Michal Horáček je v mnoha směrech výjimečná a poutavá osobnost, kterou zná v souvislosti s texty populárních písní a se soutěží o „superstar“ asi skoro každý v České republice. Pozval jsem jej k rozhovoru do Tématu a hluboce si vážím, že mé pozvání přijal.

 

 

Dá se říci, že se již dlouho pohybujete v populární kultuře a že Vás zná opravdu ta nejširší veřejnost. Svým životním příběhem mnoho lidí, včetně mne, fascinujete. Přiblížite jej stručně na úvod našeho rozhovoru?

 

Přiblížit svůj životní příběh stručně není v mých silách. Udělal to však redaktor MfD Ladislav Verecký, autor knihy Kdo víc vsadí, ten víc bere. Ta teď vychází ve druhém, rozšířeném vydání; příběhů je tam hodně, zejména ty z let mezi hazardními hráči.

 

Štěstí a hazard patří k nejstarším tématům reflexí o lidském životě, staly se symbolem jeho křehkosti, osudové křivolakosti a pádu. Vyrovnával jste se někdy s tímto kontextem, nebo jste pevně věřil ve svůj úspěch?

 

Vyrovnávaje se s kontextem, věřil jsem v úspěch.

 

Myslíte, že štěstí přeje připraveným, či že spíše náhoda rozdává své dary i rány naprosto slepě kolem sebe? Nebo je člověk k něčemu předurčen: někdo do Osvětimi, někdo na trůn?

 

V predeterminaci nevěřím; věřím ve svobodnou vůli. Kdyby bylo v lidském životě všechno předurčeno, ztratil by smysl jako příběh člověka, byl by to příběh loutky. Nemělo by smysl rozeznávat mezi dobrem a zlem, statečností a zbabělostí, empatií a lhostejností. A nemělo by cenu se o cokoli snažit – bylo-li by všechno napsáno předem, stačilo by sedět a čekat, až se to stane. Z toho je zřejmé, že připravení jsou na tom zásadně lépe nežli nepřipravení. Kolik je v tom štěstí, nevím a vcelku ani nechci vědět.

 

Jestliže má život smysl (a jaký?), jakou roli v něm hraje štěstí? A nemá-li smysl, k čemu je štěstí? Mělo by pak ještě nějaký význam?

 

Smysl života je zřejmý; stejně jako smyslem procházky je procházet se (a ne někam dojít), je smyslem života prostě žít. Je to velebný smysl – jako člověk nemůže žít žádný jiný tvor ve vesmíru. Jenom člověk, jako jediná bytost, má svobodnou vůli. Je v tom jeho tragedie i jeho sláva. Když Bůh stvořil zvířata, „viděl, že (to dílo) bylo dobré“. Když ovšem šestého dne stvořil člověka, viděl, že to bylo „velmi dobré“.Naším cílem je, aby jednou mohl říci: Toto dílo stalo se výborným. Něco jako že to není ani na trojku, ani na dvojku, ale na jedničku. Přestože není v našich silách takový cíl naplnit, snažit se musíme. Bez ohledu na štěstí.

 

Je miliardový majetek štěstí? Když jsem četl, jaké plány s ním máte, řekl bych, že ano...

 

Štěstí to není. Jen poněkud zvyšuje šanci na to, aby se člověk vyhnul něštěstí – má přístup k lepším lékům, k lepšímu vzdělání, bezpečnějším autům… a tak podobně. Definitivní imunitu před neštěstím ovšem ani velký majetek nedává. A používáte-li pojem štěstí ve smyslu slast, tak ano, slast je mnohem přístupnější. Pro mne je slast, že si třeba celý čvrtek můžu číst – to jsem dřív nemohl. Na druhé straně, celý čtvrtek si může číst i kdejaký nezaměstnaný a materiálně chudý. Takže tak diametrální rozdíl to ani v tomhle ohledu není.

 

No třeba já si celý črvrtek, ani pátek, ani středu atd. číst nemohu… To závidím Vám i tomu nezaměstnanému. Ale přistoupím k další otázce. V Česku, domnívám se, existuje nedůvěra k bohatým lidem. Není to třeba tím, že ti většinou nemají takové záměry jako Vy – a že mít velký majetek mělo za normalizace i v kontextu Klausovy éry punc zlodějiny?

 

V Česku taková nedůvěra asi opravdu existuje. Jak by ne, vždyť po staletí jsme byli národem poddaných. Proč by poddaní měli důvěřovat nepoddaným? Jak se ale budeme měnit z poddaných v lidi realizující dar své svobodné vůle, jak bude přibývat úspěšných a movitých, nevyhnutelně pochopí i všichni ostatní, že o majetek je třeba se zasloužit. A s takovým pochopením přejde i ta nevole a dost možná nastoupí respekt. Jako v každé normální společnosti.

 

Doufám v to. Chybí české kultuře mecenášství? Když úředníci ministerstva dají peníze na to, co považují za kulturu, berou z kapsy daňových poplatníků, proč byste ale měl dávat ze své vlastní kapsy Vy? Je pro Vás kultura tak důležitá? A proč?

 

Během uplynulých patnácti let jsem sponzoroval mnoho kulturních projektů. Zejména jsem však kulturní projekty vytvářel. To je daleko důležitější. Vím totiž, že ke své tvorbě žádné mecenáše nepotřebuji; tady je zapotřebí něčeho mnohem vzácnějšího – talentu. Žádný mecenáš talent nikomu nezakoupí. Snad si to jednou uvědomí i ti grafomani, kteří po kulturních rubrikách státem sponzorovaných malonákladových časopisů vyjí o řídkém výskytu mecenášů.

 

Připojuji se k Vašemu názoru. Nemyslíte, ptám se dále, že úřednické dotace zákonitě vedou k vytvoření skleníkového prostředí, které rodí kulturu navzájem se poplácávajících autorů a badatelů, v níž čtenář nemá místo a je de facto jen pohrdaným blbcem?

 

To si myslím.

 

Čtete časopisy, jako je Tvar, Aluze, Host atd.? Co pro Vás znamenají?

 

Sem tam kouknu do Tvaru, který mně pan šéfredaktor Horák jako svému občasnému sponzorovi posílá. Díky tomu se mi občas dostane upozornění na nějakou zajímavou knihu. V současnosti, kdy v Česku vychází přes 15 tisíc knižních titulů ročně, je takových upozornění zapotřebí, člověk takovou množinu prostě bez pomoci nedokáže přehlédnout. Je něco takového i na internetu? Bylo by to pro mě rychlejší a efektivnější.

 

V tom Vám neporadím. Já jsem na tohle docela rezignoval. Co Vy? Znáte a čtete současnou českou krásnou literaturu? Je Vám blízká?

 

Od mládí čtu především anglicky, bedlivě sleduji internetovou podobu New York Times Book Review a pak si tituly, které mě zaujmou, objednávám přes Amazon. Com. K české literatuře se dostanu jen někdy, vesměs mě dokáží zaujmout romány Miloše Urbana, a to spíš svým kultivovaným a bohatým jazykem, nežli levicovými názory autora. Ostatně, veškerá česká próza je pro mě skoro nesnesitelně levičácká, otlemeně poddanská.

 

Tímto úhlem pohledu jsem se na českou prózu ještě podívat nezkusil. Existuje pro Vás rozdíl mezi zábavou a uměním? Kam byste zařadil své písňové texty a proč?

 

Zábava a umění se nevylučují. Homérští pěvci, kteří na frekventovaných nárožích řeckých polis zpívali verše o bozích a lidech, by takové otázce ani nerozuměli. Samozřejmě může existovat čirá zábava bez uměleckých ambicí. Ale umění bez ambicí zábavnosti? To záleží na tom, jak pojem zábavnost vykládáme. Velké dílo může být a zpravidla je vnímáno v tichu, ale to proto, že nás aspoň na okamžik zbavilo ostatních vjemů. Prostě si ty ostatní vjemy zabavilo… Možná je to zábavnost na svém vrcholu.

 

Zdaleka ne všechny, ale texty mých šesti autorských alb z mého subjektivního hlediska umělecké ambice mají. Jestli je to opravdu umění, to ať posoudí ten, komu takový soud za to stojí. Mně bohatě stačí, když to tu a tam někdo v tichu vyslechne.

 

Takových lidí je rozhodně velmi mnoho. Občas přemýšlím nad tím, jak dlouho asi zůstane v paměti lidstva Elvis, Beatles, ABBA, Queen... Je podle Vás možné, že po dvou stoletích se budou hrát jako dnes třeba Beethoven nebo Bach? A bude se hrát ještě Beethoven a Bach?

 

Beatles určitě. Dylan, Cohen jakbysmet. I Suchý a Šlitr. Po dvou stech letech se hrát budou. Bach a Beethoven taky.

 

Jaké by měly být básně, které byste si koupil nebo jejichž vydání byste podpořil ze svých prostředků? Mohl byste uvést své oblíbené básníky a prozaiky?

 

Nepodpořil bych je. Básně se nedělají na kšeft, ale výhradně z vnitřní nutnosti. To přitom můžete sedět dejme tomu na poště, jako Bezruč. Jde-li jen o akt samotného vydání, pak je potřeba obejít nakladatelství. Jsou-li básně dobré, dřív nebo později to někdo pozná – a vydá. Máchův Máj vyšel ve dvanácti kusech… Jako kšeft nic moc. Jako dílo bomba.

 

Mým oblíbeným básníkem je Leonard Cohen. Kromě toho Villon, Holan, Seifert a mimořádně zábavný Shel Silverstein. Prozaiků je moc: v téhle chvíli Márquez, Eco, McEwan, Pratchett, Gaiman, Babel, z českých třeba Karel Poláček… čtu ovšem zejména non-fiction, především historické a filosofické knihy.

 

Děkuji za bohatý výčet. Řadíte se mezi lidi, kteří jsou přesvědčeni, že doba géniů nadobro minula, nebo doufáte, že byste mohl nějakému dosud zastrčenému českému géniovi pomoci překonat tradiční malost čecháčství, které naše velké osobnosti dusí už od dob národního obrození?

 

Doba géniů neminula a minout nemůže. Je to jejich úděl – střetávat se s nechápavým okolím, tvořeným negénii. Jsou-li to opravdu géniové, prosadí se. Občas až po smrti – ale co na tom sejde, vytvoří-li geniální díla? A o nic jiného nejde. Jen o dílo.

 

Nyní bych rád odbočil k Vašim článkům v novinách. Vyšly v jednom svazku knižního souboru, mohl byste o něm říci něco bližšího? Jak byste je představil tomu, kdo se s nimi ještě nesetkal?

 

Máte zřejmě na mysli moje eseje, publikované v Lidových novinách. Vyšly jako kniha pod názvem O české krvi otců vlasti, a to v pozoruhodné výpravě a se znamenitými ilustracemi Oldřicha Jelena. Myslím, že fyzicky je to jedna z nejkrásnějších českých knih roku. Už jen ta obálka s ražbou a z pergamenu… Právě teď přichází na pulty jejich třetí vydání a já doufám, že bude zase hned rozebrané. Na představení obsahu se neptejte mě, ale někoho, kdo už si tu knížku přečetl.

 

Rozhodně se zeptám. Čtete noviny? Jste spokojen s kvalitou nejprodávanějších deníků (Mf Dnes, Právo, Lidové noviny, Hospodářské noviny) a týdeníků (Týden, Respekt)?

 

Čtu MfD a Lidovky, zejména však New York Times. Respekt odebírám, těší mě zejména kultivované eseje pana Šlajchrta. Týden má příliš mnoho šklebu, přestože tam pozoruhodné stati píše výborný autor Pavel Kosatík.

 

V současné době Vás široká veřejnost vnímá především jako předsedu poroty hledající druhou českou superstar. Co pro Vás tato soutěž znamená?

 

Mohutnou životní zkušenost. Člověk se jen tak nevidí – jak opravdu jedná v emocionálně vypjatých chvílích; není-li to zaznamenáno kamerou, má šílenou tendenci se obelhávat. Tím mám na mysli hlavně své výkony.

 

Dovedete si představit sebe sama na místě superstar? Co byste v takové situaci dělal, čili jako čerstvý vítěz soutěže?

 

Představit si to dovedu, přestože naprosto nemám talent dostačující k tomu, abych ve zpěvu porážel opravdu dobré zpěváky. Ale jako vítěz takové soutěže bych ovládl celou česku populární hudbu a stal se generačním mluvčím. Obávám se, že ti skuteční vítězové si takový cíl nestanoví. Věčná škoda.

 

K tomu je ovšem zapotřebí mnohem víc než zpěvácký talent … Proč je ale podle Vás soutěž o superstar tak populární?

 

Protože nemá žádný scénář, žádná připravená rozuzlení. Těmi jsme už příliš unaveni. Tohle je živé, krev z toho neteče, ale jde o hodně – letos také o to porazit dalších 8356 lidí, kteří se také přihlásili. Dokáže to jen zajímavá osobnost. Takové jsme právem ochotni se obdivovat.

 

A na závěr poslední, obligátní otázka: jak se Vám líbí časopis Téma?

 

To jsou ty texty na internetu? Je to dělané s vášní. To mám rád, do vlastních projektů jsem právě bez vášně nikdy nešel. A vášeň světem vládne. Možná je jí potřeba víc, než toho štěstí.

 

 

Ano, jsou to ty texty na internetu. Děkuji Vám za ta slova a za celý rozhovor. Přeji úspěšný průběh celé soutěže… občas se na Vás mrknu na obrazovku.