„Je marno volat v touze; touha nesytí, / jen nitrem otřese a k slzám naladí...“ Sapfó (citováno ze souboru Z písní lásky, Odeon Praha 1968).

Právem se může zdát zajímavé, že se touha a toužení těší spíše pozitivní pověsti. Zkušenost totiž ukazuje, že naše toužení jsou vesměs marná, často hanebná a otrocká, přinejlepším však bláznovská. Jistěže uspokojení základních biologických i sociálních potřeb lze s úspěchem dosáhnout a stejně tak je pravda, že žít v stálém hladu a žít v sytosti je značný rozdíl. Přece jenom ale touhou nebývá myšlena takováto úroveň potřeby, nýbrž snaha život nějak naplnit. Touha bývá důvodem k riskování ohledně potřeb, člověk pro ni nasazuje pohodlí, bezpečí a ne úplně výjimečně i život. Nejčastěji bývá předmětem touhy majetek, moc, sláva či rozkoš. Bezmocnými vlákny chapadýlek lapáme po svém rádoby štěstí jako mořští polypové přilepení ke skále a odkázaní na vodní proud. Rveme se, lžeme, zabíjíme, podrážíme jiným nohy, ale když konečně připluje sousto až k nám a je pozřeno a zmetabolizováno, zůstává jen banalita života. Existují jistě i mnohem ušlechtilejší vášně, především touha po vztahu, po osobě, ať už je tou osobou člověk, nebo zejména Bůh. Ovšem ani v tomto případě není snadné vymanit se z kořistnického stavu duše a touhu zušlechťovat. Vraždit, nenávidět a zpíjet se tmářstvím, to je přece v dějinách touhy po lidské i boží osobě víc než běžné. Připustíme-li však čistou a šťastnou touhu osoby po osobě, pouť láskyplného vztahu plného duševní i tělesné rozkoše, na jejím konci nalezneme i tak dvě kostry a v jejím průběhu pouze zvyk může zastřít skutečnost, že touha vyrůstá výlučně ze snů. Stejně je tomu i s Bohem... milujeme ho, vsázíme na něj celý svůj život, ale zároveň uznáváme, že překonává všechny naše představy. V čase, byť opravdu nekonečně dlouhém, nemůže osoba osobu potkat v plnosti, nýbrž zmítá se jako moucha v síti svých pomíjivých tuh, snů a představ. I když má tedy Sapfó pravdu, když říká, že touha nesytí, je nutno paradoxně říci, že je lepší než nasycení. Zmítáme-li se, můžeme se navzájem dotknout, ba lze se tak setkat i s Bohem, bez onoho zmítání ovšem zůstává jenom smrt, věčná smrt bezduchého míhání částic. Snad proto má touha mezi lidmi stále tu pozitivní pověst.