Witold Gombrowicz je v Česku znám a ceněn. Witold Gombrowicz byl takřka všude znám a ceněn, jen v Polsku byl pomlouván, urážen a zatracován coby vlastizrádce, pornograf a kdovíco všechno navíc. Narozen v Polsku, prožil značnou část zralého věku v Argentině a zemřel ve Švýcarsku, když předtím zjistil, že znova přivyknout malosti své země nedokáže. Po celý život byl pronásledovatelem polského mýtu, bezohledným a krutým kritikem, satirikem, který se neusmívá na žádné dochované fotografii. Po celý život volal po zdravém pochopení souvislostí, po nahlédnutí skutečnosti, že nikoliv kdosi se stává velikým skrze jakousi národní ideu a mýtus, ale národ se stává velkým skrze četnost výskytu svých velkých individualit. A co více, volal po nahlédnutí skutečnosti samé, skutečnosti bez přívlastků a predkikátů. A pak se stalo, co se stává na světě běžně. Titíž, kteří Gombrowiczovi ztrpčovali každou vteřinu jeho pozemského bytí kydajíce na něj špínu dokonce i v zahraničním tisku, dnes se mohou pochlubit: hle, i Gombrowicze světu náš národ přinesl. Gombrowicz se však na rozdíl od Witkiewicze svého uznání vlastním národem dožil. „V šedesátém prvním roce života,“ píše se sobě vlastním sardonickým úšklebkem, „jsem dosáhl toho, co normálně člověk získává kolem třicítky: rodinný život, byt, pejska, kocourka, pohodlí… A taky mimo vší pochybnost (všechno tomu nasvědčuje) jsem se stal spisovatelem. Ten směšný příběh, vlekoucí se podivně a loudavě od raného mládí celým mým životem, jaksi získal barvy. Jsem tedy spisovatel.“ (Dziennik 1961-1966, Wydawnictwo Literackie Kraków 1989) Na jiném místě své celoživotní pronásledovatele zcela otevřeně proklíná a konstatuje, že nad ním přece zvítězili, protože jeho úspěch přišel až tehdy, kdy už je příliš starý a nemocný, aby měl ještě z něčeho radost.
Ferdydurke (Wydawnictwo Literackie Kraków 1989, ukázky přeložil FS) bylo druhou knihou, kterou Gombrowicz napsal. Více než padesát let po skandálu, který v Polsku vyvolala, mluví Milan Kundera takto: „…ale trvám na tom, že dějiny románu by zůstaly neúplné bez Jakuba fatalisty. Řekl bych dokonce, že toto dílo trpí tím, že je zkoumáno většinou v kontextu Diderotových spisů, a nikoli v kontextu světového románu; jeho skutečná velikost je totiž zřejmá jen v sousedství Dona Quijota nebo Toma Jonesa, Ulyssa nebo Ferdydurka.“ (Jakub a jeho pán, Atlantis 1992) To je velká kariéra! Kundera se nebál o svou reputaci a zařadil Ferdydurke mezi největší romány evropských dějin. Připusťme, že zdaleka ne každý čtenář je obeznámen s tímto skvělým dílkem a povídejme tedy o Ferdydurke a – když se vyskytne vhodná příležitost – o jeho autorovi.
Jsou tři věci, které Gombrowicz nenáviděl z celého srdce – vzdělávací dril a důstojnost dospělé zralosti, dělnický kult a provinciální malost přemrštěného polského nacionalismu. Gombrowicz stál po celý svůj život na straně adolescenta proti dospělému, na straně aristokrata proti chámovi a na straně kosmopolity proti šovinistovi. Po dlouhém a zuřivém odporu si museli Poláci přiznat, že se na špici jejich národní kultury objevil ateista tak bezbožný, že mu církev nestála ani za zlomyslné rýpnutí, o čemž bude řeč dále u jeho knihy Pornografie. Z bezpečí českých výsostných vod si ovšem můžeme položit i otázku, o které se na polských katedrách dosud ani nešpitá: byl Witold Gombrowicz homosexuál? Pokud autorovo dílo mluví o autorovi – nejspíš ano. Někdo může namítnout, že Václav Čtvrtek přece nebyl loupežníkem a Walter Scott rytířem, avšak zde se jedná o cosi jiného, subtilního, těžko dokazatelného a přece vnímavého člověka do očí bijícího. Pokud by Witold Gombrowicz napsal jen Ferdydurke, mohly by být stále homosexuální narážky vnímány jako zlomyslný osten a provokace polské katolické společnosti. Po Gombrowiczovi však toho zůstalo více – jeho dramata, romány, deníky. A kdo je čte pozorně, ten snadno vysleduje, že kdykoliv mluví autor o mládí a nezralosti, má na mysli chlapecké mládí a chlapeckou nezralost. Dívka se v jeho světě vyskytuje jaksi mimochodem, sice pečlivě spisovatelsky popsaná, ale nadšení v autorovi probouzí třpyt zubů mladého Indiána kdesi v argentinské kavárně.
Nazval jsem román Ferdydurke románem antisocialistickým. Ne bez důvodu. Takto mluví Witold Gombrowicz v jeho úvodu: „Co je ale nejhorší – že nenávidě venkov polointeligentů, jak ještě nikdo nenenáviděl, nenávidě vztekle, podváděl jsem sám sebe s venkovem; vzdoroval jsem elitě i aristokracii a utíkal jsem z jejího přívětivě otevřeného náručí do chámských tlap těch, kteří mě měli za floutka…“ Ještě i v argentinských denících několikrát prohlašuje dělníky za temné a tupé psychopaty, od kterých se distancuje, se kterými jeho – který se prý nechával v Argentině titulovat coby vévoda – nespojuje vůbec nic. Ano, Gombrowicz byl velkým ctitelem Friedricha Nietzsche, i když to na čele napsané nenosil.
Ferdydurke je – abychom začali být alespoň trochu systematičtí – především velmi těžko přeložitelná kniha. Je třeba poděkovat a současně vyjádřit upřímnou soustrast těm, kteří ji už do cizích jazyků přeložili, a kteří ji teprve překládat budou, neboť Ferdydurke nelze přeložit tak, aby nemohl být překladatel nařčen z fušerství a kažení díla. Gombrowicz si sice nevymýšlí vlastní slova jako Witkiewicz, ale i tak jsou jeho slovní a významové hříčky skutečným oříškem, který není vždy k rozlousknutí. Podle svých vlastních slov (pokud chceme věřit spisovatelům, když mluví o své práci) používal při psaní Ferdydurke jakousi reminiscenčně symbolickou metodu, kdy napsal deset či více stran víceméně automaticky, pak kriticky přehlédl text, vybral z něj silné metafory a dobré pasáže, na základě kterých pak napsal stran patnáct či dvacet a takto pomalu kniha rostla. Podobnou metodou ostatně psal své básně Dylan Thomas. Takto se prý objevily ve Ferdydurke stále se opakující motivy lýtek, prcky a ksichtu. Kromě slovních hříček jako takových je z Ferdydurke ještě hůře přeložitelné i cosi jiného a ještě mnohem subtilnějšího. Je to duch jazyka, ve kterém byl román napsán. Gombrowicz se přímo kochá vytvářením kontrastů mezi aristokratickou manýrou své mateřštiny a drsným realismem na hranici s hulvátstvím. Zde nejde o jakousi nepřevoditelnost významových hříček, ale o cosi mnohem více – o celou dikci jazyka, o jeho patetickou manýru, o v jistém smyslu slova výšku, ze které Gombrowicz tak rád své spoluobčany srážel. Je třeba podotknout, kdyby snad lingvista cosi namítal, že polsky mluvila po generace aristokracie a panstvo, zatímco česky například pouze sedláci a děti. I když tedy říkáme slovo od slova totéž co Gombrowicz, cosi tomu chybí – to cosi je polskost.
Ferdydurke je formální hrou v tom nejlepším smyslu slova, jak ostatně naznačuje už nesmyslný název v duchu avantgardy. Gombrowicz komunikuje často s jinými spisovateli, používá techniku variace a parafráze, vždy však přijde s něčím novým. Tak se v knize například opět setkáváme se starým Rabelaisovým soubojem na gesta v podobě souboje na ksichty. Ze čtrnácti kapitol knihy tvoří čtyři kapitoly dvě víceméně nesmyslné vsuvky Filidor a Filibert děckem podšitý, obě s „předmluvou“. Mistr popravčí současné německojazyčné literární kritiky, polský Žid Marcel Reich-Ranicky, který jinak Ferdydurke „shledává knihou hodnou pozornosti“ označuje tyto vsuvky za „nudné a zbytečné pasáže“… Filidor děckem podšitý je jakási – těžko říct, zda úplně zdařilá – satira na filosofické světonázory a Filibert je skutečně zřejmě tím, čím jej vidí Reich-Ranicky, a to včetně předmluvy.
Děj románu Ferdydurke – vyprávěného ich formou – se začíná v „úterý, v ten čas bezduchý a malý, kdy se noc vlastně ještě neskončila a úsvit se ještě nestačil doopravdy začít“. A vypravěč mluví o tom, jak napsal svou první knihu Zápisník z období dospívání a nedal na radu svých přátel, kteří jej oprávněně varovali, že o něm všichni kritici řeknou, že je nedospělý. Autor neví, zda je dospělý, či nezralý a medituje, píše stránky nové knihy, když tu má zjevení. Do autorova bytu se vřítí profesor Pimko, archetyp filistra kantorovatého a začne se bezohledně probírat autorovým rukopisem, až narazí na zjevení a zvolá: „A to je co zase za zjevení?“ Jedná se o jeden z nejpodařenějších vtipů knihy. Mickiewiczova báseň Dziady je totiž zjevení plná a odtud se zjevení táhnou polskou literaturou přes slavnou Wyspiańského Veselku až ke Gombrowiczovi, kterému vpadlo do bytu kantorovaté zjevení Pimkovo, aby mu zakázalo další zjevení. Autor se neprozřetelně Pimkovi zmíní, že by chtěl napsat knihu o vztazích a je ihned podroben bezohlednému školnímu zkoušení…
A řekl:
- Jaký duch zase?
Křiknul jsem:
- Můj!
On se zeptal:
- Svérázný? Otcovský?
- Ne svérázný, ale svůj!
- Svůj? – otázal se milostivě. – Mluvíme o svém duchu? A je nám znám
alespoň duch krále Vladislava? – a seděl.
Jaký král Vladislav? Byl jsem jako vlak převekslovaný nečekaně na boční
kolej krále Vladislava. Zabrzdil jsem a otevřel ústa uvědomiv si, že neznám
ducha krále Vladislava.
- A ducha dějin, známe? A ducha hellénské civilizace? A ducha galské,
ducha střídmosti a dobrého vkusu? A ducha nikomu kromě mne neznámého
selankopisce z XVI. století, který poprvé použil výrazu „pupek“? A duch
jazyka? Jak se říká: „dělat“, nebo raději „dělati“?
Otázky mě zaskočily. Sto tisíc duchů náhle přidusilo mého ducha,
zabručel jsem, že nevím, a on se zeptal, co je mi známo o duchu Kasprowicze a
jaký byl vztah toho básníka k sedlákům, po čemž se mě ještě zeptal na
první lásku Lelewela.
A tak byl třicetiletý vypravěč znemožněn a unesen Pimkem zpět do školy a začíná se jeho zajímavý příběh. Vyprávění jednotlivých epizod a zápletek by vydalo na opsání celé knihy. Po vstupu na půdu školy, který nám studentským slangem trochu připomene Joyceovo A Portrait of the Artist As a Young Man, si Gombrowicz schladí žáhu na všem, co nenáviděl na klišovité a drilové výuce, otře se o kult Słowackého, poznává různé typy mládeže, mezi čímž stihne terorizovat rodinu, u které je bytem a znemožňovat ji celou. Erotismus příběhu je velmi cudný – v podstatě omezený na fetišistický symbol lýtek – a obsažený uvnitř, na pozadí. Z avizovaného znásilnění jednoho z vypravěčových nových spolužáků se například vyklube „znásilnění ušima“.
Je možné, že Gombrowicz nejvíce iritoval své odpůrce, kteří by ho rádi viděli na morálním pranýři právě tím, že mu nebylo co vytknout. Po celou dobu však jako pravý král satiry tepe Gombrowicz vpravo, vlevo. Takto se naráz vypořádal s mladou experimentální poezií.
Horizonty pukají jak flašky
zelená skvrna pučí pod oblaka
znovu se stěhuji do stínu pod sosny –
odtamtud:
dopíjím chtivým hltem
svou každodenní
vesnu.
Lýtka, lýtka, lýtka, lýtka
Lýtka, lýtka, lýtka, lýtka, lýtka ---
Lýtko:
lýtko, lýtko, lýtko
lýtka,
lýtka, lýtka
Poté co znemožní Pimka, vydává se vypravěč s kamarádem Mentolkou, kterému byl mezitím nasazen ksicht při souboji na ksichty, na vesnici, na statek vypravěčových příbuzných, neboť vypravěčův kumpán hledá na světě jen jednu věc: čeledína, opravdového pacholka, se kterým by se mohl po…bratřit. Pokud v celém Polsku ještě zůstával někdo hloupý a malicherný, kdo se necítil románem dotčen a pobouřen, zcela jistě se rozčílil při tomto vrcholném závěru knihy, který nelze charakterizovat lépe, než jsem učinil v podtitulu. Polští hurásocialisté museli být bez sebe vzteky stejně jako polští milenci zemanské šlechty a – moralisté? Těm byl Gombrowicz celý život trnem v oku. Následující ukázka předvádí celou techniku Gombrowiczovu v její síle:
„Náhle se Mentolka zarazil s vidličkou na půl cesty, zrak mu
potemněl, ksicht zpopelavěl, ústa se pootevřela a překrásný thymolínový úsměv
vykvetl na jeho strašném ksichtu. Úsměv pozdravu a přivítání, vítej mi, jsi tu,
jsem tady – rukama se zapřel o stůl, horní ret se pozvedl jako k pláči,
ale nezalkal, jen se víc naklonil. Pacholka uviděl! Pacholek byl v místnosti!
Lokaj! Pacholek byl lokajem! Neměl jsem pochybnosti – lokaj, který podával
hrášek k šunce, byl vysněným pacholkem.
…
- Jožo – šeptnul rozechvěle, srdečně, upřímně – Jožo, viděl jsi to, on
má přece hubu – ne vyštafírovanou, má obyčejnou hubu. Hubu bez ksichtu! Typický
pacholek, lepšího nenajdu nikde. Pomoz mi. Sám si neporadím!
- Uklidni se! Co chceš udělat?
- Nevím, nevím. Jestli se skamarádím, jestli se povede po… po… bratřit
se s ním… - vyznal stydlivě – Po… bratřit se! Ska… marádit! Musím! Pomoz
mi!
Lokaj vešel do místnosti.
- Prosím – řekl.
Stál u dveří a čekal na rozkazy. Mentolka mu tedy přikázal nalít vody
do umyvadla. Nalil a zase zůstal stát – tak mu Mentolka přikázal otevřít okno,
a když otevřel a zůstal stát, přikázal pověsit ručník na věšák; když pověsil,
přikázal pověsit svrchník – ale ty rozkazy ho strašně trápily. Rozkazoval –
pacholek plnil všechno bez reptání – a rozkazy se stále více podobaly zlému
snu, och, rozkazovat svému pacholkovi místo se s ním bratřit – rozkazovat
s panskou nadutostí a prorozkazovat takhle celou noc panských fantazií!
Nakonec – nevěda už, co rozkázat, z úplného nedostatku rozkazů přikázal
vyndat lahve ukryté ve skříni i jablka a šeptnul mi zlomeně.
- Ty to zkus. Já nemůžu.
Pomalu jsem si sundal sako a posadil jsem se na okraji postele pohupuje
nohama – tahle pozice byla příhodnější k rýpání do pacholka. Zeptal jsem
se lenivě, z nudy.
- Jak se jmenuješ?
- Válek – odpověděl a bylo jasné, že nezdrobňuje, že se to jméno
s ním shoduje. Jako by nebyl hoden Valentýna ani plného příjmení. Mentolka
se zachvěl.
- Sloužíš tu dlouho?
- A bude to měsíc prosím, milostivý pane.
- A předtím jsi sloužil kde?
- Předtím jsem byl u koní prosím, milostivý pane.
- Je ti tu dobře?
- Dobře prosím, milostivý pane
- Přines nám teplou vodu.
- Ano prosím, milostivý pane.
Když vyšel, zaleskly se Mentolkovi v očích slzy. Plakal jako
krokodýl. Kapičky stékaly po utýrané tváři. – Slyšel jsi to? Slyšel? Válek!
Nemá dokonce ani příjmení! Jak se to všechno k němu hodí. Viděl jsi jeho
hubu? Obyčejná huba, huba bez kscihtu! Jožo, jestli on se se mnou nepo… bratří,
nevím, co udělám!
...
I pro mne byla strýcova reakce neočekávaná. Po obědě mě vzal
v podpaží a zavedl do salónu.
- Tvůj přítel – řekl věcně i aristokraticky současně – pede… pede… Hm…
Balí Válka! Všiml jsi si? Ha, ha. No, jenom aby se to nedozvěděly dámy. Kníže
Severýn to měl taky tu a tam rád.
Vytáhnul před sebe dlouhé nohy. A s jakým aristokratickým
meastrovstvím to vyslovil! S jakou panskou vyumělkovaností, na které se
podílelo čtyřicet číšníků, sedmdesát holičů, třicet jockeyů a právě tolik
maitre d´hotelů, s jakým potěšením vypoulil své kavárenské znalosti o
životě bonvivána, grand siegneura. Skutečně rasová panskost, když se dozví o
něčem takovém á la úchylnost nebo pohlavní zneužití, nejinak manifestuje svou
mužskou životní dospělost, naučenou od číšníků a od holičů. Jenomže mě právě
peprná kavárenská moudrost strýčínka rozčílila jako kočka psa; pobouřila mě
cynická lehkost nejpohodlnějšího, nejpanštějšího výkladu události. Zapomněl
jsem na všechny obavy. Sám jsem na just všechno vybalil. Ať mi Bůh promine –
pod účinky jeho kavárenské dospělosti proměnil jsem se v zelenáče a
rozhodl jsem se ho uctít potravou mnohem nedopečenější a nedosmaženější, než
jsou ty, co jedl v restauracích.
- Vůbec nejde o to, co si myslíte, strýci – opáčil jsem naivně – on se
s ním jen bra… tří.
Konstantin se podivil.
- Bratří se? Jak to – bratří se? Co myslíš tím „bratří se“? – Vysazený
ze sedla zkoumavě se na mne díval.
- Bratří se s ním – zopakoval jsem – po… bratřit se chce.
- Bratří se s Válkem? Jak to – bratří se? Možná chceš říct –
agituje služebnictvo? Agitátor? Bolševismus, co?
- Ne, bratří se jako chlapec s chlapcem.
Bratření se Mentolky s Válkem, ten konflikt mezi sedláckou prostotou
i chytrostí na jedné straně a idealismem na straně opačné, patří bezesporu
k vrcholným pasážím knihy a odkrývá Gombrowicze v jeho velké čistotě.
Gombrowicz chtěl skutečně svět bez ksichtů, což dal najevo svou druhou knihou,
kterou mnozí pokládají za nepřekonatelný vrchol jeho tvorby. O hledání světa
bez přívlastků, o dokonalém nepochopení sebe sama i ze strany těch, kteří jej
jinak vynášeli do nebes (což pravda nebyli Poláci) mluví i ve svých populárních
Denících, když se vyznává ze své neschopnosti vysvětlit francouzským přátelům,
že není ani existencialistou, ani nihilistou, ani humanistou, ani onanistou…
Vše marně. Prosté, přímé, nevyštafírované vnímání světa, svět bez ksichtů… Svět
bez dospělého pozérství – takový svět existuje jen ve snech Witolda Gombrowicze.
Možná jako reakce na četná nedorozumění vznikla zmíněná další kniha, o které
chci mluvit v následujícím článku. Tato kniha se jmenuje Pornografie a nebyla pochopena vůbec.