Proměny socioekonomické role uměn během dlouhého vývoje evropské kultury by jistě byly velice složitou a těžko popsatelnou spletí fakt a faktorů. Jejich studiu se v tomto krátkém článku rozhodně nechci věnovat, upozorním jenom na některé souvislosti, jež možná překlenují věky. Často se v podobných souvislostech mluví o umění vysokém a nízkém; to první de facto kupoval jen klérus či král a aristokratové jako cosi, co mělo podtrhnout jejich společenskou pozici, to druhé se živilo především jako zábava pro víceméně prostý lid (rysy takové zábavy mají třeba i Shakespearovy hry). Samozřejmě, že s nástupem měšťanstva se objevili jak různí parvenu, tak relativně nový typus ušlechtilého rovnostářství, které vysoké umění s jeho vážností chtělo vtáhnout mezi široké vrstvy obyvatel. Za zmínku stojí například Diderotovy snahy o dramata, jež by zpracovávala obyčejné rodinné příhody, nebo také Lessing a Schiller. Byl však úspěch těch, kdo v osmnáctém a v devatenáctém století sdíleli tuto víru, přechodnou epizodou v konečném a nutném úpadku vysokého umění? Copak je vůbec možné o vysokém umění mluvit, když potřeba reprezentace výjimečné, od ostatních lidí příkopem odlišené třídy je minulostí stejně jako sama tato třída?

Domnívám se, že zapomínáme na to, že v dějinách mnoho věcí prostě vyžaduje svůj čas, nestanou se ze dne na den. Od časů Benvenuta Celliniho po naše dny se odehrálo mnoho velikých změn, které zatím stále jen trávíme; jsme v jejich víru a co se nám zdá stabilní a plně srozumitelné dnes, to může být zítra minulostí. Obrovský vír zábavy, který přepadl Západ po uvolnění obyvatel z feudálního krunýře, je podle mne svědectvím emancipace poddaného, jenž si jistě nikdy nekoupí Giottův obraz proto, aby se jím vymezil v pozici vládce vůči tomu, koho ovládá. Je přitom otázka, zda s dalším růstem životní úrovně bude pro člověka, který již zapomíná na všechny poddanské atavismy, pouhá zábava ještě dostatečně atraktivní, aby se zaměřil především na ni. Možná se už dnes, zvláště mladým lidem, přejídá a pomalu se v ní více a více setkáváme s fenoménem nudy, vyprázdněnosti či pózy. Kdo má dost peněz a dost volného času (srovnejme tyto paramatery u dnešních adolescentů a u jejich vrstevníků z roku 1930, 1950 či 1970), nepotřebuje již tolik odreagování, ale jeho potřeby se mohou po čistě lidské stránce začít překrývat s potřebami někdejších velmožů.

Chci nyní zpochybnit to, co bývá považováno za truismus: raison d´être vysokého umění nikdy nebylo označení sociálního předělu, ta funkce je vlastně pouhým derivátem jeho pravého poslání. Stejně jako existují lidé, kteří se rádi nechávají vidět v kostele a rádi mluví o Bohu, pohrdajíce těmi, kdo mezi zbožné zjevně nepatří, existují také smetánky navštěvující různé akce vysokého umění v dojmu, že zde spočívá jejich povýšená identita. Ani jedni, ani druzí ovšem v komůrce svého srdce s tím, k čemu se tak hrdě hlásí, nepřebývají – naopak ze setrvačnosti poddanské mentality si hrají na honoraci. Snad musela postupně všechna úcta připisovaná vysokému umění odumřít, aby vymizel ten tik sociální výlučnosti s ním spojený. Lidem, kteří mají dostatek času a peněz se může stávat, že při vybřednutí z ohlušujícího kolotoče všednosti uslyší život, a ten bude upoutávat jejich pozornost. Vznikne tak poptávka po něčem, co jejich zážitek bude rezonovat a v čem najdou podněty, které je nebudou nudit. Cesta od rozptýlení k roztpýlení se stane psychologicky frustrující, mysl bude chtít obsah, který by ji nasytil v jejím osvobození od úmorné práce a bídy i od poddanských atavismů. Myslím, že stále častěji si lidé budou žádat vysoké umění, staré i nové, aby si je vzali do komůrky svých srdcí. Pompa se zredukuje a člověk získá klíč k novým krajinám svého života, jež bohatě naplní prázdnotu vrženosti, v níž by se jinak zmítal jako vítr v zimních stromech, kdy mrtvo a ticho ruku v ruce kráčejí po polích.