Montaigne byl svébytný a šťavnatý člověk, v jehož díle lze najít
spoustu věcí, které mohou spřízněnému čtenáři poskytnout zvláštní, velkorysý
pocit svobody z toho, že člověk může být jinaký, svůj, poctivě a prostě, nedbaje v privátních věcech na
bonton a uznávané „pravdy“. Autor Esejů
je proto nejlepším vzorem něčeho, co bych rád nazval konstruktivní individualismus. Vysvětlím tento pojem až na konci
tohoto článku. Předtím chci uvést pár výmluvných momentů z Montaigneova díla.
Václav Černý svůj výbor z Esejů (ERM
Praha 1995) začíná pasáží o alkoholismu, pro nějž měl jejich autor docela
pochopení. Občas jsem si kladl otazník nad motivy, které asi mohly vést
překladatele k takovému kroku. Jistě, Montaigne zde mluví i o svém otci a
Černý to využívá ke vchodu do Esejů, který nazval Můj otec. Potom by ale mohl vynechat tuto pasáž a všechno, co jí
předchází: „Zdá se mi, že my dnes požívání vína den za dnem omezujeme a že
v našich francouzských domech, jak jsem viděl za časů svého dětství,
bývaly snídaně, přesnídávky a svačiny mnohem častější a běžnější nežli nyní.
Bylo by to snad tím, že se v některém ohledu polepšujeme? Naprosto
nikoliv. Je to prostě tím, že jsme se mnohem víc než naši otcové vrhli na
kurevnictví. To jsou dvě zaneprázdnění, která si ve své síle překážejí. A
chlípnost nám jednak oslabila žaludek a na druhé straně chceme, aby nás
střídmost činila zdatnějšími, většími chlapíky ve výkonu lásky.“ Myslím, že
Černý chtěl dát hned na začátku nepominutelný signál, že nevstupujeme do světa
salónního a uhlazeného intelektuála, nýbrž do pokoje muže, který je doma svým
pánem a nechce s námi hrát nějakou komedii pro čajový dýchánek modrých
punčoch. V jeho slovech není vulgárnost ani buranství, právě naopak: je
v nich přímý úsudek, který obsahuje základní, naturalisticko skeptický
témbr Montaignova názoru na člověka a lidskou přirozenost.
Lahůdkou je také Montaigneovo líčení jeho zálib a zvyků, přičemž mezi
jinými vynikají ty, které se týkají stolování. Příkladem za všechny může být
tato pasáž (Moje záliby a zvyky):
„Jíst hltavě je neslušné, krom toho to škodí zdraví, ba i rozkoši z jídla:
a já to dělám. Často se samým spěchem kousnu do jazyka, jindy do prstů...
Ztrácím jídlem totiž volnou možnost rozprávky, která, pokud je ovšem vedena
zábavně a stručně, naše stolování přesladce koření.“ Zajímavý je také
Montaignův skeptický názor na lékařské umění, který je zvláště od muže těžce
stíhaného močovými kameny svědectvím o obdivuhodné schopnosti úsudku (a který i
zůstává korektivem pro pacienty i lékaře samotné): „Můj otec se dožil
sedmdesáti čtyř, můj děd šedesáti devíti, můj praděd téměř osmdesáti, a žádný
lék ani neochutnali; a všemu, co nebylo běžně používáno, říkali svorně
medicína. Lékařství, namítnete mi, roste z příkladů a ze zkušenosti; ale
vždyť můj názor na lékařství také. Cožpak příklad, který jsem právě uvedl, není
zcela výslovnou a velmi přesvědčivou zkušeností? Rád bych věděl, najdou-li mi
doktoři ve svých lejstrech tři lidi, narozené, vychované a zemřelé pod touže
střechou, a kteří by se byli dožili téhož věku podle jejich doktorských
pravidel. Budou mi musit přiznat, že ne-li rozum, tedy alespoň šťastná okolnost
mluví pro mne. A vždyť právě u lékařů šťastná okolnost platí mnohem víc než
rozum.“ V souladu s jednolitostí osobnosti autora Esejů je také
divný, a přitom tak prostý a srozumitelný názor na relativnost poroby,
odporující vznešenému mínění o lidské důstojnosti a o ceně nezávislé svobody,
jak jsme si na něj zvykli od začátků moderny (ib.): „Byl jsem myslím, spíše stvořen k tomu, abych žil
z cizího, kdyby to jen bylo možné bez závazků a bez otročení. A
přemýšlím-li o tom pozorněji, opravdu nevím, jestli při své povaze a při svém
osudu všechno to, co musím snést při hospodaření a od svých služebníků a své
čeledi, neobsahuje víc ponížení, než by mi přinesla poslušnost nějakého
člověka, který by nade mne vynikal rodem a vládl mi, aniž by mě příliš tiskl.“
Snad bychom čekali, že velký esejista, jedna z hlavních a
nejoriginálnějších postav naší západní vzdělanosti, bude cítit posvátnou úctu
aspoň ke knihám, které miluje... jenže to by nebyl přece on (Knihy a já): „Opravdu bych si přál
vládnout lepším pochopením věcí, ale nechce se mi je kupovat za tak vysokou
cenu, na kterou přijde. Mým úmyslem je strávit zbytek života příjemně, a ne
v práci. Na světě není nic, proč bych si toužil strhat hlavu, ba není to
ani vědění, byť by bylo sebecennější. Na knihách nežádám, leč aby mi poskytly
počestnou zábavou kousek radosti; anebo, jestliže již studuji, hledám
v nich pouze ono vědění, které se vztahuje k sebepoznání a které je
schopno mě poučit, jak řádně zemřít a řádně žít.“ Nerouhá se, nechce se
dotknout něčí úcty nebo shodit tradice, kulturu atd., zachovává si však úsudek,
není nakloněn vykonstruovaným vznešeným pohádkám o ceně toho či onoho. Všechno
stále vztahuje ke své příručnosti, ke své životní zorientovanosti – a to je
podle mého názoru něco, co lze nejlepším právem nazvat zdravý rozum.
Svébytný je i pohled na cestování (Moje
cesty a cestování): „Zapomněl jsem si něco prohlédnout a přejel jsem?
Vrátím se tedy: i tudy vede moje cesta. Nestanovím si předem žádnou pevnou
dráhu, ani přímou, ani klikatou. Dorazím na místo, a není tam, co mi řekli?
Nenaříkám na zbytečnou námahu, vždyť se děje často, že se názory cizí
s mými neshodují, a častěji jsem zjistil, že se lidé mýlí; jednu věc jsem
ostatně přece zvěděl, totiž že to, co říkali, tam není.“ Je možné tu cítit
ostré lokty, dravý egoismus, do sebe zahleděný společenský atom? Montaigne tomu
i onomu celou svou osobností odporuje. Čemu se podobá méně než stádu
konzumentů, kteří se vrhnou do hypermarketu, aby ukojili své
„individualistické“ choutky? To, že člověk chce být sám sebou, mít svůj rozum a
budovat kus vlastní existence, byť by to měl být jenom plácek
s pevnůstkami strýčka Tobyho (z proslaveného románu L. Sterna) a že je
v prosazování svých názorů svobomyslný a nakloněný kompromisu
s bližními, to je, řečeno mým termínem, konstruktivní individualismus.
Chrání nás před diktátem kolektivů, před těmi chmurnými dobami, kdy člověk i
v nejintimnějších věcech svého života podléhal násilí ze strany jménem
Boha, tradice, filozofie, národa či třídy hovořících majitelů pravd – a zároveň
před degenerací lidstva v masovém, dravém uspokojování konzumentských
potřeb, které se omezuje na duševní horizont Čapkova mloka.
Montaigne slouží za příklad odvahy k vlastnímu názoru i v tak
ožehavé věci, jakou v jeho době, pokud se týká veřejného diskursu, byla
homosexualita. Těžko z tohoto pohledu posoudit jeho vztah k příteli