Michel de Montaigne není zajímavý jenom tím, že přivedl subjekt na scénu západní kultury, ale i svými názory, v nichž se harmonicky skládají tři základní východiska: a) jeho nátura, b) dědictví antické klasické kultury, c) jeho doba. V tomto pořadí se o nich také chci zmínit.

Svérázná výchova zapříčinila, že první velkou literaturu, již jako sedmi až osmiletý chlapec četl, byly Ovidiovy Proměny (latina byla přece Montaigneovou mateřštinou). Později přešel na Aeneidu a na dramata Terentiova a Plautova. Zabýval se také italskými dramaty, a to, jak sám říká, „stále sváděn půvabem látky (Eseje, ERM Praha 1995, kapitola Jak jsem byl vychováván)“. Vyrostl tedy na těch největších pokladech antické latiny, čímž dal nepochybně najevo své pozoruhodné nadání. Přes „mocné vzruchy“ a „úsudky bezpečné a rozumné“, které si dokázal dělat už od dětství o věcech, pokud si je mohl osvojit vlastní silou, bez „jakéhokoli přispění“, je pro Montaigne typická určitá pasivita. Čtenář Esejů může dospět k názoru, že ji dostal do vínku jako jednu z hlavních sil, formujících jeho mentalitu, názory a charakter. A jak sám říká, výchova tyto jeho sklony jen podpořila: „Hlavními vlastnostmi, které můj otec vyžadoval od těch, jimž svěřil péči o mne, byla totiž laskavost a povahová přístupnost. Proto také moje povaha nejevila jiný nedostatek než chabost a lenivost. Nebylo tu nebezpečí, že bych tropil zlo, nýbrž nebezpečí, že nebudu dělat nic. Nikdo se neodvažoval prorokovat, že budu špatným člověkem, nýbrž že budu budižkničemu.“

Tento zvláštní, avšak až dosud nevýrazný člověk, měl vášeň, jež se neprotivila jeho povaze a která zároveň aktivizovala všechno jeho vnitřní bohatství, totiž vášeň rozprávět. Na úsudku mu záleželo a byť se držel vždy v mezích umírněnosti a společenské konformity, měl odvahu být svůj, zřejmě až paličatě svůj. Ve všem, co říká, je možné vycítit pochybnosti, ba i defenzívu, o to víc ale pevný a prostý důvod, proč to říká. Jde mu o věc, nikoli o dojem, který vyvolá. Příkladem může být rozsáhlá pasáž z kapitoly Jak vypadám a jaký jsem, kde pomocí odkazů na antické autory dokládá, jak malá postava, již měl sám, není vhodná pro muže (budu citovat jen výběr): „Nuže, já jsem postavy o něco podprostřední. Tento nedostatek je nejenom ošklivý, ale i nevýhodný, zvláště pro ty, kdo zastávají vedoucí místa a úřady: chybí jim totiž autorita, kterou propůjčují statné vzezření a tělesná vznešenost... Je velmi mrzuté, když se někdo po vás uprostřed vašich lidí shání slovy: Kdepak je váš pán?, a dřív než to udělá vám, vysekne poklonu vašemu holiči nebo vašemu tajemníkovi.“

Poslechněme si však, co o sobě říká dále, tak třeba (ib.): „Ruce mám tak nemotorné, že nedovedu pořizovat ani vlastní písemnosti, takže co jsem kdy načmáral, raději sepíšu znovu, než abych se to namáhal luštit. A stejně špatně předčítám... Nedovedu vhodně zakončit dopis a jaktěživ jsem si neuměl přiříznout brko, ani rozřezat pečeti na stole, aby to za něco stálo, ani vystrojit koně postrojem, ani dobře nosit sokola... V námaze slušně vytrvám; ale vytrvalosti jsem schopen pouze, dám-li se do díla z vlastního popudu a pokud mě u něho drží potěšení... Jsem v té věci totiž takový, že kromě zdraví a života není na světě věci, abych si pro ni byl ochoten dělat hlavu a byl svolný ji vykupovat za cenu duševní námahy a nucenosti... Mám duši, která náleží jen sobě samotné a zvykla vést si po vlastním způsobu. Nemaje až do této chvíle nad sebou vládce ani vnuceného pána, došel jsem tak daleko, jak jsem chtěl, a krokem, který se mi líbil... Jsem-li v nebezpečí, nemyslím ani tak na to, jak se z něho dostanu, jako na to, jak málo záleží na tom, abych se z něho dostal. Kdybych mu podlehl, stalo by se vůbec něco? Nemoha řídit události, řídím sám sebe a jsem jich poslušen, nejsou-li ony poslušny mne... Málo vášní mě budilo ze spaní; ale stačí sebemenší přemítání, a neusnu. Jako se na cestách rád vyhýbám svahům a kluzkých srázům a ochotně zabředám do nejblátivější a nejpropadlejší proražené cesty, odkud nemohu již spadnout hlouběji a na níž hledám bezpečnost, zrovna tak mám raději čirá a zřejmá neštěstí, která mě nenapínají... Tváří v tvář událostem se chovám mužně; mám-li je řídit, dětinsky... Ba i samotné vlastnosti, které na mně hany nezaslouží, neslouží, jak jsem poznal, v našem věku k ničemu (BC: zdá se ale, že opak je pravdou). Shovívavost mých mravů by mohla platit za zbabělost a slabost; věrnost slovu a svědomitost by mohly být nazývány puntičkářstvím a přemrštěností; otevřenost a svobodymilovnost nevhodností, neuvážeností a opovážlivostí... Spíš bych si ve veřejných záležitostech nechal zakroutit krkem, než abych kroutil svou víru podle okolností (BC: o této zvláštnosti Montaigneovy konformity se zmíním později v souvislosti s jeho konfesí)... Srdce šlechetné zapírat své smýšlení naprosto nesmí; chce dát nahlédnout až do hlubin vlastního nitra. Buď je v něm všechno dobré, anebo je v něm vše alespoň lidské... Nuže, pro svou osobu volím raději být nemístný a nepovážlivý než lichotný a pokrytecký... Paměť je nástroj věru zázračně užitečný a naše soudnost bez něho plní svůj úkol jen s velkou námahou: nuže, paměti naprosto postrádám. Co mi má být vyloženo, to se mi musí vykládat po částkách... Moje knihovna, která je z nejkrásnějších knihoven v okolí, je umístěna v rohu mého domu: přijde-li mi na mysl, že si tam půjdu určitou věc vyhledat nebo napsat, tu ji z obavy, že mi vypadne z paměti, než přejdu jenom dvůr, musím svěřit někomu druhému. Jestliže se v řeči rozpálím a... málo odbočím od svého předmětu, bez výjmky vždy ztratím nit souvislosti: což vede k tomu, že jsem ve svých řečech záměrně a nuceně suchý a stručný... Není tak plytkého úskoku, aby mě neošálil. V hrách, na nichž má účast důvtip, v šachu, kartách, dámě a jiných, rozumím jen těm nejpovrchnějším tahům. Chápavost mám pomalou a zmatenou; ale co jednou uchopí, to drží dobře, a po celý čas, co to drží, ovládá to všestranně, pevně a hluboce... Narodil jsem se a byl jsem vychován na venkově a uprostřed rolí; mám na starosti svůj majetek a správu svého domu... Nuže, neumím počítat ani na počitadle, ani písemně; většinu našich mincí neznám; nedovedu rozlišit jedno zrní od druhého... není tomu ani měsíc, co mě přistihli, že nevím, že kvasnice slouží k zadělávání chleba a co znamená nechat kvasit víno... Nuže, zjišťuji, že mé názory jsou nekonečně odvážné a stálé tam, kde běží o to, odsoudit mé nepatrné schopnosti. Toto je vskutku námět, na němž svůj úsudek cvičím v takové míře jako na žádném jiném. Lidé se neustále dívají naproti; já stáčím svůj pohled dovnitř, tam jej upírám a zaměstnávám. Každý se dívá před sebe; já patřím do sebe, jen sebou se zabývám, ustavičně sám sebe rozvažuji, přezkušuji, ochutnávám se.“

Věřím tomu, že si sám sebe vážil a že právě ty vlastnosti, které u sebe považoval za správné (shovívavost, věrnost slovu, svědomitost, otevřenost, svobodymilovnost, hledání co nejvěcnějšího úsudku, ať se týká čehokoli), mu umožnily vidět se tak sebekriticky. Asi každý by se mohl vylíčit podobně, je to jen otázka míry a ztráty iluzí o sobě samém. Předaleko je od Esejů k Rousseauovým Vyznáním, v nichž se autor „kaje“ tak, aby získal čtenáře pro sebe. Kromě Montaigneovy nátury a jeho schopností na něj měla rozhodující, a možná ze všeho největší, vliv klasická antika. Stále a stále se vrací k antickým autorům a k antickým dějinám, hledá v nich doklady pro své úsudky, ctí je jako přirozenou autoritu. Tehdejší doby si osazuje ideálními muži, zatímco „kdo je za našich dnů pouze otcovrahem a svatokrádcem, je řádným a čestným člověkem... (ib.).“ Protože jsem ovlivněn podobnou četbou jako Montaigne (i když já byl vždy jen čtenářem překladů), domnívám se, že rozumím tomu, v čem ho antika utvořila. Jsou to podněty, jež chybí naší současné vzdělanosti, která proti tradici evropské kultury na antiku zapomněla. První (všeobecný) podnět: nedocenitelná konfrontace s myšlením vyspělé a zároveň srozumitelné civilizace, vzdálené od nás tisíciletí. Člověk tak snadněji vychází z ulity vlastní doby a jejích předsudků. Druhý podnět: otevřenost. V antické společnosti samozřejmě existovala různá tabu, avšak v antické literatuře, nakolik se nám zachovala, člověk narazí na neobyčejné, geniální myslitele, prověřené časem, kteří dokáží mluvit o různých věcech velmi otevřeně. Např. studium Tacita mám za jednu z nejsrozumitelnějších rukovětí lidské povahy a společnosti. Tento historik, podobně jako Thúkydidés, netrpěl jemnocitem a potřebou nějak si člověka dobarvit k potřebě humanistických ideálů. Třetí podnět: odbožštění skutečnosti, velká dávka skepse. Opět mluvím o autorech, kteří se z klasické antiky zachovali – běžný lid tehdy byl jistě pověrčivý a důvěřivý víc než dost. Ale četba Lucretia, Lúkiána, Horáce, Seneky, Cicerona, ostatně i Ovidia či Vergilia musela inspirovat myšlení, a to tím spíše, je-li jeho potravou od dětství, k pozemskému obzoru, tak odlišnému od středověkého mysticismu (naopak Dante a raná renesance asimiliují antiku do křesťanství, byť ho tak zvnějšňují, ne-li přímo zpohanšťují). Čtvrtý podnět: bytostná neromantičnost klasické antiky. Láska byla brána jako něco sice milého, rozkošného a v podobě manželství i velmi závažného, nicméně přece jen banálního. Střízlivost lze dobře vycítit za milostnou poezií Sapfy, Anakreónta, Theokrita, Ovidia, Tibulla i Propertia (o Catullovi nemluvě!). Marně bychom v antice hledali rytířství či romantiku vlasti, smrti, askeze apod. Velký díl střízlivosti je i ve slavném vyznání lásky, jež učinil opilý Alkibiadés Sókratovi v Platónově Symposionu. Podobně v attických tragédiích se místo romantické rozervanosti objevuje dira necessitas, syrový, otřásající osud bez duchovní útěchy. Snad nejvíce „romantismu“ lze najít v některých scénách z Homérových eposů nebo v Aischylových tragédiích, čili v rané antice.

Montaigne žil v době, jejíž extrémní povaha musela jenom posílit vliv jeho nátury a jeho četby na konečnou podobu jeho názorů. Univerzální doba renesance symbolicky skončila smrtí krále Františka I. (1547). Jen o dva roky dříve byl zahájen Tridentský koncil jako reakce obrozujícího se katolicismu na šířící se reformaci. Evropa byla nesmiřitelně rozdělena na dva tábory a „první dcera církve“, Francie, to zažívala více než vrchovatě: 1562 vraždy ve Vassy a vzpoura hugenotů, o rok později zavraždění ultrakatolíka vévody de Guise, 1572 vyvraždění sedmdesáti tisíc hugenotů, známo jako Bartolomějská noc, v důsledku toho občanská válka – a střety mezi oběma tábory se vlekly až do roku 1595. V sedmnáctém století měla polarizace kontinentu přinést i první celoevropský konflikt, třicetiletou válku (začala 1618 v Čechách). Montaigne hrál v těchto sporech uvnitř Francie významného prostředníka, nepatřil a nemohl patřit k žádné ze stran. Jednak ho teologie a ani existenciální víra nezajímaly, na to byl příliš pozemský a líný, jednak svým střízlivým rozumem viděl, jakou spoušť vytváří nesnášenlivost a stranictví. Co zbylo z křesťanství uprostřed nenávisti, cítěné pro víru? Čím mohlo Michela de Montaigne zaujmout? A tak se vlažný katolík Montaigne, jenž neúnavně nacházel vzory v náboženském životem antiky, rozhodl neměnit víru (neměnil ostatně ani písmenko ve svých Esejích, neboť nedůvěřoval pozdějším nápadům více než těm dřívějším – proto Eseje jenom rozšiřoval, ale nenahrazoval nějaký text jiným textem) a ve svém srdci být nezaujatý. Ovšem jeho katolicismus měl minimalistický rámec a asi se velmi podobal „víře“ sekularizovaných katolických laiků dneška. Příkladem může být tato pasáž, ve které se vyjadřuje k Otčenáši (O modlitbách): „Je to jediná modlitba, které já používám vždycky, a opakuji ji, místo abych ji zaměňoval za jiné. Následkem toho si žádnou jinou ani tak dobře nepamatuji jako tuto.“ Je přitom i dnes, o to více tehdy!, nemyslitelné, aby římský katolík nekladl Zdrávas, růžencové modlitby či mešní texty hned vedle Otčenáše, tím méně aby tak otevřeně řekl, že si žádné jiné tak dobře nepamatuje.

Nyní podrobněji k jeho některým názorům. Už jsem psal o konformitě a rád bych se o ní zmínil i v souvislosti s Montaigneovým politickým přesvědčením. Nechtěl ve společnosti vybočovat, cítil svou společenskou identitu nějak takto (Moje veřejné působení a můj poměr k němu): „Co mne se týče, schvaluji život lehce plynoucí, nenápadný a němý... Tak tomu chce můj osud. Narodil jsem se z rodiny, která trvala bez hluků a bouří, a co jen paměť sahá, její zvláštní ctižádostí byla výhradně čestnost.“ Konformní u Montaigne neznamená kam vítr, tam plášť! Naopak. Důvody identity, ujasnění si sebe sama, pro něho bývaly ty nejsilnější a pokud se v nich rozhodl, bylo jistě velmi obtížné s ním polemizovat, neboť neměly ideový, nýbrž čistě osobní základ. Co se týká politiky, věřil Montaigne (nepřekvapivě) pouze v sílu zvyku a ve škodlivost změn. Píše (O zvyku a že není záhodno měnit vžitý zákon): „Úhrnem vzato, není

podle mých představ nic, co by zvyk nesvedl a nemohl; a právem jej nazývá Pindar, pokud jsem slyšel, králem a císařem světa. Muž, kterého potkali, jak tloukl svého otce, odpověděl, že tak to je u nich doma zvykem... A otec, kterého tento syn vláčel a mlátil uprostřed ulice, mu poručil, aby u jistých dveří přestal, protože on také svého tátu hnal pěstmi pouze sem... Zákony svědomí, o kterých říkáme, že se rodí z přírody, se rodí ze zvyku: každý ve svém nitru ctí názory a mravy schvalované a přijímané okolo něho a nemůže je proto odložit bez výčitek ani je zachovávat bez uspokojení... Je velmi pochybné, je-li vůbec možno dosíci tak zřejmého prospěchu změnou nějakého platného zákona, ať je již jakýkoli, aby se napravila škoda, působená tím, že jím hýbem... Jsem znechucen vším novým, ať nese jakoukoli tvář, a mám pravdu, vždyť jsem viděl přeškodlivé účinky novinek... Křesťanské náboženství nese všechny znaky krajní spravedlnosti a prospěšnosti: žádný však není zjevnější než přesné doporučení, abychom byli poslušni úřadů a zachovávali politické řády.“ Montaigne neříká, že by se zvyky nemohly spontánně měnit, odmítá jen konstruktivistický pokrok, v němž lidský rozum opovážlivě zasahuje do společenské rovnováhy, jejíž ustavení je mimo možnost našeho poznání i našeho svobodného rozhodnutí. Tento naturalistický pohled na společnost je velmi blízký názorům F. von Hayeka, byť ten klade mnohem větší důraz na dynamiku společnosti. Monatigne nebyl nepřítel racionální kritiky zvyklostí, sám se do ní pouštěl, jeho nátura, četba i doba ho však upevnily v nedůvěře v možnost pozitivní společenské změny touto cestou, ba v její možnost vůbec.

Abych uvedl aspoň dva příklady Montaigneova pronikavého odsudku v jeho době běžných zvyklostí, obrátím se k úvahám o mučení a o divadle. O mučení píše (O svědomí – pro Eseje je typické, že text odbočí od původního námětu rozprávění k něčemu úplně jinému, co s ním souvisí jen vzdáleně): „Výslechy na mučidlech jsou vynálezem věru nebezpečným a zdá se, že jsou spíš zkouškou odolnosti nežli pravdivosti... Zdá se totiž, že viníka svědomí na mučidlech nutí, aby svou vinu doznal, a že jej tedy oslabuje; a naopak nevinnému propůjčuje sílu proti utrpení. Abych pověděl pravdu, je to prostředek plný nejistoty a nebezpečí. Co na světě by člověk neprohlásil, co by neudělal, jen aby unikl tak strašlivým bolestem!“ Podobně o divadle, jež tehdy platilo za něco hříšného a jen trpěného, píše (Jak jsem byl vychováván): „Vždycky jsem vinil z nejapnosti lidi, kteří tyto kratochvíle odsuzují, a z nespravedlnosti ty, kdo lidu podobné veřejné zábavy nedopřejí a zakazují do našich počestných měst přístup hercům, kteří si to zaslouží.“

Velkým námětem Esejů je smrt. Pro jejich autora je filozofování především učení se umírat (podle výroku Ciceronova). V kapitolách O tom, že filozofovat znamená učit se umírat a O sebevraždě se promítají ještě rané názory, ovlivněné stoicismem. Ale rozsáhlá Apologie Raimunda ze Sabundy už svědčí o četbě Sexta Empirika a obratu k pyrrhonismu. Konečnou fází Montaigneova vývoje je pak umírněný, silně skeptický epikureismus (ten se projevuje plně v kapitole Umění žít, proložené hojnými odkazy na Horáce).

V Esejích najdeme i Montaigneovy názory na umění. V kapitole Několik názorů estetických čteme: „Vizte div divoucí: máme mnohem víc básníků než soudců poezie a jejích vykladačů; je snazší ji tvořit než jí rozumět. Na jisté nízké úrovni je ji možno posuzovat podle pravidel a podle poetiky; ale poezie pravá, výsostná, božská i pravidla i rozum přesahuje. Kdokoli její krásu vnímá pohledem bezpečným a spolehlivým, nevidí ji zrakem, stejně jako nevidí oslnivost blesku: krása se totiž neobrací na náš úsudek, uchvacuje jej a drtí.“ Autor Esejů nepředjímal francouzský klasicismus, estetikou vyrůstal z renesančního platonismu, ale hodil by se i do mnohem pozdějšího romantismu a avantgardy.

Na závěr tohoto článku se zmíním o Montaigneovi pedagogovi. Pod vlivem antiky a své vlastní povahy musel být pochopitelně kritikem strnulého, memorovacího stylu výuky (O výchově dětí): „Pravidelně se nám jen hučí do uší, jako by se nalévalo trychtýřem do sudu, a naší povinností je pouze opakovat, co nám bylo řečeno. Přál bych si, aby vychovatel v této věci zjednal nápravu, a aby hned od počátku – podle toho, nač duše svěřená do jeho rukou stačí – jí pomáhal k uplatnění a dával jí z věcí ochutnávat a samostatně je volit a rozlišovat: ať jí někdy cestu otevře, někdy ať ji nechá cestu si otevřít... Není divu, jestliže ti, kdo – jak už náš způsob přináší – chtějí celou skupinu duchů různé míry a podob cepovat touže úlohou a podle obdobného vodítka, najdou v celém národu dětí stěží svě nebo tři, které si z jejich správy odnesou nějaký ten náležitý plod.“ Žák podle Montaigne nemá být veden k nějakému určitému závěru jako spíše ke schopnosti závěry si tvořit sám a orientovat se v množství idejí, jak se nabízejí v obecném kulturním bohatství (zejména antiky). Měl by také cestovat, a to od co nejranějšího věku – nikoli za zajímavostmi, nýbrž aby vycvičil svůj úsudek a zvětšil svůj rozhled. Podle autora Esejů je děti třeba otužovat, a to fyzicky a psychicky, aby mohly potom snáze obstát v krutém světě. Není – vzhledem k tomu, jak by sám vychován – příliš divné, že přítomnost rodičů u vychovávání dítěte považuje za spíše škodlivou. Žák má být stručný, ve všem umírněný, zvídavý, má „mít oči všude“ a využívat všech poznatků, které se mu třeba i jen náhodou naskytnou. Montaigne také neopomněl zdůraznit své epikurejské pojetí filosofie, která je prý radostná, klidná, blahá a měla by být o to víc ceněna při vzdělávání. Odmítal ten typ filozofie, který se soustředí na složité subtilní úvahy, chce naopak schopnost praktického úsudku, který se hodí pro radostnou nauku o tom, jak máme žít.Všimněte si, prosím, jak je ten člověk z „jednoho kusu“.