V jedné z pravověrných Alláhových říší se před mnoha a mnoha lety říkávalo, že těžké je být stromem a ještě těžší člověkem. V té dávné době se strom a lidé stínali stejně snadno, jelikož jejich hodnota a cennost byla pro ty, kteří vládli onomu světu, zcela zanedbatelná.

Dnes je situace , alespoň ve všech trochu vyspělých státech, úplně jiná, alespoň co se člověka týče. Dokonce i stromy, ti vznešení nositelé klidu a věrnosti, spolehliví dodavatelé životodárného kyslíku, jsou do určité míry chráněni před katovskou sekerou. V současné době však bohužel lidé i stromy zmírají často stejně zbytečně jako kdysi ze zcela jiných příčin. Jejich popravčím je opět člověk. Už bezmála před sto padesáti roky napsal anglický básník Thomas Bedoes verše o pokoření a odtajemnění přírody, o prokletém lidském dobývání světa. V jeho době možná poněkud nadnesené, ale prorocké vidění světa.

Žel bohu už i v Jeseníkách, v našich horách z nejčistších a nejzachovalejších, začínají umírat mladé stromy. Strom bez člověka žít může, ale my lidé bychom bez stromů navždy ukončili své životní poutě. Lidský život je totiž přímo podmíněn jejich existencí, jejich životem, jejich všudypřítomnou, neomylnou energií, směřující k zachování čistoty vzduchu, který vdechujeme do svých plic.

Snad si konečně začneme uvědomovat dosah svého často neblahého konání, abychom co nejdříve ctili a respektovali nejzákladnější ekologickou pravdu o tom, že přírodu nelze ovládat jinak, než že ji budeme poslouchat.“

Článek je i přes své stáří kupodivu v Česku neustále aktuální.