Přišla na to řeč jednou v hospodě a zde bych se k tomu chtěl vrátit systematičtěji a za střízliva. Dostal jsem se tehdy do pozice, která mi není vlastní: hájil jsem potřebu vytříbené mluvy proti těm, kdo zpochybňovali pravopis a vůbec jakoukoli pozitivní normu, podle níž by se poznala kvalitní čeština od té horší. Člověk často slyšívá stížnosti různých, zejména ovšem starších lidí, na to, že tam či onde se používá nespisovná, poangličtěná, ledabylá a bůhvíjaká čeština, což je prý počátek konce našeho národa. Považuji takové stížnosti přinejmenším za hloupé a kladu si otázku nad duchaplností stěžovatelů. Jestliže se někdo vyjadřuje tupě nebo naopak s espritem, a to lze jak v bezchybné, jiskřící češtině Vančurově, tak v jakékoli jiné češtině, je to vysvědčení, jež vydává sám o sobě, a jazyku to vůbec nemůže škodit. Proti všem školometům a puristům si jazyk najde své koryto, vynutí si změny v pravopisu, ba zesměšní včerejší stylistiku, aby zítra udělal dlouhý nos na tu dnešní.

Možná byste čekali, že si najdu aspoň nějaký důvod, proč děti ve školách dál týrat s poučkami z mluvnice a pravopisu, které stejně brzy zapomenou. Zklamu vás. Má úcta vůči tradicím (poněkud jinak je tomu ale s nadpřirozenou tradicí Božího zjevení) je zakrnělá, čili uctívám jen ty, které se mi zdají rozumné, bez ohledu na to, že jsou tradiční. Chce-li být někdo truhlář, prodavačka nebo atomový vědec, nemusí se umět přece vyjadřovat jako literát, stejně jako literát nemusí umět jiné věci, jež jsou nutné k vykonávání zmíněných zaměstnání. Nicméně tím víc očekávám od vzdělaného člověka aspoň „kultivovaný obsah“ projevu a od vzdělance humanitního směru, neřku-li přímo literáta, také nezbytně vynikající řečnické i slohové schopnosti. Rád bych to nyní trochu rozvedl a upřesnil.

Začnu otázkou: co je to kultivovaný obsah? Je to především schopnost, rozlišovat mezi vnějším a vnitřním, mezi společenskou přijatelností, logopedickými vadami, fyzickým vzhledem atd. na jedné straně a mezi bystrostí, pronikavostí a hloubkou myšlení samotného. To druhé je mírou kultivované obsažnosti. Naopak pouhá vnější kultivovanost je bezcenná, je to cetka, jež sice jako Thackerayova slečna Swartzová oslňuje v domě ziskuchtivého pana Osborna, ale je bez chuti a zápachu, bez osobnosti, je výplodem náhody a její lesk by se ztratil okamžitě v případě, když by její okolí vnitřně povyrostlo. Z vnitřního hlediska je třeba chápat i řečnické a slohové schopnosti, nemají-li být jen nechutným přežvýkáváním omílaných frází, které znějí dobře filistrově uchu. Nudně mluví především ti, kdo nemají co říci, byť by zvládli rétorické umění jako Démosthénes či Cicero. Pro humanitně orientovaného vzdělance je pak řečí, v níž vyjadřuje obsah svých myšlenek, nikoli algebra, grafy a tabulky, nýbrž nejvíce přirozený jazyk, který nicméně musí uvnitř člověka rozkošatět do šíře jeho intelektuálního života. Jsou to právě ústa a pero, které usvědčují: si tacuisses, philosophus mausisses (jak říká milý Boëthius). A zde jsme u toho, proč jsem hájil kultivovanou česštinu.

Ani učitelé, ani skládáná zkoušek a psaní seminárek nikoho kultivovanému jazyku nenaučí, to musí vždycky sám svou vlastní duševní aktivitou, svou touhou vyhledávat okolo sebe co nejširší rozmanitost náročných podnětů, s nimiž se bude potýkat a rodit svou vlastní osobnost. Ne uzavřením se do soudobosti, ne ignorováním poselství nejvýjimečnějších myslí dávných dob, ale naopak spontánním (vnucování těchto věcí ve škole a „výchovou“ vedlo dle mého názoru k jejich odumírání, k tomu, že je převzala jen vnější, nabubřelá, dutá vzdělanost, jež nemohla konkurovat svěžesti a obsažnosti rebelů) zájmem o ně, polemikou s nimi, stálým vyjasňováním si seba i jich vede cesta k opravdu kultivovanému jazyku. To proto se s ním lze setkat jen stále vzácněji.

Budu rád držet palce každému, kdo se pokusí pěstovat vnitřní intelektuální bohatost v obecné češtině, v chaotickém pohrdání pravidly či ve slangu sportovních žurnalistů. Vůbec netvrdím, že jazyk má nějaký řád, který je záhodno dodržovat, tvrdím jen, že primitiv nikdy nebude postižen četbou velkých klasiků, pravý humanitně orientovaný vzdělanec ale vždycky. To je patrné i na Ginsbegovi, Kerouacovi a Burroughsovi. Ne na tvaru a společenské nízkosti jejich jazyka, nýbrž na bystrosti, pronikavosti a hloubce jejich myšlenek. Snad leckomu stačí mít zelené vlasy, bez nebezpečí být nonkonformní, mluvit buransky, egoisticky si užívat, cítit se humanitním vědcem a zároveň se pachtit s drobným rozšiřováním svého úzkého horizontu, nicméně ani zisk nejvyšších akademických titulů takového člověka nezbaví jeho myšlenkové sterility a lidské odpudivosti.

Neohrozitelný primát kultivované češtiny spočívá tedy v tom, že bez ní nelze být pravým humanitním vzdělancem. Ti však, kdo ji definují různými detaily, které se mění díky spontánnímu vývoji každý pár desítek let, zavdávají příčinu k otázce, jak daleko sahá jejich intelektuální obzor a zda celá jejich vzdělanost není té povahy jako krása slečny Swartzové. Já osobně se obávám, že tomu tak bude.