Faiékové patrně představují staré hrdinské plémě, svého vladaře uctívali „jak boha“ a Homér ho obdařil epitetem „vladař bujaré síly“ (epiteta v Odyssei stejně jako v Íliadě představují znamenitý básnický prostředek). Díky Athéně, která se objevila před hrdinou jako prostá dívka a k níž se on chová nadmíru slušně, projde v sedmém zpěvu Odysséus nepoznán městem do králova paláce. Faiékové prý neradi vidí cizince. Tato xenofobie snad vyplývá z toho, že vytvářejí bájný, ideální svět, který realita tříští. Jinak byli velmi pohostinní. To, že u nich byla vzdávána velká čest královně (jež je prý ctěna, jak ženy jinak nebývají), ačkoli byla podřízená muži, je snad v souladu s archaičností Faiéků a s upomínkou na matriarchální minulost lidstva. Sídlo královo je skvělé, je tu vysoký luxus, vzácné předměty a organizace připomíná primitivní manufakturu. Homér líčí sugestivně králův ideální sad, který jako by popíral tragiku pozemskosti.. ukazuje ji z jakési naplněné, vykoupené, rozkošné stránky. Odysseia vůbec, jak se domnívám, je na přechodu od útěku v nazírání k pozitivnějšímu pocitu ze světa. I bozi se v ní chovají rozvážněji. Lidé jsou na nich sice závislí, ale lidská aktivita je konstruktivnější, utěšenější. Cítíme nezřídka humanistický optimismus. Epos má prozaičtější rysy, dominuje tu příběh nad pocitem (je epičtější). Veršově je sice také v hexametrech, často se najdou úplně stejné obraty jako v Íliadě, ale hexametr naplněný tak rozmanitým dějem, který je časově i prostorově rozmáchlý, působí s menší citovou intenzitou (i v emocionálně vypjatých scénách). Prostě nestojíme v sevřeném světě umírání jako tomu bylo před Trójou, není tu otevřený a neštěstím kypící příběh, nýbrž děj Odysseie je okrouhlý a končí šťastně. Vlast, rodina, majetek, umění, klidný občanský život – to jsou ideály tohoto eposu.

Odysséus vysloví před vladařem a jeho ženou prosbu o dopravu do vlasti. Sílu mu evidentně dodává zoufalství. Je obdařen epitetem „jenž tolik zápasů přestál“, které v různých situacích pozdějšího příběhu získá obrovskou a rozmanitě tónovanou vypovídací hodnotu. Rek nejdříve dostane najíst (není prý drzejší věc, než hrozný žaludek v těle, ten přemáhá i Odysséovy děsné vzpomínky). Když králi řekne, jak byl u Kalypsy (sedm let) a jak se dostal k němu, král se zlobí na dceru, že Odysséa nepřivedla do paláce sama. Ale host zalže a tvrdí, že ona to chtěla, on to ale nechtěl. Je to jeden z příkladů jeho důvtipu a lsti, které představují pronikavou situační senzitivitu a schopnost jednat podle okolností.

Osmý zpěv začíná ránem. Pořádá se hostina, na kterou je pozvaný i pěvec, ten zpívá o trójských událostech, o jakémsi sporu mezi Achillem a Odysséem. Tehdy si hrdina dal přes hlavu svůj šat a plakal. Je to jedna z vrcholných scén eposu, srovnatelná např. s Hektórovým loučením s manželkou a dítětem. Nikdo si ovšem nevšimnul hostova pláče, pouze král. Čekali bychom vladařovu otázku, ale je ten taktně mlčí… zůstává jakási nevyřčená zamyšlenost. Vladař posléze zruší hostinu a zahájí hry, na nichž se mají Faiékové předvést, aby host hlásal jejich slávu, až se dostane domů. Všichni krále poslechnou: výraz státní harmonie, stát jako ideální velká rodina. Hry se uvádí slovy, že není pro muže větší oslava než to, co rukama či nohama umí, tj. asi tělocvik a zručnost. Odysséus, stranící se závodiště, je napaden jedním faiéckým mladíkem, že soutěž je mu cizí, nýbrž že shání „hrabivý zisk“ při svých plavbách. Kupectví tedy nebylo v naprosté úctě, podobně jako šlechta. Homér očekával od člověka cosi více než jen život pro zisk nebo život v rozmařilosti a zahálce. Odysséus ve své odpovědi vyvyšuje nad tělesnou krásu (kterou se myslela spíše urostlost, síla, mohutnost, obratnost než sexuální či estetická přitažlivost) výmluvnost, důvtip, skromnost a soucit. Válečnický ideál člověka v Odysseji mizí a dostává se ke slovu občanský. Odysséus se neomezí jen na slova, nýbrž hodí diskem a překoná všechny. Jeho radost a pocit zadostiučinění v rámci celé jeho složité situace líčí Homér s obdivuhodnou mistrností.

Nakonec pěvec zpívá o cizoložství boha Aréa a Afrodity (manželky Héfaistovy). Jsou při něm chyceni a ztrapněni, ovšem Hermés (v pěvcově zpěvu) jasně říká, že by byl tuze rád na Aréově místě, i kdyby se dívali všichni bohové. Rozdíl mezi Hermovým postojem a věrností, kterou vyniká Penelopeia, je do očí bijící. Může to být a) napětí mezi mravností, důstojností lidí a nemorálností bohů, b) srovnání lidského údělu omezení a nedokonalosti a božské blaženosti (vztahy bohů jsou v prostředí věčného mládí a nezávaznosti, ideál sexusu).

Nastane noc, příjemná koupel. Pak při večeři poctí Odysséus slepého pěvce (také o Homérovi se říkává, že byl slepý) kusem ze svého jídla a chválí ho. Z této pochvaly také vyplývá, že velikost pěvce netkvěla pouze v jeho umění, jak je chápeme dnes, nýbrž také a možná nejvíc v tom, že mu Múza zjevila pravdivý průběh událostí. Byl to jasnovidec, který viděl do minulosti, jakýsi nadpřirozený historik. Tento moment je asi hlavním důvodem, proč klasické Řecko vyčítalo Homérovi, že si vymýšlí. Pěvec opět zpívá o Tróji, hrdina opět pláče, opět to vidí jen vladař. Vladař vypráví o tom, jak Faiékové přepravují trosečníky přes hrozbu Poseidónovu a že bůh moří je za to ztrestá (zasahují tak do jeho pravomoci). Jejich koráby prý plují samy znajíce záměr a myšlenky plavců. Ale král se také ptá Odysséa na jeho jméno a příhody, a tak Odysséus, byť nerad, při utěšené večeři začne vyprávět – a to je začátek devátého zpěvu.

Když se zmíní o svém jménu, čekali bychom nějaké vyjádření překvapení okolo sedících, ale jeho řeč nerušeně plyne dál. Atmosféru to podivuhodným způsobem prohlubuje, ačkoli pro moderního čtenáře může být náročné tento spodní tón zaslechnout. Odysséus líčí, jak na cestě z Tróady přistál u města Kikónů, které vydrancoval – mnoho druhů mu tam však zahynulo, když neopatrně slavili vítězství a přepadli je kikónské posily. Odtud ho vítr zahnal do pohádkového světa, který začíná Lótofagy, kteří jedí lotosové květy. Kdo jedenkrát je tam ochutnal s nimi, už nechce odplout. Násilím tedy musel Odysséus dovléci do lodi ty druhy, kteří okusili. Ale proč to dělal? O tom se v eposu mlčí. Snad pro bylo výhodné, když jich bylo na lodi více – hlavním důvodem však byla vlast. Jakési přesvědčení, že jedině tam jim může být skutečně dobře a mohou žít důstojný život.

Potom loď připluje do země Kyklópů, kteří žiji v drsném, nepospolitém primitivním uspořádání. Je to pravěk lidstva ukázaný z reálnější stránky: ovšem zůstává jim ideální samovolná plodivost a bohatost země. Žijí jako Robinsoni v přírodním ráji, který jim vše podává, ne-li přímo nutí. Kyklópové byli obři – Odysséus se však poněkud nerozvážně nelekl a jednoho i s vybranými druhy navštívil: Polyféma, syna Poseidónova. Když ten za sebou zavalí vchod do jeskyně obrovským balvanem, i Odysséus měl strach a jeho řeč k obrovi je trhaná (hexametr dělí pomlčky). Snažil se Polyféma donutit k pohostinnosti odkazem na Diův hněv, kdyby hosty znectil. Obr ale hněvem bohů pohrdá a začne si dělat lidi vždy po dvou k večeři a snídani. Jeho hospodářství v kontrastu k tomuto chování je líčeno velmi utěšeně, což vyvolává zvláštní dojem a mnohovrstevnost emocí. Jednou když se vrátil večer a zase pojedl lidi, ho Odysséus opil vínem, představil se mu jménem Nikdo a opilému (tak že blil) obrovi vypíchl žhavým kůlem jediné oko, které měl. Scéna je líčena velmi drsně stejně jako podobné situace u Homéra vůbec. Důvtip ovšem vítězí nad silou: když přiběhnou na obrovo volání jeho druzi, Polyfémos jim řekne, že nikdo ho zranil… z toho oni pochopí, že je pouze nemocen, s čímž se dá málo dělat, a rozejdou se zpět k spánku. Z jeskyně se pak Řekové dostanou tak, že se ukryjí pod vycházející ovce, které Polyfémos ohmatává, ne však dost důkladně. Když odjíždějí, Odysséus nerozvážně provokuje obra a říká mu své pravé jméno. Polyfémos se obrací k svému otci, žádaje pomstu. Tak je nám i krvelačného Kyklópa v jeho bezmoci líto.

Na začátku desátého zpěvu doplouvá hrdina ke králi větrů Aiolovi, který žije ideální rodinný život (ovšem své dcery provdal svým synům, což patrně odkazuje na archaickou privilegovanost incestu). Zde je pohoštěn, dostane příznivý vítr a bezpečně zavázaný měch s ostatními, zuřivými větry. Proč dostal tento měch, není jasné. Když jsou však už u Ithaky a Odysséus usne, druzi mu závidí jeho oblíbenost u lidí a bohů a chtějí se podívat na poklady, které dostal v měchu od Aiola. Jejich emoce je trefně vystižena: něco mezi zvědavostí, závistí a krádeží; působí to velmi přesvědčivě. Větry se uvolní, bouře zažene loď pryč od domova a Odysséus „ve svém statečném srdci“ přemýšlí o sebevraždě, druhy však netrestá. Dojedou zpátky k Aiolovi, který je ovšem vyhání, protože prý nemají přízeň bohů. Temný rys Íliady do Odysseje zasahuje nejednou.

Tak se dostanou později do země Laistrygónů, kde díky své opatrnosti přežije útok obrů jedině Odysséova loď. Všechny přeživší pochopitelně tísnilo zoufalství, když se dostali na další pevninu – pouze fatalismus jim byl útěchou. Polovina Řeků se vydá na výzvědy a dostanou se k bohyni a kouzelnici Kirké, kde jsou zrádně pohoštěni a proměněni ve vepře s lidskou duší. Jediný z nich to přestál a vrátil se. Zoufalství bylo velké a stísňující pocit z veršů přímo číší. Odysséovi se teprve s pomocí Herma podaří Kirku přimět k tomu, aby druhy proměnila zpět a hostila celou osádku lodi. Musel se přitom vyrovnávat s hysterickým odporem jednoho z druhů, který ho obvinil, že svou dobrodružnou povahou už v kyklópské zemi způsobil smrt svým druhům (a měl do jisté míry pravdu). Tuto situaci řeší Odysséus tvrdě a autoritativně. Rok tam všichni pobyli a potom, když už chtěli odjet do vlasti, na radu Kirky pluli na západ k podsvětním branám, kde podle jejího návodu měl Odysséus vyvolat duše z podsvětí a zeptat se věštce Teiresia, jak dál.

Na začátku jedenáctého zpěvu doplují do krajiny věčné mlhy a tmy, kde vyvolají mrtvé. Teresiés Odysséovi předpovídá těžkou plavbu a hlavně mu zakazuje zabíjet Héliův skot, až se dostane plavbou na jeho ostrov, jinak prý se jeho druhové nevrátí domů (v této předpovědi lze cítit už skutečný průběh událostí: druzi skot zabijí a zahynou, Odysséus taktak dopluje do Ithaky). Celý jedenáctý zpěv zaplňují výstupy mrtvých: Odysséovy matky, která líčí poměry na Ithace, líčí Láerta, jeho čekání na syna, jeho velmi prostý život (spí na listí na zahradě). Syn chtěl matku obejmout („ve své mysli to uváživ dobře“), ale dopadl jako Achilleus s Patroklem. Pak defilují bájné ženy starověku a jejich příběhy – a tu se Odysséus ve vyprávění zastavuje a chce jít spát. Nakonec ho však vladař slibem darů (které chudý ithacký král vítá) oblomí a vyprávění pokračuje. Z podzemí vychází Agamemnón, líčící vraždu, jež na něm byla spáchána jeho ženou, a Achilleus zase tvrdí, že by raději byl v životě posledním sluhou než v podsvětí králem. Oba se zajímají o své syny, čili žijí pozemským horizontem. Achilleův syn Neoptolemos podle mne v Íliadě vůbec neexistoval, ale na tomto místě ho Odysseia uvádí jako standardního hrdinu od Tróje, v čemž je zjevný rozpor mezi oběma eposy. Dále vystupuje Aiás, na Odysséa ovšem kvůli sporu o Achillovu zbroj (který se odehrál mimo rámec Íliady) zanevřelý. Pak vyjdou mýtické postavy jako Minós, Héráklés, Odysséus zahlédne pověstná muka Tantalova, Sisyfova a Tityova. Konečně Řekové odplují zpátky ke Kirce, kde Odysséus dostane rady na cestu (dvanáctý zpěv) – nejprve ohledně Seirén. Tyto „božské pěvkyně“ uhranou každého, kdo je slyší. Kdo je uhranut, ten u nich zůstane a zahyne. Minou je tak, že svým druhům Odysséus zacpe uši a sám je přivázán ke stěžni. Pak jedou kolem Plankt, což jsou do sebe narážející skály. Odysséus dodává ducha druhům poukazem na svůj důvtip, který je už často zachránil. Tento důvtip mu brání jim říci, že se blíží k Charybdě, k obludě, proti které nelze bojovat a která požírá kolem plovoucí ryby i námořníky. Odysséus se obleče v brnění, úzkostně ji vyhlíží, ale jeho pozornost zaujme protější Skylla, děsivý mořský vír. Mezitím Charybda šesti psími hlavami uchvátí šest druhů a žere je: ti volají o pomoc, leč marně. Tento výjev označil Odysséus pžed králem Faiéků za nejhorší ze své plavby. Loď se zbylým mužstvem se po proplutí mezi Skyllou a Charybdou dostala k Héliovu ostrovu. Odysséus nechtěl ani přistávat, ale druzi ho přemluvili přísahajíce, že skot zabíjet nebudou. Když tam ale zůstali mnoho dní, došlo jídlo a když Odysséus usnul, nakonec přece jen zabili a snědli bohův dobytek. Hélios hrozil Diovi a bohům, že pokud mu nedopřejí pomstu, odejde svítit do podsvětí. Zeus potom odplouvající loď zasáhne bleskem a jediný Odysséus se po velkých mukách zachrání (velmi působivé je např. líčení topících se druhů jako racků na rozbouřeném moři). Takto se dostane ke Kalypsó, a tak končí jeho vyprávění i dvanáctý zpěv.