Tvůj obraz nevybledl mi časem,

nevzala mi tě víla Morgana.

Snad proto, že tolikrát drtila jsem

hvězdy na mlýnku srdce. Do rána.

Ten mrtvý hvězdný prach jsem pak zase

zadýchla horce, vynesla ho z tmy,

až celá krajina se rozsvítila jasem
prvního sněhu, jitrem posvátným.

Píchal i něhou hřál jak skelná vata z ráje.

Sad ti stál pod okny v pláštěnce z hranostaje –

svržený král.

Do sněhu rozkvetly i proutky na všech keřích:

to anděl strážný si pro tebe všechno peří

dnes otrhal.