 1974) a o rok po něm J. Van Seters (Abraham in History and Tradition. New Haven – London: Yale University Press 1975). Tito badatelé ukázali, že domnělé nuzijské paralely spočívaly většinou v mylné interpretaci akkadských tabulek. Ani v tomto ohledu tedy není dnešní situace pro hledače historického Abrahama příznivá: paralely, které jsou dnes uznávány, spočívají převážně ve všeobecném srovnávání způsobu života Abrahama a zejména pasteveckých společností 2. (ale i 1.) tisíciletí př. Kr.

Abraham a archeologie

V roce 1854 kopal Angličan J. E. Taylor na jihoiráckém pahorku zvaném Tell al–Mukajjar a nalezl tam několik válečkových pečetítek s klínopisnými nápisy. Když byl rozluštěn klínopis, ukázalo se, že jde o staré významné město Ur. Badatelé tehdy začali pochybovat, zda místo, odkud Abraham vyšel (Bible o něm hovoří jako o Uru Kaldejců), je město Urfa, ležící v jižním Turecku, jak se mělo po staletí zato, anebo je-li to spíše onen nedávno objevený Ur. Další výkopy zde zahájil v roce 1922 známý archeolog L. Woolley. Pokračoval v nich až do roku 1934 a nepochyboval, že odkrývá onen biblický Ur Kaldejců. Rodné město Abrahamovo tedy skutečně existuje!? Jeho přesvědčení pak převzala až do poloviny 60. let 20. st. většina badatelů. Posléze se však i zde objevily pochybnosti. Jednak s postupujícími vykopávkami na starém Předním východě bylo nalezeno více měst podobného jména, a jednak zde byl jistý problém v biblickém zmínce o „Kaldejcích“. Toto etnikum známe z klínopisných textů (kaldu), a skutečně také sídlili v okolí onoho Uru, problém je však v tom, že se na tomto území usazují až v polovině 9. st. př. Kr. O Uru jako o „Uru Kaldejců“ se tedy mohlo začít hovořit až od této doby, ovšem pravděpodobně ještě mnohem později, až od vzniku novobabylónské říše v 2. polovině 7. st. př. Kr. Jedná se tedy přinejmenším o pozdní písařskou vsuvku. Co je však závažnější, jiné části biblické tradice odkazují jako k domovině předků Izraele k severní Mezopotámii, ne k jižní (Göttlicher, R.: Východ Abrahamův z Kaldejského Uru. Nová interpretace. Studia theologica, 2003, č. 11, s. 54–61). Navíc velká část dnešních badatelů hovoří o tom, že původ vyprávění o cestě Abrahama a jeho příbuzných z Uru Kaldeců do Cháranu (Gn 11,31n) je třeba hledat v období vlády babylónského krále Nabonida (555–539 př. Kr.), který se na úkor národního boha Marduka přiklonil ke kultu měsíčního boha Sína, jehož hlavní chrám byl právě v Uru a v Cháranu se nacházela jeho nejvýznamnější „filiálka“. Jak je tedy vidno, ani zde nemáme pevnou půdu pro rozhodnutí, zda byl Abraham historickou postavou.

Archeologie hrála důležitou roli ještě v mnoha dalších teoriích, z nichž neproslulejší byla tzv. amorejská hypotéza. O co šlo? Ke konci 3. tisíciletí př. Kr. nastal v Palestině velký zlom v osídlení. Kvetoucí městská civilizace téměř zcela zanikla, kontinuitu osídlení vykazuje jen několik hlavních lokalit (Chasór, Megiddo, Bét-šeán, Jericho), jedná se však jen o neopevněné vesnice s ubohými chatrčemi a  velkými otevřenými prostranstvími. Z archeologických dokladů můžeme soudit, že některá města byla zničena, ale převážná část jich byla prostě opuštěna. Tato změna byla až do 70. let 20. st. přisuzována nově příchozímu obyvatelstvu – kočovným Amorejcům. Od myšlenky příchodu Amorejců do starověké Palestiny nebylo daleko k myšlence, že s nimi přišel i Abraham se svou rodinou, sám snad Amorejec (a třebaže amorejská hypotéza představuje samostatnou hypotézu, byla u velké části badatelů pevně spjata s hypotézou o Abrahamově historicitě, což často zatěžovalo nezávislý pohled jak na amorejskou hypotézu samotnou, tak na historicitu Abrahama). Dnes se však obecně předpokládá, že kultura konce 3. tisíciletí (archeologové většinou hovoří o přechodné době mezi ranou a střední dobou bronzovou a datují ji mezi léta 2300–2000 př. Kr.) je autochtonního původu a že se v tomto období neudála žádná velká migrace cizích etnických složek. Usuzuje se tak z faktu, že výrobky této doby obecně navazují na dobu předcházející a že většina měst nebyla zničena, ale prostě opuštěna. Podle tvrzení etnologů a ekonomů není tak náhlý a drastický přechod obyvatelstva od městského způsobu života ke kočovnému nic nemožného: s tím, jak upadala Stará říše v Egyptě, ztrácela Palestina svého hlavního obchodního partnera, a její obyvatelstvo již nebylo schopno se ve městech uživit. Dalším z faktorů byl překotný vývoj palestinských městských států a růst populace: pastýři si museli hledat stále nové a nové pastvy stále dál a dál od měst, čímž se na nich stávali stále méně závislými. Ani zde se tedy nepodařilo nalézt nějaké podklady k Abrahamově historicitě.

závěr

Bádání ohledně historicity Abrahama urazilo již značný kus cesty. Vesměs všechny pokusy o prokázání jeho historicity se ukázaly jako marné, nebo chcete-li, nepřesvědčivé. Jistě, jednalo se většinou o nepřímý materiál, a cílem bylo často prostě jen nalézt vyhovující dobu a místo, kde se Abrahamův příběh mohl odehrát. Ani to se však příliš nepodařilo. I dnes jsou badatelé, kteří se domnívají, že Abraham byl konkrétní historická postava (např. světoznámý asyriolog A. R. Millard), na druhé straně jsou však takoví, kteří praotecké příběhy považují jen za teologický konstrukt. Rozhodující slovo v tomto hledání měly prozatím výše zmíněné práce T. L. Thompsona a J. Van Seterse, které optimismus svých předchůdců vesměs pohřbily v troskách. Avšak ani zde ještě nebylo vyřčeno poslední slovo: v současné době se ukazují některé zajímavé a blízké paralely mezi praoteckými vyprávěními v knize Genesis a mezi společností, jak ji známe z klínopisných tabulek významného syrského města Mari. Pokusy zařadit Abrahama do období, kdy toto město vzkvétalo, tedy přibližně do 18. st. př. Kr., nejsou ničím novým (nejčastěji se hovořilo právě o tomto období jako o „době Abrahamově“), a tak nezbývá, než s netrpělivostí očekávat nové výsledky biblistů, „mariologů“ i dalších odborníků na starý Přední východ.