Viděl jsem nedávno v televizi tři životopisné filmy, každý z nich se věnoval jedné z významných a vzájemně dost různých osobností minulého století. Jistě nelze říci, že by jimi bylo vyčerpáno, že by nebylo možné najít jiné silné proudy a jejich představitele, nebo že by zmíněná trojice lidí-symbolů nemohla být nahrazena výstižnějšími symboly. Přesto mi přišlo velmi zajímavé podívat se na dvacáté století prizmatem jmen Einstein, de Gaulle a Mercury, a to především z perspektivy dneška.

Jméno Albert Einstein je dnes snad jen jiným vyjádřením ideálu vědce, čili člověka, kterého fascinuje tajemství přírody a který díky tomu ztrácí upjatost školometů, podobaje se mnohem víc nonkonformnímu zamilovanému bláznu, nepovyšujícímu se nad obyčejný život. Nezapadal do kastovní, škrobené společnosti věku páry – byl to génius bez pompy, rovnostář, družný humanista, pacifista, člověk klidu a pohody. Měl také smysl pro vznešenost, zejména vědy a zákonistostí kosmu, které zkoumá, čili je tak jedním z dědiců mystiky přírody, jak ji utvořili Lucretius, Cusanus, Spinoza, Newton nebo Goethe. Einstein podobně jako Popper či Feynman neměl sklony k barbarství specializace, které zasáhlo náš fin de siècle. Měl názor na náboženství, byl politicky aktivní, přemýšlel o morálce i o filozofii, bylo mu drahé umění. Je díky tomu všemu symbolem generací vědců, již v těsném, neelitářském spojení s experimenty a s duší člověka vytvořili novou budovu vědy, onen asi největší počin celého minulého století. Jsou to géniové zdánlivě naivních otázek a odpovědí, které spíše pro než přes svou prostotu vedly k revolučnímu progresu. Dnešní věda je mnohem více vědou technokratů, propaguje se často různými bizarnostmi jako kejklíř na jarmarku, žene se za publikacemi a penězi, dostává leckdy i nádech pompy, škrobené důstojnosti a zahleděnosti do sebe. Stává se obří exploatací miliard kombinatorických možností se zřeďujícím se smyslem pro intelektuální krásu. Přitom jen věda s duší dosahuje výsledků hodných vědy. Je rozdíl mezi vědou Čapkových mloků a vědou lidí, mezi vědou bez kořenů, bez kontextu, bez filozofie a umění a vědou, která podnět k novému a převratnému bere z živé mízy staleté duchovní kontinuity. Einstein je symbolem vědy vskutku plodné a takovou vědu není radno „překonávat“.

Charles de Gaulle je pro mne mnohem rozpornějším postavou, je symbol politiky, se kterou se nedovedu ztotožnit. Jeho sentiment po mocné Francii, jeho nacionální rétorika, jeho příliš květnaté ideály, jeho škrobený patriarchát, ochraňující idealizovaný „lid“... to ho zaslepovalo vůči otevřené občanské společnosti, vůči jednotlivci s jeho vlastním názorem, s jeho právem na nonkoformitu a vztyčený prostředník, ukázaný na pozdrav všem posvátným hodnotám devatenáctého století. Pro mne je de Gaulle frustrovaná Francie, odcizená dobám sebevědomí za vlády premiéra Poincarého. A bez odvahy, obávám se, zůstává Francie stále. Je to možná paradox, neboť de Gaulle statečně vzdoroval defétistické kolaboraci vichystické vlády a pozvedl Francouze mezi vítězné mocnosti poválečného světa. Z dnešního pohledu ale příliš ustrnul v minulosti, ve strachu otevřít se budoucnosti a vzdát se včerejška Byl pravým opakem Winstona Churchilla, který věřil mnohem více v západní civilizaci než v národ a v občanském principu shledával větší oporu než v principu „lidu“, který je opečováván centralizovaným státem. Podobný rozpor mentalit lze vycítit i mezi de Gaullem a Einsteinem. Generál připomíná některé postavy z Ostrova tučňáků, v kteréžto knize Anatole France ztvárnil Francii devatenáctého století stejně mistrně, jako se to podařilo Kronice Pickwickova klubu s Anglií. Neříkám, že de Gaulle byl zlý nebo malý muž, to v žádném případě. Jistě byl velikánem a zůstane navždy významnou osobností dějin Francie. Zaujaly mne jeho rétorické schopnosti, jeho dikce, a také zde byl velmi odlišný od Churchillovy sevřené civilnosti a prostoty. De Gaulle sázel víc na gesta, na výkřiky, méně na obsah. Jeho patos byl až divadelní, působil ve dvacátém století a uprostřed národa, který patří v Evropě k těm nejpřednějším, velice podivně. Zvláštní mi připadl v nepřehlédnutelném paternalismu, který ve srovnání s „tatíčkovstvím“ TGM působí značně necivilně a okázale.

Konečně Fredie Mercury, zpěvák a patrně i nejvýraznější postava slavné rockové skupiny Queen, představuje takřka současnost, ačkoli jeho vzestup se časově téměř shoduje s odchodem generála de Gaulla ze scény. Ti dva by si asi neměli co říci, patřili k odlišným světům, o to zajímavější je ale hledání interakcí mezi tím, co symbolizují. Rok 1968 se svými bouřemi byl jakýmsi vyvřením obrovského společenského nonkonformismu, jak se v Evropě rozvíjel už od dob první avantgardy. Nebyl to však neomarxismus, existencialismus nebo jiný studenty akceptovaný postoj, co přineslo konečný triumf nonkoformismu – byli to Elvis, Beatles, Rolling Stones, Sex Pistols, ABBA, Queen atd. atd. Na Frediem zaujme ihned jeho spontánní výstřednost bez destruktivních a urážlivých tendencí. Je možná nejkultivovanějším a nejvkusnějším rockerem ze všech, co kdy existovali. Přináší více než jen svobodu, která se povážlivě podobá Babylónu, a krásu, o níž lze říci, že je pouze líbivá (případ skupiny ABBA). Bohemian rhapsody a ještě mnohem více jeho Barcelona ukazují geniální nadání, schopnost vytvořit kvalitu, již lze bez uzardění stavět třeba vedle božské Carminy burany C. Orffa.

Homosexuál Fredie v oblečení orientálního typu magnetizuje publikum rytmickou hudbou, spojuje lidi texty svých písní, které se zabývají osobním životem jednotlivce, a nikoli vznešenými gaullistickými ideami. Je nesmírně bohatý, pořádá večírky plné perverzit, posléze ale umírá na AIDS, což působí skoro jako trest (kdyby ovšem Bůh měl v úmyslu takto trestat hříšníky, musel by zřejmě nejprve upřít pozornost na masové vrahy, trýznitele apod., což ale nedodržuje zásadově). Konec dvacátého století je hluboce ovlivněn novou hudbou, zároveň se ale zdá, že doby velkých postav, které prolamovaly hráze, jsou dávno pryč: je prolomeno snad už každé tabu. Hnutí se rozmělňují a mísí, vypovídací schopnost poslouchané hudby o tom, kdo ji poslouchá, klesá. Z buřičů roku 1968 se stali tatíci, kteří žijí nyní už celkem poklidný nonkonformismus podobně střízlivě jako Einstein. Možná se jim i zasteskne po gaullismu. A to je právě doba nejvhodnější k uzrávání něčeho nového, co získává své živiny z té obrovské rozmanitosti osvobozených individuí a zároveň ji nějak naplňuje a netříští.

Všechno, co přineslo minulé století, je velmi čerstvé, jsme tím neseni a zaslepeni. I proto je dobré podívat se do minulosti, na symboly, na složitou cestu dějin od roku 1900 do roku 2000. Možná mají pravdu ti, kdo mluví o konci a rozvratu Západu, možná opravdu silně připomínáme Babylón či konec impéria starověkých Římanů. Já si však myslím opak, vidím kořeny, které dávají mravní smysl úctě ke svobodě a spontaneitě jednotlivce, čili z hloupého chaosu exhibice, promiskuity, kýče a neodpovědnosti mohou tím, že je budeme aktualizovat a zas a zas se k nim vracet, vytvořit cosi nejen nadějného, ale i plodného. Vždyť jsme to vždy chtěli, jen nesmíme zapomenout proč...