Dámy a pánové, přijměte, prosím, mé přání všeho dobrého do nového roku 2006. Zejména zdraví, radost ze života a duchovní hloubku, tu především. Kéž tento rok není horší než ten předchozí. Právě otvíráte čtrnácté číslo časopisu Téma, jež zahajuje čtvrtý ročník jeho dosti zázračné existence. Za všechny, kdo do něj kdy přispěli, děkuji věrným čtenářům, že je nepřestalo bavit nás otvírat stále znovu. Děkuj i těm, kdo se o Tématu tam či onde pozitivně zmínili a přispěli tak k tomu, aby nás otvírali noví lidé.

Bohužel oproti lednu loňského roku se dnes zdá, že Téma se díky nedostatku autorů posunuje zpět k časopisu jednoho člověka. Rád bych zdůraznil, že tento vývoj je zcela proti mým zájmům a ambicím. Nechci ale tento projekt, dokud to aspoň trochu půjde, nechat skončit, čili jsem připraven v nejhorším případě přejít i ke skromnější verzi časopisu, kterou bych zaplňoval již jen já sám (stejný osud postihl Pochodeň Krausovu). Bylo by to jen přiznání reality, jestliže se realita takovým směrem jednoznačně vyvine. Zprvu jsem myslel, že po počáteční časové a invenční investici do Tématu budu nucen psát méně a méně článků, abych se mohl víc věnovat hlubšímu studiu, dalším projektům (třeba i politice) a v neposlední řadě také svému zaměstnání (nejsem profesionální literát, nýbrž chemik). Jistě, bylo to odvážné i naivní, jak mohu po napsaných stovkách stran časopisu říci. Téma se nechce poplácávat s jinými literárními časopisy, nechce po nikom žádné peníze a žije svůj hrdý život bez jakékohokoli očekávání, že ho ocení ti, již jakoby z oka vypadli „kulturním elitám“ dob Kierkegaardových (Okamžik vyšel právě v Kalichu) či Krausových. Ale snad mělo a má určité právo na naději v existenci dvou tří nadšených autorů, kteří se vymkli obecné impotenci, ba naopak v duchovní touze, v milování chtějí jen pro věc samu trávit několik hodin denně prací na literárním poli. Ne aby se předvedli mezi poplácávači, ne aby se uchytili jako pisálci či pseudovědečtí pitvači kmínu na fakultách, nýbrž pouze z lásky a v pohrdání těmi nechápavými, kdo jejich vášeň považují za nabubřelost. Přece pouze tak mohou vyrůst skutečně nezávislé a ryzí osobnosti kulturního života, které si zaslouží stolce na univerzitách i v redakcích opravdu prestižních literárních časopisů.

Ale ještě nemusím, po vzoru pana Seydela z Jarmarku marnosti, vyhlásit bankrot a přejít na nouzový režim. Zdá se mi navíc, že se stále s někým důležitým míjím a že ho přece jen jednou potkám. Bude-li tedy číst tyto řádky, ať se neprodleně ozve na cvekb@seznam.cz. Nyní vás, dámy a pánové, chci konečně pozvat do nitra čtrnáctého čísla. Najdete zde slíbené články o úžasném díle Montaigneově, dále upozorňuji na báseň Jitky Badouckové, která mne utvrzuje v přesvědčení, že autoři krásné klasické poezie mezi tu námi zůstávají, nepropásněte omamné ilustrace Dana Krejbicha a zajímavý rozhovor s Josefem Rauvolfem. I v tomto čísle najdete recenzi věrného Radka Čecha a v příloze pokračování prózy Gustáva Murína.

Děkuji všem, kdo se na přípravě tohoto čísla podíleli, nejvíce Jardovi Karbanovi, na jehož stránkách můžeme nerušeně už čtvrtý rok existovat. Příští, březnové číslo Tématu, se bude zabývat poměrně obecnou otázkou: jak by měla vypadat budoucnost umění? Odpověď na ni může dostat podobu určitého manifestu. Mějte se krásně a kéž se vám Téma líbí.