Náboženství bývá vnímáno jako určitá záruka dodržování společenských pravidel a tzv. slušnosti. V tom si hodnotu dobra uvědomujeme totiž nejčastěji: co se má a nemá v těch různých situacích, které obyčejný mezilidský kontakt zahrnuje. Vražda nebo tzv. hřích proti Duchu svatému jsou pro nás abstraktní pojmy, z jejichž perspektivy se prostě neumíme dívat na to, co konkrétně prožíváme. Proto se také náboženská výchova v různých dobách mohla bez velkých následků zaměˇovat se základním kurzem etikety. Důležitější je potom způsobně se tvářit a ne snažit se o vnitřní pravdivost a odmítání pokrytectví. Tak lidské zvyky, názory i normy bývají zbožštěny, což se dá shrnout do jedné věty: základním přepokladem morálky je existence Boha a víra v něj.

Jenže Bůh, když přišel jako vtělený Syn na zem, etiketu vůbec nedodržoval. Na to se, prosím, podívejme poněkud podrobněji. Narodil se v chlévě mezi dobytkem, ve dvanácti letech poučoval stařešiny v chrámě, z nějž později vyhnal kupce, stýkal se s těmi, kteří byli považování ze nejopovrženější hříšníky, uzdravoval v sobotu, kdy to bylo podle tehdejších autorit zakázáno, na jejichž adresu pronesl tato slova (Mt 23,25-28): „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.“ A nejsou to ještě ta nejtvrdší slova, která Kristus pronesl na adresu svých pozdějších vrahů. Dá se říci, že byl nenáviděn právě proto, že miloval pravdu, že nedal na vnějšek, že si připouštěl realitu k tělu s celou její palčivostí, k čemuž chtěl vyburcovat i všechny okolo sebe. Kříž je proto poselstvím o syrovosti života, roztíná každý obal, který by ho chtěl představit jako cosi, kde stačí dodržovat nějaká pravidla slušnosti. Bůh skončil na kříži a ti, kdo zde na zemi byli obecně považováni za jeho služebníky, ho tam pověsili. Co je po takovém svědectví jisté?

Zdá se, že jedno jisté je: nesmíme rozumět lidem podle vnější stránky jejich činů, musíme se otevřít jejich nitru a naslouchat mu, byť by nás v našich zděděných normách nad všechnu míru pohoršovali, byť se zdáli naprosto bezcenní a poslední z posledních. Jestliže se o to nebudeme pokoušet, pak jsme – domnívám se – rezignovali na hledání pravdy v našem nitru. Kříž jako trauma nemůže nerozbíjet, vezmeme-li ho vážně, idylku našich schémat, a tím nás otvírá lásce. Je tedy zásadní chyba, že se křesťanství často spojuje na především s jakousi společenskou slušností, ono má být naopak absolutně otevřené, aby nepřehlédlo Krista, který se uchyloval do brlohů, v nichž bydlel hřích a spolu s ním zločin a hrubost. Dokázali bychom tam jít za ním a pochopit sílu, jíž obrátil celníka i nevěstku?

On ostatně sám zformuloval nejlépe, na čem záleží (Mt 15,17-20): „Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“