Vážení
Přibližně před třemi lety jsem se po několikaleté přestávce opět pustil
do psaní poezie. Měl jsem především pocit, že jsem příliš strháván
„všednodenností“ a že bych se měl proti ní nějak bránit. První část tohoto
výboru je pokusem o „proměňování“ věcí a světa, který mě bezprostředně
obklopoval. Snažil jsem se především nechat vést jazykem, jenž se při psaní
„vynořoval“. Druhá část reprezentuje mé potýkání se s formou sonetu.
Úmyslně píšu potýkání, protože jsem si dobře vědom, že klasická sonetová forma
zůstává stále ještě mimo dosah mého psaní. Ale i tak byl střet jazyka, formy,
myšlenky a pocitu mnohdy nezapomenutelným dobrodružstvím, které mě často
zavedlo do předem neznámých končin.
Možná vyvstává otázka, proč nazývám tento výbor Vážením? Odpovědí budiž nejen báseň s totožným názvem, jež se
objeví v jednom z dalších čísel Tématu,
ale především přesvědčení, že život, který nechce být jen vegetativním
přežíváním, je právě takovým stále novým a novým vážením světa, věcí, sebe…
Příjemnou četbu.
I
Ruměnec
Ruměnec na tvářích
při poledním slunku
dotýkám se zlehka
oblých tvarů
laskám a hladím
a už nepustím
hrušku
Ňadra
Tiché volání, zralé plody
daleko ukryté pod závoji
snění a představ
rána i večera, noci i dne
Záře svahů za poledne
s vrcholy slastných křečí
vlhkých polibky
němé srozumitelné
pradávné řeči
Hrnek
Přerušené splývání
rtů, slast za slast
s vůní Indie
v chladu rána
stoupající v obláčcích
sluncem probuzených par
Teplo prstům
dlaním tvar
Nůž
Zrcadlo očí
radosti, strachu
krajin bez cest
obilných lánů stmelených
poledním vedrem
jistotou hladu
prvního poznání
Záblesky noci
letního chladu
odhalí často
přítomnost pachu
krve, válečných tanců
dávného veselí
Jablko
Padá jak člověk
do prachu země
Kulaté matky
v tišinách věků
se kolébající
na větvi času
ozvěně nekonečna
V odrazu noci
z jadérek hvězdy
úsměvy probouzejí
Tráva
Neštěstí žen
zoufalstvím nehezkých
za vlahé noci
uchovává v záhybech šatů
už nikdy neoblečených
Až mladá dívka
za leknutí staré máti
se diví nad krásou
těch šatů marně ukrývaných
a seschlá stébla vybírá
a mezi prsty drtí
Koberec
V záhybech prach
snad i špína
vybledlé skvrny
rozlitého vína
Hebkost vláken
kroky ničí
jen pojďte dál
jsem váš i ničí
Ze stop tiše
rodí se slova
koberec - láska
i duše básníkova
Rap
Poslední cesta slova
k člověku bez iluze
rozumět nelze
v rytmu slova
hluku měst řevu matek
bez iluze
rozumět nelze
žádný dotek
tance samoty nic
nepřekřičíš
šeptej víc
víc víc
víc
Postel
Zkameněliny našich těl
pod námi Noc co noc
proměnlivý úděl času
nedovolí zatvrdnout
otiskům svědomí
nočních můr, hlasu
trýznivého bdění
jež stejně ukončí
jen probuzení bez vzpomínek
snů a páru vlasů
spadlých na zem
Stará kára
Hroší kůže
mozolů a nesmytelné
špíny, už jen jedna
cesta K zemi
poseté dlouhými
stíny let a zkyslého vína
po ránu Třes rukou
na cestě plné balvanů
Tíha
V pozdním podvečeru
stává se, každý den
že země promění se
ne noc, ne den
Šum listí, bříz záře
tíha země k zemi váže
Několik minut
v klidu postát
Dni, jak
před nocí obstát?
Všechna jitra
světa
Všechna jitra světa jsou
jiná
jen dlouhé tóny
tiše znějí
chladem mlh podzimních
Jsou jiná všechna ta jitra
a člověk nezískal nikdy nic
A zítra zase
jitro další zasvítá
Poezie
Hluboké moře
jazyka a vln
věčně se kolébajících
v rýmu hledajících
nové chutě vín
na neznámých stráních
Znám své hoře
lásku a pln
stesku z majáků blikajících
se pomalu obracím
a chutnám moře
na svých skráních
Kapky
Do
podkroví, pod samou střechu
mého tichého obydlí
kde se mnou jen líné
myšlenky v dlouhých
nocích věrně bdí
vrazily nenápadně
bez zbytečného spěchu
monotónní tóny
rozehrané v převysoké
dálce
Nenapsané noty skryté
v každé mizející kapce
Hlava
Před oknem závěs, za oknem
mlha
noc zmizela tiše, beze stop
po studeném skle moucha
šplhá
šerem prosvítá bělavý strop
Je pozdě, venku mží a
z ulice
je slyšet hukot aut a
tramvají
a zaprášené hrnky z
police
tu a tam zachví se,
zacinkají
Sádrový anděl ze zdi dívá se
s úsměvem požehnání
dává
ve staré posteli houpá se
na nahém ňadru mužská hlava
Kamení
Žluté listy
v křižovaní
oblohy za posledního dne
Podzimu
v rouše ze zlata
jež trhá se za poledne
V šero
náhlého překvapení
co osud nezvratitelně
rozetne
Do okamžiku
nenávratna
tvrdého jak nevysbíratelné
Kamení
roztroušené
v hlíně právě zoraného
pole
II
Závěs
Přítmím malého severního
pokoje
tlumený hluk vzdálených aut
proniká
chmurné dědictví, smradlavá
kronika
bezstarostných dní plných
tíživé melancholie
Rozžatá lampa a bílé listy
provokují podřimující
svědomí
a bezohledná samota nikdy
nezlomí
pouta hryzajícím zajatcům
pravdy
Klíče prvních, nesměle
napsaných slov
marně pravé zámky hledají
únavu vystřídal tíživý stesk
Marnivý Měsíc dnes postoupil
v nov
nad městem nezřetelně hvězdy
blikají
vánek rozevlál nový plátěný
závěs
Popel
Pod lampou na nočním nádraží
v kuželu světla dým
stoupá
a hranice šedivé tmy proráží
když chvíle je na slova
skoupá
a místo hlasu kolující
cigareta
mluví jasnou řečí bez filtrů
a tichounce pomalu rozplétá
tajemství všech nevinných
flirtů
Ticho ruší jen mechanická
hlášení
a srdce buší bez pravidelných zpoždění
když krvavé svítání lampy
zháší
za jarního chladného
rozednění
v němž vítr do blízkého
osení
popel z vykouřených cigaret roznáší
Pohádka
Ukradený Měsíc bezmocně
vzlyká
v černém pytli starého
čerta
který ho navíc pevně stíská
a běží prodat do velkého
města
kde v světlech lamp rychle
se ztratí
jak mezi lidmi vychytralý
čert
který teď nohama spokojeně
klátí
a pije rum za ten prohnaný
žert
Měsíc teď svítí v předsálí
kina
nad barevným měsíčním
programem
a neroste ani neubývá
Lidé říkají – to čertova
vina
a durdí se nad načatým vínem
Děti pláčou – inu, tak už to
bývá…
Kain
K obzoru zlaté vlny
směřují
vítr jemně ohýbá klasy
zní hudba královských
šalmají
šum naděje a hledané spásy
Z pod přivřených víček
pohled jak blesk
podpaluje ve věnec spletené
klásky
nechybí hojnost, bohatství
lesk
– marné oběti bez upřímné
lásky
Vztek ostré kameny
z pole sbírá
a strach z dalších úderů pomalu stírá
vědomí nepromarněné šance
Zaschlou krev déšť smývá
zatímco voda pomalu zalívá
do hlíny otisklé stopy
psance
Vana
Odpočinek lopotného života
v hřejivém nedělním
nadnesení
bez napětí když vlastní
nahota
se pod hladinou neznatelně
mění
v útěchu optických
klamů
a v smíření dráždivých
vzpomínek
na probuzení v chladu
domů
v postelích u vyhaslých
kamínek
kde hřeje jen vlastní dech a
nic
ani vzdáleně nepřipomíná
každonoční sny staré panny
o tajemstvích královských
ložnic
v nichž se tak nádherně
zapomíná
na špínu stěn vypuštěné vany
Mrak
Rozpačité sny o blízkém létě
a trochu strachu
z neznáma lásky
na louce, mezi květy
sedmikrásky
temný stín vyryl, předzvěst
deště
Rozlehlost luk a tíha času
neměnná v tichém tikotu
dní
roztíná vedví prastará
trápení
jak balvan puká v ohně žáru
a jasu
Padají kapky na řeřavé
uhlíky
soumrakem stoupají obláčky
páry
v koruně stromu
zazpíval pták
Chvějí se listy, žíznivé
sedmikrásky
slzí a vděčně přijímají
chladivé dary,
oblohu zakryl těžký, šedivý
mrak
Kronika
Stín okamžiku
v inkoustové černi
na poli zapomnění brázdu
vyryl
Daleko, daleko
k toužené sklizni
kdo se jen dívá, nikdy
nesklidil
Plno plev dusí a zabíjí
klasů pár
minulost tíží hojností vin
Každý kdo stojí na slunci,
mlád, stár
vždy k zemi vrhá temný
stín
Inkoust se rozpíjí na drsném
pergamenu
a ovčí sten zaniká
v lidském stenu
z náhle vyvolené
vzpomínky
Dál, dál však šeptají
okoralé rty
nová slova pro bílé listy
ještě stále nedopsané
kroniky
Písnička o
lásce
V posledních patrech
velkých mrakodrapů
na zemi v hluku rušných
křižovatek
v deformaci
každodenních slapů
v tratolišti krve
každodenních jatek
Bdí, vidí, tiše zoufá si
v víře
nakonec usvědčen úšklebkem
starce
o směšnosti své každodenní
pře:
touha orla kontra bahno
kance
Každý se smradu zdaleka
štítí
lež v účinné síle antipersiprantů
však stále lezem si přímo do
řití
pro větší díl hojného
proviantu
A večer zpíváme radostní,
zlití
o lásce,
v tříčtvrtečním taktu
Dušičky
Smrt přišla vprostřed
horkého léta
tak až mráz přezrálé žito
kosí
vrah nevinných, studená
sketa
co nikdy nespatří kapku rosy
Dědictví rozdáno, ulehčí
žal,
radosti světa nikdy
neodkryté
pravidelné jak starý
madrigal
a milostné vzdechy, lžemi
syté
Ve vlhkých závojích bělavé
mlhy
halí se rány, družičky
lásky,
otisklé navždy
v podoční kruhy
ukryté do pleťové masky
a zapomnění, věrného sluhy
každé smutné stárnoucí
krásky
Pavučiny
Muší bzukot v záři
rozžaté lampy,
neklidný zmatek, bezcílný
spěch
života bez jediné stopy
s výjimkou fleků na
špinavých zdech
Přízračnost noci probouzí
sny
o nepřátelství pohledů
v zrcadle
o chladu staré kypré hlíny
o obludách na železném
klepadle
Pod nebem tisíce nádherných
lstí
zrcadlí žár tisíců tuh po
štěstí
spřádaných v sedadlech
laciných kin
V propadle šalba
vlastního žití
kde mrtvé tělo už nezachytí
potrhaná vlákna pavučin
Zpěv
Přes den skřivan málokdy
zpívá
strachem se každý bezelstně
hrbí
do pole káněte stín vyrývá
brázdy, na něž při pohledu
svrbí
v zátylku a zpěv je jen
přepych
oddychu za nečetných svátků
znějící z hrdel čistých
a slepých
dětí pevně se tisknoucích na
matku
Vzájemné slabounké utišení
chór pod klenbou nebe
doznívá
ticho je znamením rozloučení
Když za soumraku všechno
splývá
tma hladí ostré hrany kamení
a vítr krvavé peří
z pole odvívá
Bop
Přestat znamená zemřít
upískl starý saxofon
černé prsty však nemohou
najít
klapku pro správný tón
Zlomené ticho ještě chví se
v kapce potu na plochém
čele
dlouze a temně třpytícím se
nad očima hledajícíma
spasitele
V plamíncích laciných
cigaret
i v hlučném smíchu
všech snobů
v účtech za celý ten
kabaret
v svítání, kdy teprve
jde se domů
v slině hojící prasklý
ret
v kůře právě míjených
stromů…
Obětiště
Kamenné stoly uprostřed lesa
vlhké pod mechovým ubrusem
kryjícím paměť dávného běsa
s krví a divokým
rámusem
bubnů a hlubokých hlasů
hlušících nářek a hrůzný
skřek
strachu
z bezprostředních děsů
účinně tišících bohů vztek
Krajina ticha, bohů a lidí
dávno mrtvých, bez vzpomínek
které falešně pár století
šidí
jak na hřbitově svíčky
plamínek
jež marně po věčnosti slídí
a nachází jen vosku
pramínek…
Okolo ohně
Oheň ve spárech třeskutých
mrazů
bolestí syčí na bílém sněhu
v bezpočtu mistrovských
obrazů
nesoucích teplo, blízkost a
něhu
zrcadlící se ve dvou
párech očí
podobných jako dešťové kapky
co na podzim smáčejí kožichy
vlčí
a studí už beztak promrzlé
tlapky
Bez smíchu dlouhé jsou noci
a smutné jak pomalé umírání
nevděk, samota a pusté místo
na němž bok po boku dva vlci
znaveni leží po krvavém
utkání
jež nikdy se nehraje
nanečisto
Mariáš
Mocný král je náhle zbaven
moci
pár trumfů stačí a nemáš nic
za vlády rána, poledne či
noci
podle pravidel už hoří
chrastí hranic
Dáma vždy příkladně oděná
rychle do černě halí smutnou
hlavu
holt smůlu měl králíček,
když vznešená
ta paní s klukem je
v požehnaném stavu
a sedma zelených stále
nechce vzdát
ten boj smutně pravidelných
intrik
kde vítězí vždy nejsilnější
Koniáš
jenž další hru vždy přinutí
tě hrát
ač marně voláš: švindl,
falešný trik…
…falešná hra, naděje,
falešný Mesiáš!
Tání
Polední vítr rozmetal střepy
malinkých vlhkých křišťálů
které teď líže starý a slepý
a chladem všech mistralů
prokřehlý hladový pes
na kraji lesní cesty
kde slunce teprve dnes
natáhlo své dlouhé prsty
Jak mladý pianista
jenž mezi tichými tóny
ještě vzrušeně slzí
Studená bílá místa
jak na nebi koróny
mění se a po chvíli mizí
Odpuštění
(na památku Ivana)
Kladení věnců na nové hroby
co se už nepohnou
z místa
jak na zahradě obrostlé
loubí
kde hrává stejný trumpetista
ve stínu břečtanu, jež zdobí
propletená růže rudolistá
melodie ze staré doby
kdy naděje byla stejně nejistá
jako okamžik této chvíle
při smutečním rozloučení
kdy každý se cítí trochu
provinile
za všechna svá potěšení
a při pohledu na břízy bílé
v šumu listí prosí o
odpuštění
Jaro
Otevřená víka popelnic
umíráček zimě odbíjejí
když prach ze špinavých silnic
poryvy větru unášejí
za časného chladného rána
kdy rackové nad řekou krouží
a ta rušivá smuteční hrana
snad jen černé havrany souží
v přístavech hlučného
blahobytu
špíny a rušného zmatku
na nějž se tak rychle zvyká
jako na daně za ubohou
totalitu
co váže konopnou oprátku
svědomí, které už nezavzlyká
Sad
V starém trnkovém sadu
se o trochu dřív smráká
a noc, předobraz pádu
se v létě tak dlouho
fláká
za východním obzorem
kam všechny oltáře míří
a modlí se svůj dávný teorém
naděje, která prý smíří
i to, co černí zahaleno
navždy ztrácí se
v podvečerním vánku
Pod stromy voní seno
skrz větve dívám se
slzy na kahánku