Vévoda F. de la Rochefoucauld, jeden z mála následovníků Montaigneova zdravého rozumu, jejž jsem stručně definoval v předchozím článku, napsal ve své Kruté knize aforismů (Mladá fronta Praha 1995) o „zdravém rozumu“ toto: „Zdravý rozum má ovšem jen ten, kdo má stejné názory jako já.“ Mám tento postřeh o lidském sklonu, jak hodnotit názory jiných, za více či méně pravdivý pro každého, čili i pro mne. Nebudu vyprávět příběh o tom, proč právě východisko praxe, příručnosti, individuální zorientovanosti považuji za objektivně správnější než vytváření velkých abstraktních konstrukcí, které apodikticky vysvětlují kosmos. Na onu „objektivitu“ prostě nevěřím. Pokusím se v tomto článku prezentovat poněkud vyhraněnou a jednostrannou vizi evropských duchovních dějin, již ovšem považuji za velmi podnětnou. Už jsem se podobným úvahám v Tématu věnoval, čili nepopírám, že jde o jakousi mou idée fixe.

Připomeňme si nejprve středověk: ten neměl valné mínění o lidském rozumu, svou jistotu čerpal především z principu autority, ze kterého se tehdy odvíjely pravdy racionální i pravdy zjevené. Evropa v této fázi svého vývoje měla velmi omezený obzor, a proto se jejím obyvatelům mohlo zdát, že jejich názory platily vždy a pro všechny. S poznáváním islámu, dálného Orientu a především s průlomem tak odlišného myšlení antiky došlo k rozmělňování autority, čímž se uvolnil chaos různých ideových proudů, mezi nimiž vynikají Montaigneovi předchůdci, jako byli třeba Petrarca, Boccaccio, Rabelais nebo Erasmus. Tito čtyři mužové se vyznačují smyslem pro sledování vezdejšího jeviště bez uzavřeného výkladu kosmu, netrpí vážně ztrátou jistot, nezmítá jimi prastará potřeba vševysvětlujícího příběhu. Pozemšťanství, které berou za své, by bylo velkou chybou zaměňovat s omezeností na tento svět, s nějakým rudimentárním materialismem, jak vykvetl později v hlavách pánů de Holbacha, La Mettrieho a Helvétia. A už vůbec je nemůže charakterizovat nějaká prázdná skepse bez názoru, důsledné zřeknutí se. Snad nejdůležitější vlastností zdravého rozumu, jak mu rozumím já, je to, že stojí na prknech divadla světa, nikoli nad nimi. Je zde interesován, snaží se v tom frmolu, který pro něj v jeho životní zorientovanosti (ta nás totiž vždycky vrací do příliš konkrétní hry) není abstrahovatelný do nějakého systému, hledat pravidelnosti i jejich meze. Divadlo, v němž už vždy jsme herci, je velmi rozmanité, neřídí se jen racionální složkou, čili rozum musí brát na pomoc vcítění a intuici, aby porozuměl. Brzy také rezignuje na ostré oddělování reálného od nereálného, neboť to je na jevišti věcí stupně a různě se mění. Zaujatost člověka, nikoli ovšem rozumu, může přitom klidně transcedovat tento svět a z citové či náboženské pozice ho vidět zdrcujícím nadhledem (tak např. Komenský v Labyrint světa a ráj srdce).

Z toho, co bylo řečeno, je jasné, že především v evropské tradici umělecké literatury a jakéhosi osobního filozofování se tento druh chápání zachoval. Z pozdějších dob příkladem může být zejména dílo Pascalovo Molièrovo, Goethovo, Gogolovo, Puškinovo, Balzakovo či Proustovo. Troufal bych si tvrdit, že každý velký evropský spisovatel a básník od oněch dob renesance by se dal do tohoto proudu docela dobře zařadit. Na druhou stranu možná i proto se umění v Evropě poté, co ztratila zdravý rozum, chápe spíše jen jako apendix vážného života, který je opřen o objektivní, apodiktické poznání.

Abych začal svůj příběh o této podivuhodné ztrátě, obrátím se na chvilku zpátky do dob athénské demokracie. Pro blahobytnou společnost, stojící na obchodu a tendující vstříc ku náboženské sovobodě, je typický vzestup citové i rozumové nejistoty, rozklad starých hodnot a potřeba tento pocit krize řešit. Stalo se to Athénám, stalo se to městským komunám v Itálii. To je situace, kdy přichází na scénu starý platónský požadavek nové legitimizace autority. Cílem je najít jistotu a o ni opřít všechno podstatné v životě: náboženství, etiku, právo a stát. Mocná pozie vědoucího v antice ale nikdy nezískala praktickou realizaci, a to zřejmě proto, že Platónem milovaná Sparta stála na principu neporušeného, tradičního autoritářství, jež ani po porážce Athén tu dialektickou kličku nepotřebovalo. Makedonská a později především římská hegemonie se opíraly víc o pragmatismus fyzické moci než o nějak zdůvodňovaný princip té pravé, vědoucí autority. Jiná byla zkušenost Evropy, otřesené pádem středověké konstrukce.

Z mnoha možností dalšího vývoje se vyhranily dva zvláštní typy, z nichž jeden spíš převážil na kontinentu, druhý spíš v anglosaském světě. Podstatnou roli v nich obou hrál osud reformačního hnutí. Konec středověké autority otevřel podstatné možnosti křesťanství být zas víc existenciálním apelem na jednotlivce než pilířem obrovských institucí. Dobře to pochopil Luther, ale i sv. František z Assisi. Rozum, univerzalita, abstraktní pravda stály na druhém místě, na prvním bylo individuum v existenciálním dobrodružství víry. Věřícího tohoto ražení mají přirozeně menší vůli k politické hegemonii svého učení, jsou spíše tolerantní a jejich soužití s montaigneovsky laděnými lidmi by nebylo velkým problémem. Kontinent se před prahem otevřeného náboženského a ideového pluralismu ocitl snad v dobách Jindřicha IV. a Jiřího z Poděbrad, svou dynamiku ovšem velice brzy ztratil. Cuius regio eius religio – tato svrchovaně cynická zásada se stala vnitřní logikou kontinentálního myšlení. Melanchton dal navíc luterství rámec rozumářské spekulace, jež se vyvinula do distinkcí, nápadně podobných scholastice. Katolicismus na druhé straně prošel sice obrozující reformou v Tridentu, nicméně neustoupil z pozice politické hegemonie. Tak luteráni i katolíci hnali svorně pietisty na okraj vlivu ve svých církvích.

Filozofie a věda se v tomto prostředí staly konformní spekulativní honbou za tím, o čem jsem se už zmínil: za legimitizací autority, za apodiktickou pravdou. Descartesova cesta k jistotě se např. musí zdát velmi směšná a planá, když jeho jistotu cogito ergo sum vložíme do Shakespearova světa – jenže Descartes žil už v jiném světě. Je mnohem bližší scholastice než Montaigneovi, Erasmovi či Lutherovi. Snaží se vytvořit konstrukci, podepřít onu svěrací kazajku nauky a politiky, do níž augsburský mír a třicetiletá válka pohřbily Evropu. Stal by se Descartes tak vlivným i ve svobodné společnosti? Sdílela by tato společnost základní problém klasické kontinentální filozofie, totiž apodiktické poznání? Do Montaigneova a do Pascalova světa (přičemž oba tito myslitelé byli zcela rozdílné nátury a měli odlišné názory na svět) by se nevlezl. Proč? Protože měli zdravý rozum.

Evropa je od těch dob fascinována věděním, zapomněla, jak je takový nápad hloupý na prknech divadla, kterým je svět. Ona víra ve vědění udržuje touhu po homogenitě, po tom jediném pravém, a živí odvahu k přebudovávání světa dle velkolepých abstraktních koncepcí. Vědění musí být, jak se zdá, principem státu, církve, úřadu – ti musí vědět, občan pouze míní. A ten, kdo má již jednou pravdu, ten ji má, děj se co děj. Proto svobodné bádání je zbytečný a nebezpečný nápad, neboť může zpochybnit, vydává pravdu, sám princip všeho, všanc mínění pouhých jednotlivců. A když už se nějaký nový názor prosadí, když zaujme místo v kánonu, nesmí se špinit zase on – vždyť je pravdou... Ano, takové hlouposti tropí Evropa bez zdravého rozumu. Možná nejhorší na tom je, že tento stav umožňuje snadnou manipulaci, formuje masy a nabízí je ke zneužití brutálním cynikům.

Teď pár slov k tomu, co podle mne převážilo u Anglosasů. Je pravda, že přechod britského království ze středověku do novověku byl krvavý – od války bílé a červené růže přes náboženské reformy, nesoucí se sebou tříšť nenávisti, až po Cromwella. Nicméně některé výrazné změny mezi kontinentem a ostrovy lze vystopovat už zde, ne-li mnohem dříve. Pro anglickou šlechtu se nenesl příchod novověku ve znamení degradace na ozdobu dvora, nýbrž přinesl silnější pronikání obchodu do vyšších kruhů a společenské posilování finančníků ze City. Ve srovnání s pevninou se Britové nemuseli bát invaze jiných armád, čili centralizace a unifikace společnosti nebyla zásadní politickou poptávkou. Také anglikánská církev neměla od začátku jednu osobnost, jeden hlavní proud, jeden oficiální názor. Jejím ideovým základem byl sporý, pietistický kalvinismus, který toleroval nonkonformní a individualistické jednání víc než soudobí katolíci a luteráni dohromady. Z anglikánské reformace povstalo mnoho těch, kdo na poklidné anglické poměry byli příliš radikální a jimž se říkalo puritáni – a právě ti po svém odchodu do Ameriky založili USA, první opravdu pluralitní náboženskou zemi na světě. Z anglikanismu se vydělila spousta větví, dnes se počítají možná na tisíce: metodisté, kvakeři, presbyteriáni, baptisté, unitáři... ovšem USA na základě principu náboženské rovnosti v sobě absorbovaly i katolíky (stát Maryland především), luterány, hugenoty, zwingliány, mormony, židy, muslimy, deisty a bezvěrce. Uchopit pravdu a vědění v tomto moři je nemožné – nejdřív je tu jednotlivec, jeho životní zorientovanost, jeho osobní (montaigneovská) volba, a pak až celospolečenská debata o řešení toho či onoho problému bez aspirace na jistotu vědění, na systematický výklad celku. Odtud pragmatismus, posílený stále vzrůstajícím vlivem obchodu, průmyslu a podnikání na společenské poměry v Británii i v USA, převládajícím pietismem i úspěšným mocenským vzestupem britského impéria, jež se v mnohém podobalo právě tomu římskému.

Britská filozofie se od začátku novověku ve svých hlavních proudech rozchází se scholastickými ambicemi: Bacon ji upozornil na důležitost konkrétního efektu znalostí, Locke na podmíněnost rozumu, na jeho zajetí v divadle světa. Šťastná rovnováha umírněné skepse, umírněného náboženství a umírněného politického systému spolu s hospodářskou schopností Anglosasů vedla ke vzácné společenské stabilitě, kterou my na kontinentě máme sklon vidět skrze brýle racionálních konstrukcí, jež jsou zrovna v módě. Zdravý rozum se jistěže nedá přejmout... kontinent se o to pokusil v případě osvícenství, nicméně vzešel mu z toho spíše jen surový materialismus, nenávist k církvím, zarputilé jakobínství a rudý kult revoluce. Snaha kopírovat se mi určitě nezdá rozumná, spíše snaha pochopit, co se to na kontinentě dlouhá staletí dělo a kde a proč jsme ztratili Michela de Montaigne.