„Je marno volat v touze; touha nesytí, / jen
nitrem otřese a k slzám naladí...“ Sapfó
(citováno ze souboru Z písní
lásky, Odeon Praha 1968).
Právem se může zdát zajímavé, že se touha a toužení
těší spíše pozitivní pověsti. Zkušenost totiž ukazuje, že naše toužení jsou
vesměs marná, často hanebná a otrocká, přinejlepším však bláznovská. Jistěže
uspokojení základních biologických i sociálních potřeb lze s úspěchem
dosáhnout a stejně tak je pravda, že žít v stálém hladu a žít
v sytosti je značný rozdíl. Přece jenom ale touhou nebývá myšlena takováto
úroveň potřeby, nýbrž snaha život
nějak naplnit. Touha bývá důvodem k riskování ohledně potřeb, člověk pro
ni nasazuje pohodlí, bezpečí a ne úplně výjimečně i život. Nejčastěji bývá
předmětem touhy majetek, moc, sláva či rozkoš. Bezmocnými vlákny chapadýlek
lapáme po svém rádoby štěstí jako mořští polypové přilepení ke skále a odkázaní
na vodní proud. Rveme se, lžeme, zabíjíme, podrážíme jiným nohy, ale když
konečně připluje sousto až k nám a je pozřeno a zmetabolizováno, zůstává
jen banalita života. Existují jistě i mnohem ušlechtilejší vášně, především
touha po vztahu, po osobě, ať už je tou osobou člověk, nebo zejména Bůh. Ovšem
ani v tomto případě není snadné vymanit se z kořistnického stavu duše
a touhu zušlechťovat. Vraždit, nenávidět a zpíjet se tmářstvím, to je přece
v dějinách touhy po lidské i boží osobě víc než běžné. Připustíme-li
však čistou a šťastnou touhu osoby po osobě, pouť láskyplného vztahu plného
duševní i tělesné rozkoše, na jejím konci nalezneme i tak dvě kostry a
v jejím průběhu pouze zvyk může zastřít skutečnost, že touha vyrůstá
výlučně ze snů. Stejně je tomu i s Bohem... milujeme ho, vsázíme na něj
celý svůj život, ale zároveň uznáváme, že překonává všechny naše představy. V čase,
byť opravdu nekonečně dlouhém, nemůže osoba osobu potkat v plnosti, nýbrž
zmítá se jako moucha v síti svých pomíjivých tuh, snů a představ. I když
má tedy Sapfó pravdu, když říká, že touha nesytí, je nutno paradoxně říci, že je lepší než nasycení. Zmítáme-li se, můžeme se
navzájem dotknout, ba lze se tak setkat i s Bohem, bez onoho zmítání ovšem
zůstává jenom smrt, věčná smrt bezduchého míhání částic. Snad proto má touha
mezi lidmi stále tu pozitivní pověst.