Montaigneovy Eseje jsou v českém překladu přístupny pouze ve výboru Václava Černého (2. vydání vyšlo v ERM Praha 1995 a stálo 153 Kč). Je škoda, že tak zásadní kniha evropských duchovních dějin nebyla dosud přeložena kompletně, nicméně už i sám Černého výbor by měl stačit k tomu, aby výrazně obohatil českou vzdělanost. Vedle překladatele sama lze ale těžko najít nějakého dalšího nadšence, který by se snažil na Montaigne upozornit a víc se jím zaobírat. Domnívám se, že jde o problém, týkající se celé kontinentální Evropy. Čtyři články, věnované v tomto čísle Tématu Montaigneovi, jsem rozvrhl tak, abych nakonec mohl ukázat, proč si to myslím a proč je podle mne anglosaský svět starému Francouzovi věrnější než dnešní Francie.

Nejprve pár životopisných dat a pokus ukázat výjimečnost, ba genialitu postavou malého, ale duchem velkého šlechtice z Bordeaux šestnáctého století. Michel de Montaigne se narodil v roce 1533 do rodiny zámožného obchodníka, patricie a dlouholetého starosty města Bordeaux, jeho matka pocházela rodem z portugalských židů, které vyhnala do Francie sama Inkvizice. Hned po narození ho otec poslal na venkov, kde vyrůstal mezi dřevaři, aby se otužil – zároveň ale na něj bylo mluveno jen latinsky, tak se latina stala, dle záměru Montaigne otce, mateřským jazykem autora Esejů. Latinu studoval také od svých šesti let na Guyenské koleji v Bordeaux. Vliv, jaký na něj měli latinští autoři, se stal integrální součástí jeho myšlení. Tím se podobá pozdně renesanční skeptický esejista Dantovi, Petrarkovi a celé generací začínající italské renesance. Již nikdo později v dějinách západní kultury nebyl antikou tak ovlivněn, ba ani sám Goethe či Winckelmann. Montaigne byl vychováván na koleji ke svobodomyslnosti, a to se nezměnilo ani po přestupu na univerzitu v Toulouse, kde studoval práva. Když studia dokončil, stal se soudním úředníkem. Zažil zde podle svých pozdějších vyjádření něco, co se dá těžko jen tak pochopit: přátelství, v němž muž splývá s mužem, dokonalou srostitost, kdy již nelze rozlišovat mezi já a ty: „V přátelství, o kterém zde mluvím, se však duše prolínají a mezi sebou ztotožňují v jednotu tak úplnou, že zahlazují a nejsou již schopny znovu objevit šev, který je spojil... Zvykl jsem si již tak být ve všem druhý, že se mi zdá, jako by mne byla již jen polovice. Není činu, není myšlenky, aby mi v nich nechyběl, a stejně tak by to bylo platilo i o něm. (kapitola O přátelství: La Boétie)“ Tato slova Montaigne píše zhruba dvacet let po přítelově smrti!

Úředník Montaigne několikrát navštívil královský dvůr a Paříž. Pod vlivem svého otce se jako dvaatřicetiletý žení s bohatou dědičkou a dobrou hospodyní, s níž si ale nemohl rozumět. Roku 1568 umírá Montaigne starší a o dva roky později odchází jeho syn jako dědic všeho majetku na odpočinek. Toužil věnovat se svým kulturním zálibám, které se vyvinuly zejména v psaní Esejů. V červnu 1580 cestoval do Itálie, odkud se vrátil až na podzim roku 1581. Během této cesty byl však konšely v Bordeaux zvolen starostou a snad by Montaigne i odmítl, kdyby neintervenoval sám panovník, Jindřich III., který patřil mezi čtenáře Esejů a na citlivém místě starosty reformací dotčeného města si přál mít člověka rozumného a věrného koruně. Montaigne sklízel jako starosta váženost, a to i přesto, že musel v posledních letech svého úřadování čelit náboženské válce a epidemii moru. Od roku 1577 trpěl zděděnou, silně bolestivou nemocí, močovými kamínky. V září 1592 na následky umírá. První vydání Esejů vyšlo v roce 1580, páté vydání už roku 1588. Brzy potom se Eseje objevují v anglickém překladu (1603) a roku 1676 je papežský stolec vtělil do indexu librorum prohibitorum.

Nejvhodnějším místem, kudy vstoupit do vnitřního světa Michela de Montaigne, je kapitola Rozkoš rozprávět. Za povšinutí stojí, že nejde o vyprávění, ale o rozprávění, o aktivní potýkání a sdílení obou stran. Existuje mnoho způsobů takové interakce: sókratovská eristika, satirické dialogy Lúkiánovy, středověká disputace, poučování, vyzvídání atd. Montaigne ale přichází s něčím, co je ve světové kultuře do té doby unikátní, je totiž ochoten rozprávět snad o každé hovadině... nikoli však jen tlachat! Píše: „Dostávám se do rozprav a do sporů velmi nenuceně a velmi snadno, a to tím spíš, že ve mně názory nalézají půdu velmi nevhodnou k zapouštění hlubokých kořenů. Žádná tvrzení mě nepřekvapí, žádná víra mě nepopudí, byť se mému názoru protivila sebevíc. Není výmyslu tak plytkého a tak přemrštěného, aby se mi nezdálo, že je hoden lidského ducha... Námitky proti mým úsudkům mě tedy neurážejí ani mě nedráždí; pouze mě podněcují a bystří mi vtip. Obvykle uhýbáme, chce-li nás kdo opravit; měli bychom naopak vycházet opravám vstříc a přijímat je vlídně, zvláště když se dějí formou rozprávky, nikoliv kantorským poučováním.“ To není póza, celé Eseje jsou proniknuty touto vlídnou, hřejivou skepsí, která má jen málo společného s filozofickými subtilitami. Vlastně se jedná o rozprávění, do kterého můžeme vstoupit, neboť proud myšlenek není vyhraněný, jeho cíl není pevně dán, nýbrž se v široké deltě rozvaluje četnými přirovnáními, odkazy na antiku i na běžný život, čili vyvolává v mysli čtenáře pocit, že nahlíží do duše Montaigneovy a spolu s ním přemítá nad daným problémem. Vše je přitom relevantní a podnětné. A tím Montaigne vynalezl a definoval esejistiku. Je však třeba zmínit i jeho významné předchůdce, kteří ho mohli inspirovat. Mohly to být Ciceronovy Tuskulské hovory, Antoninovy Hovory k sobě, Senekovy Listy Luciliovi nebo některé úvahy Plútarchovy. Všem jeho předchůdcům ale chybí subjekt, jak o něm hovořím níže.

V Esejích neslouží úvaha k postupnému formulování pravdy či hypotézy, která se dál testuje a případně drží, obstála-li. Úvaha je médiem zakoušení subjektu, přičemž se mnoho nerozlišuje, jde-li o já, nebo o ty. Rozpravou vcházíme všichni na jednu loď a rozprava nám umožňuje zakoušet se. Proto je Montaigne středem Esejů, vždyť je v rozpravě sám za sebe, ale zve nás tím, abychom se s ním sdíleli: cokoli řekne o sobě, to ve čtenáři vzbuzuje otázku, co by na to řekl sám. Je úplně jedno, poznáváme-li jeho názory, zvyky, příhody podle pravdy. Nevysloveným, automatickým předpokladem rozprávky je ovšem to, že neklame, že s námi nehraje obmyslnou hru. Řekl bych, že žádný čtenář nezapochybuje o větě, kterou v českém výboru lze najít v kapitole Eseje, jejich novost, význam a podoba: „Jsem zapřísáhlý nepřítel jakéhokoliv předstírání.“ Montaigne budí důvěru, nikoli snad v přesnost svých tvrzení, ale ve smysluplnost rozprávění. Je ostatně kouzelně, neohrabaně sebekritický takřka ve všem.

Domnívám se, že teprve s Eseji přichází na scénu západní kultury subjekt, a to ne subjekt v ledajakém smyslu. Podobně jako Dante v Novém životě je i Montaigne konkrétním jednotlivcem, nikoli abstraktním filozofickým já. Na rozdíl od Danta je zároveň svébytným světem myšlenek, jimiž se zabývá, aby prožil sebe i jiné v sobě. Autor Božské komedie byl jakoby vylákán ze středověké anonymity svým citovým životem, nicméně zůstává v pozadí velké teologické konstrukce, která je univerzální stejně jako církev a již přijímá. Montaigne naopak nestraní žádné podobné konstrukci, nestaví se jako subjekt do protikladu vůči objektu, ale otvírá se, aby prožíval. Toto vědomé, k subjektu a ne ke konkrétnímu prožitku upřené prožívání je teprve plná subjektivita, pilíř modernity, který není erodován jako jiné pilíře – už jen proto, že byl v moderních dějinách často upozaděn. Montaigne-subjekt nemá náboženské a filozofické konotace, je vrženou existencí, která má svůj domov v příručním jsoucnu, čili chybí jí základní rozměr tragiky. Tím není vůbec nic řečeno o tom, zda k tragice může dojít, žádná její možnost není tabuizována nebo předem označena za nemožnou. Bohatství podob, do kterých může vyrůst, ukazuje podle mne nejlépe Montaigneův mladší současník William Shakespeare, jehož dramatické dílo lze chápat možná jen jako jinou podobu Esejů. Všechny postavy, od Hamleta přes Jindřicha IV. až po Puka, musely se Shakespearem rozprávět, být u něj na návštěvě, i když jen virtuálně. Proto jsou tak živé a nezávislé, proto tak málo říkají o svém tvůrci, proto nejde o nátury, odpozorované z empirie. To subjekt vstoupil na scénu.

Kromě uvedení subjektu do rodící se moderny se Montaigne i Shakespeare podobají svým pojetím lidské přirozenosti, kterou nezatracují ani neglorifikují, kterou vlastně na pozadí proměnlivosti a marnosti pozemského světa stavějí mimo dobro a zlo, aby mohli lépe chápat to obojí. Souvisí to pochopitelně se subjektem, jak jsem o něm hovořil. Je pravda, že asi vždy se rozlišovalo mezi jednáním samotným a intencí, vnitřním světem, srdcem toho, kdo jednal. To, že člověk by měl dříve pochopit druhého, než si na něj učiní názor, by nebyla až tak nová myšlenka, Montaigne a Shakespeare ji ale radikalizují – kvůli subjektu. Tak u Shakespeara má každá postava svou přesvědčivou pravdu, nestojí ve vnější vztažné soustavě hodnot, naopak s celou svou křehkostí je lapena uprostřed svých zdání a měnivé skutečnosti, s nimi splývající. Přitom se nejedná o žádný relativismus. Osudy jednotlivých postav se skládají v celek, který není chaotickým shlukem navzájem nekompatibilních činů izolovaných noetických subjektů, ale je vlastně shrnutím základních Montaigneových tezí o lidské přirozenosti. Příkladem toho je stručný, ale výstižný text z kapitoly Moje záliby a zvyky: „Já sám se pyšním tím, že výhody života nazírám s přezvědavou péčí a přitom zcela po svém. Když je tak zevrubně zkoumám, zjišťuji, že jsou vskutku z prázdné látky větru. Ale cožpak nejsme i my ve všem všudy pouhý vítr? A ostatně vítr, jenž je moudřejší než my, šumí docela rád a rád poletuje a je vlastním posláním zcela spokojen a ani jej nenapadne toužit po stálosti a pevnosti, které nejsou jeho vlastnostmi.“

Subjekt vstupuje na scénu v lidské přirozenosti, čili jako vítr. Vanitas vanitatum! Ano, není tu zásadního rozdílu oproti názorům antiky a Bible. Jenže ve středověku se součástí této moudrosti stalo učení o duši a univerzální teologická konstrukce, jež větru marnosti dala vybrat mezi rájem a peklem. To Montaigne (k jeho vlažnému katolicismu se budu vracet) ani Shakespeare nedávají, ba s jejich objevením subjektu se to stalo nemožné. Ne že by již nebyla možná víra – je však jen součástí větrného subjektu na scéně marnosti. Tak nám ji poskytuje i Nový zákon, totiž jako světu bláznovství a Bohu moudrost. Vstup subjektu na scénu západní kultury ovšem neodradil moderní filozofy od hledání jistot a konstrukcí, které by nahradily středověk. Ten se ale zhroutil nikoli kvůli „nemodernímu“ obsahu své vize, ale ztratil základ, na kterém stál, a to zřejmě definitivně. Základem mu bylo právě ono zrušení větrnosti člověka učením o duši. Podobné pokusy lze sledovat až k Heideggerově nicotě. Ale o tom chci psát podrobně až později.