Montaigne byl svébytný a šťavnatý člověk, v jehož díle lze najít spoustu věcí, které mohou spřízněnému čtenáři poskytnout zvláštní, velkorysý pocit svobody z toho, že člověk může být jinaký, svůj, poctivě a prostě, nedbaje v privátních věcech na bonton a uznávané „pravdy“. Autor Esejů je proto nejlepším vzorem něčeho, co bych rád nazval konstruktivní individualismus. Vysvětlím tento pojem až na konci tohoto článku. Předtím chci uvést pár výmluvných momentů z Montaigneova díla.

 

                Václav Černý svůj výbor z Esejů (ERM Praha 1995) začíná pasáží o alkoholismu, pro nějž měl jejich autor docela pochopení. Občas jsem si kladl otazník nad motivy, které asi mohly vést překladatele k takovému kroku. Jistě, Montaigne zde mluví i o svém otci a Černý to využívá ke vchodu do Esejů, který nazval Můj otec. Potom by ale mohl vynechat tuto pasáž a všechno, co jí předchází: „Zdá se mi, že my dnes požívání vína den za dnem omezujeme a že v našich francouzských domech, jak jsem viděl za časů svého dětství, bývaly snídaně, přesnídávky a svačiny mnohem častější a běžnější nežli nyní. Bylo by to snad tím, že se v některém ohledu polepšujeme? Naprosto nikoliv. Je to prostě tím, že jsme se mnohem víc než naši otcové vrhli na kurevnictví. To jsou dvě zaneprázdnění, která si ve své síle překážejí. A chlípnost nám jednak oslabila žaludek a na druhé straně chceme, aby nás střídmost činila zdatnějšími, většími chlapíky ve výkonu lásky.“ Myslím, že Černý chtěl dát hned na začátku nepominutelný signál, že nevstupujeme do světa salónního a uhlazeného intelektuála, nýbrž do pokoje muže, který je doma svým pánem a nechce s námi hrát nějakou komedii pro čajový dýchánek modrých punčoch. V jeho slovech není vulgárnost ani buranství, právě naopak: je v nich přímý úsudek, který obsahuje základní, naturalisticko skeptický témbr Montaignova názoru na člověka a lidskou přirozenost.

 

                Lahůdkou je také Montaigneovo líčení jeho zálib a zvyků, přičemž mezi jinými vynikají ty, které se týkají stolování. Příkladem za všechny může být tato pasáž (Moje záliby a zvyky): „Jíst hltavě je neslušné, krom toho to škodí zdraví, ba i rozkoši z jídla: a já to dělám. Často se samým spěchem kousnu do jazyka, jindy do prstů... Ztrácím jídlem totiž volnou možnost rozprávky, která, pokud je ovšem vedena zábavně a stručně, naše stolování přesladce koření.“ Zajímavý je také Montaignův skeptický názor na lékařské umění, který je zvláště od muže těžce stíhaného močovými kameny svědectvím o obdivuhodné schopnosti úsudku (a který i zůstává korektivem pro pacienty i lékaře samotné): „Můj otec se dožil sedmdesáti čtyř, můj děd šedesáti devíti, můj praděd téměř osmdesáti, a žádný lék ani neochutnali; a všemu, co nebylo běžně používáno, říkali svorně medicína. Lékařství, namítnete mi, roste z příkladů a ze zkušenosti; ale vždyť můj názor na lékařství také. Cožpak příklad, který jsem právě uvedl, není zcela výslovnou a velmi přesvědčivou zkušeností? Rád bych věděl, najdou-li mi doktoři ve svých lejstrech tři lidi, narozené, vychované a zemřelé pod touže střechou, a kteří by se byli dožili téhož věku podle jejich doktorských pravidel. Budou mi musit přiznat, že ne-li rozum, tedy alespoň šťastná okolnost mluví pro mne. A vždyť právě u lékařů šťastná okolnost platí mnohem víc než rozum.“ V souladu s jednolitostí osobnosti autora Esejů je také divný, a přitom tak prostý a srozumitelný názor na relativnost poroby, odporující vznešenému mínění o lidské důstojnosti a o ceně nezávislé svobody, jak jsme si na něj zvykli od začátků moderny (ib.): „Byl jsem myslím, spíše stvořen k tomu, abych žil z cizího, kdyby to jen bylo možné bez závazků a bez otročení. A přemýšlím-li o tom pozorněji, opravdu nevím, jestli při své povaze a při svém osudu všechno to, co musím snést při hospodaření a od svých služebníků a své čeledi, neobsahuje víc ponížení, než by mi přinesla poslušnost nějakého člověka, který by nade mne vynikal rodem a vládl mi, aniž by mě příliš tiskl.“

 

 

                Snad bychom čekali, že velký esejista, jedna z hlavních a nejoriginálnějších postav naší západní vzdělanosti, bude cítit posvátnou úctu aspoň ke knihám, které miluje... jenže to by nebyl přece on (Knihy a já): „Opravdu bych si přál vládnout lepším pochopením věcí, ale nechce se mi je kupovat za tak vysokou cenu, na kterou přijde. Mým úmyslem je strávit zbytek života příjemně, a ne v práci. Na světě není nic, proč bych si toužil strhat hlavu, ba není to ani vědění, byť by bylo sebecennější. Na knihách nežádám, leč aby mi poskytly počestnou zábavou kousek radosti; anebo, jestliže již studuji, hledám v nich pouze ono vědění, které se vztahuje k sebepoznání a které je schopno mě poučit, jak řádně zemřít a řádně žít.“ Nerouhá se, nechce se dotknout něčí úcty nebo shodit tradice, kulturu atd., zachovává si však úsudek, není nakloněn vykonstruovaným vznešeným pohádkám o ceně toho či onoho. Všechno stále vztahuje ke své příručnosti, ke své životní zorientovanosti – a to je podle mého názoru něco, co lze nejlepším právem nazvat zdravý rozum.

 

                Svébytný je i pohled na cestování (Moje cesty a cestování): „Zapomněl jsem si něco prohlédnout a přejel jsem? Vrátím se tedy: i tudy vede moje cesta. Nestanovím si předem žádnou pevnou dráhu, ani přímou, ani klikatou. Dorazím na místo, a není tam, co mi řekli? Nenaříkám na zbytečnou námahu, vždyť se děje často, že se názory cizí s mými neshodují, a častěji jsem zjistil, že se lidé mýlí; jednu věc jsem ostatně přece zvěděl, totiž že to, co říkali, tam není.“ Je možné tu cítit ostré lokty, dravý egoismus, do sebe zahleděný společenský atom? Montaigne tomu i onomu celou svou osobností odporuje. Čemu se podobá méně než stádu konzumentů, kteří se vrhnou do hypermarketu, aby ukojili své „individualistické“ choutky? To, že člověk chce být sám sebou, mít svůj rozum a budovat kus vlastní existence, byť by to měl být jenom plácek s pevnůstkami strýčka Tobyho (z proslaveného románu L. Sterna) a že je v prosazování svých názorů svobomyslný a nakloněný kompromisu s bližními, to je, řečeno mým termínem, konstruktivní individualismus. Chrání nás před diktátem kolektivů, před těmi chmurnými dobami, kdy člověk i v nejintimnějších věcech svého života podléhal násilí ze strany jménem Boha, tradice, filozofie, národa či třídy hovořících majitelů pravd – a zároveň před degenerací lidstva v masovém, dravém uspokojování konzumentských potřeb, které se omezuje na duševní horizont Čapkova mloka.

 

                Montaigne slouží za příklad odvahy k vlastnímu názoru i v tak ožehavé věci, jakou v jeho době, pokud se týká veřejného diskursu, byla homosexualita. Těžko z tohoto pohledu posoudit jeho vztah k příteli La Boétieovi, nicméně oproti chladnému a ve své podstatě také cynickému biologismu předurčenosti k sexuální náklonnosti vůči konkrétnímu pohlaví nabízí se v Esejích lidštější pochopení pro individuální fluktuace v milostné orientaci. Člověk je pro Montaigne sice povahy větrné, křehké, pomíjivé, nikoli však strojek na sex, nikoli maso bez podílu duše a cítění na konkrétním způsobu života. Před více než čtyřmi sty lety ten svébytný génius napsal slova, oproti nimž se všechny naše liberální vymoženosti ve vztahu ke gayům a lesbám jeví jako rigidní a nechutný kompromis s bývalými předsudky. Totiž ne to, že je ten či onen gay či lesba, má za následek konkrétní fakt milostného vztahu (všimněte si, že nemluvím o koitu, neboť ten se má k milostnému vztahu jako větev ke stromu), nýbrž tento jediný je reálný, prvotní – a gay a lesba jsou jen škatulky. Zde to je (O přátelství: La Boétie): „Co se manželství týče, nehledíc k tomu, že v něm běží o obchodní smlouvu, svobodnou jen na počátku (trvá pak již z povinnosti a přinucení a není závislá pouze na naší vůli), a zpravidla uzavíranou k jiným cílům, prodlužuje se v něm k dalšímu přádlu tisíc dalších různých vláken, jež dlužno rozmotat, a stačí, aby se nit zpřetrhla, a průběh živé náklonnosti je porušen; kdežto v přátelství jsou veškeré záležitosti a vztahy z hmoty přátelství. Přidej, že po pravdě řečeno, obvyklá osobitost žen není toho druhu, aby odpovídala oné shodě a vzájemnosti, ze kterých žije ona svatá srostitost; a také se jejich duše nezdá dostatečně odolná, aby odolala utažené smyčce, tak pevné a trvalé. Ó zajisté, nebýt toho, a kdyby bylo možné vypěstovat takové důvěrné obcování, v němž by se této plné slasti těšily netoliko duše, ale svůj podíl na shodě by mohla brát i těla, kde by člověk by účasten celičký, přátelství by se tím jistě stávalo plnějším a vrchovatějším.“ Člověk s těmito názory (a nelze říci, zda jsou zavrženíhodné, nebo nikoli, jsou prostě jeho) by podle mne byl homosexuálně aktivní mnohem větším právem než ten, kdo dostal štepml od lékaře, že cítí pohlavní vzrušení při pohledu na nahotinku stejného pohlaví. Ovšem za předpokladu, že nejsme pouhá zvířata... Pokud jde o Montaigne, není jistě třeba zdůrazňovat, že v Esejích homosexualitu (byť suše hovoří o tom, jak si ji cenila antika) zavrhuje, činí to však tak vlažně a naopak se o toto téma zajímá tak živě, že je obtížné myslet si, že mu nebyla tuze blízká. Ostatně napovídá tomu i podivuhodná vášeň, se kterou líčí vztah mezi ním a jeho přítelem.