Karl Kraus se narodil v roce 1874 v Jičíně, záhy se ale
s rodiči odstěhoval do Vídně. Původně byl vyznání židovského, poté
katolického a v roce 1918 se zřekl i toho. Nedokončil studium práv a
filozofie, pokoušel se o povolání herecké, ale nakonec se z něho stal
patrně největší literární a společenský kritik, jakého kdy Rakousko mělo.
Proslavil se zejména svým časopisem, jenž nese název Pochodeň (Die Fackel) a
který vycházel od roku 1899 do roku 1936, kdy Kraus po srážce s prudce
jedoucím cyklistou umírá.
Pochodeň a její otec (v letech 1911-1936 se v ní objevují již
výhradně jen Krausovy příspěvky) prosluli ostrými útoky proti měšťácké
společnosti, které nebyly podepřeny žádnou ideologií, tím méně pokrokářskou. Ta
síla, díky níž se stala Pochodeň pojmem nadčasovým, pramení z osobní zášti, z idiosynkrazie
člověka, jenž byl celým svým osobním ustrojením antipodem měšťáků, mezi nimiž
byl nucen žít. Vídeň byla obzvláště zaostalá, desítky let jí vládl Franz Josef,
dítě biedermaieru, měšťácky nijaký,
žijící v poklidných iluzích absolutní průměrnosti. Jeho neschopnost
reflexe nových poměrů naznačuje Masaryk, který se s císařem setkal osobně
(Světová revoluce, Čin-Orbis Praha
1925): „Po třetí v životě jsem mluvil s monarchou; po prvé s Františkem
Josefem, jenž si na tom zakládal, že je nejvznešenějším aristokratem Evropy, a
podle toho stále a ve všem zaujímal pósu monarchy, kdežto král italský byl vždy
přísně konstituční a v celém svém vystupování bez pósy.“ Vídeň se tak stala
jakousi zahnívající laboratoří ducha, který se zatím jinde vyvíjel
v strůjce dvou nejničivějších válek lidských dějin, ale také v rudou
ideologii svělých zítřků. Z nenáviděného města Kraus často utíkal do
českých zemí, a to především do Vrchotových Janovic ke Zdence Nádherné, již si
nevzal za ženu patrně jen díky intrikám, které sepředl Rilke.
Kromě vydávání Pochodně napsal Kraus obrovské apokalyptické drama Poslední dny lidstva, soubory esejů,
článků a aforismů (je vnímán jako největší německý aforista). Je autorem
projevů, básní, písní, překladů (např. Sonety
W. Shakespeara) i přepracovaných děl z cizích jazyků. Velmi pozitivní
svědectví o něm vydávají významní čeští literáti, např. Šalda, Čapek, Hora nebo
Neumann. Za komunistické éry se Kraus příznačně netěšil veliké úctě a nebyl
vydáván. První a bohužel dosud zřejmě i poslední moderní překlad výboru z jeho
díla vyšel pod názvem Soudím živé i mrtvé
(Odeon Praha 1984). Nyní bych se rád pokusil o zamyšlení nad touto knihou.
Snad první věci, které jsem si povšiml, je skvělá práce s jazykem,
nikoli vypočítaná na efekt, umělá, přetížená, ale suverénně prostá, diktovaná
silou myšlenky. Kraus nenáviděl tisk, neboť nenáviděl frázi. Nerozpoznal úlohu tisku, nebyl demokrat a politický liberál,
nežil v demokracii a měl tedy zkušenost pouze s tiskem výsostně
nedemokratickým, jenž neplnil a nemohl plnit úlohu „hlídacího psa“. Změnám se
spíše sarkasticky smál a staré časy shledával lidštějšími, čili veskrze
správnějšími. Tak třeba zde je velice expresivní: „Močůvka potřeb se ještě
nevlévala do kanálu ducha. Nižádná poptávka se nerodila z nižádné nabídky.
Psalo se krasopisně a hrálo na piano. Byla to mizerná doba. Co chtěl člověk
vědět, to se dověděl, ale nic víc. Technika se ve své ubohosti nijak nepokoušela
proniknout do oné končiny, kterou si duch vyhradil pro nejvlastnější potřebu.
Kvůli čemu se ty starosvětské mozky vzrušovaly? Kvůli čemu se bránily pokusu
dát si pod duchovní záminkou naroubovat něco skutečnostního? Kvůli duchu. Tak
či onak někde ho jistě měly a nějak si ho chránily. Jinak by nebyly měly sílu
odolat žurnalistickému přemlouvání; jinak by bylo už tehdy došlo
k nejzlořečenějšímu experimentu, jaký kdy byl na lidském duchu spáchán.
Jinak by byly už tehdy události závisely na zprávě a společnost by byla očitou
svědkyní těchto očitých svědků, kteří
tváří v tvář hrdinské smrti, jakou hyne udatnost a lidskost v boji
s koňskými silami, tváří v tvář obětem lotrovsky vladaří
v causerii. Jinak by už tehdy byla barva uhynula; řečníci by ji byli
přiznali, pisatelé popsali... Jinak by se byla už tehdy pod rouškou svobody
zavedla nejbídnější robota: duchovní poddanost. Už tehdy by se byla všechna
krev z literatury vypustila a na skromnou poptávku zákaznictva nabídkou
stále zkorumpovanějšího čepovala jen po hokynářsku. Jinak by se byla už tehdy
březivost, uchovaná pro blaho duchovního oplodnění, proměnila v jalovou
hysterii, která toliko je-li šimrána novinkou, dokazuje, že ještě vůbec trvá.“
Podobnými mistrovskými, ale neustálým se vzmáháním k nové a nové invektivě
poněkud jednotvárnými větami jsem se probíral při čtení ne snadno a ne
s chutí. My si dnes už jen obtížně dokážeme představit, jak vypadal kdysi
tisk a na co to Kraus vlastně svým drtivým sarkasmem útočí. Naštěstí najdeme
v článku, ze kterého jsem právě citoval (Zánik světa skrze černou magii), dobové citáty, jimž si autor
vydatně vypomáhal. Stručně se dá říci, že kritikův útok byl veden na plochou,
krasořečnickou uniformitu, jež v ničem nezpochybňuje měšťáky přijatý a o
existenciální rozměr ochuzený obraz světa. Bez myšlenky, ve stylu úřednické
služby nezpochybnitelnému my,
s nadhledem těch, pro které je dávno všechno jasné a vyřešené, do škatulek
sesumírované, podrobené Záhořovu loži toho úsměvu, který vysílá do světa
spokojenost Dickensova páně Potta, se tehdy psalo, a tedy všechno bylo
převedeno na fráze. Tisk se stal
vlastně spontánně propagandou, skrze
kterou monolitická společnost sama sebe ukájela, dávno před Hitlerem.
Sloužil kapitálu i pavlači, což oboje Kraus nenáviděl. Šlo totiž o stále
tutéž džungli, různě propojenou, rozmanitou, stále však rejdiště primitivů a
zločinců, již se v nekončícím boji o větší sousto spojovali v jedno
veliké, optimistické, cynické i bezduché my.
Odtud také autorova nevole vůči technice. Dnes jsme mnohem více zvyklí na
pojetí techniky jako efektivního „udělátka“, které je šité na míru a za jehož
vady nám výrobce skládá účty. Tehdy ale technika představovala symbol
optimistické společnosti, která je odhodlána z hloubek svých dýchánků
žasnout sama nad sebou a otročit svému obdivu vůči sobě, čili technice. Karl
Kraus právě o tomhle píše v textu Technoromantické
dobrodružství (což by mohl být také jiný název pro Třetí říši, SSSR či
Maovu Čínu): „Jen protože moc k svému zachování novou smrt potřebuje, jen
protože se staré panstvo, než by vděčilo za své postavení chemii, raděj
nepoděkuje, protože insignie jsou odkázány na chemikálie, tím se naše vítězná
kultura neodvratně zasvětila otravě jedem. Lidstvo promarnilo fantazii na
vynálezy, a jejich účinnost si už neumí představit – jinak by právě skrze ni
kajícně spáchalo sebevraždu! Ale protože na vynálezy promarnilo také lidskou
důstojnost, žije a umírá pro všelikou moc, která takového pokroku použije proti
ní. Nepředstavitelnost toho, co denně prožíváme, neslučitelnost moci a prostředků k jejímu prosazení, to je ten
stav, a technoromantické dobrodružství, do něhož jsme se pustili, ať tak či
onak tento stav skoncuje.“ Celkovou reflexi doby najdeme shrnutou např.
v tomto aforismu: „Viděl jsem jednoho, ten vypadal jako standard of life.
Druhého, ten zas vypadal jako upadající blahobyt. Redaktor vyšel v hotelu
z pokoje pana Venizelose a vypadal jako status quo. Kolem šel svět, ten
měl obličej majetnické třídy a zadek širokých vrstev.“
Živá a osobní zášť k většině svých součastníků udělala
z Krause mizantropa. Cítil hlubokou nechuť k pozitivním řešením,
k naději, k angažovanosti ve prospěch budoucnosti (i když právě to
svou Pochodní dělal). Překladatel výboru Aloys Skoumal o této charakteristice
píše v předmluvě: „Dlouho byl – díky zaběhanému historickému schématu –
v Krausovi spatřován juvenálský, voltairovský, swiftovský satirik,
zesměšňující, jak se na satirika sluší, pošetilosti a pranýřující neřesti doby.
Vnější... rysy nedovolovaly kritice proniknout k poznání, že se Krausovo
zoufalství vzdává naděje na nápravu světa... Proti Leopoldu Lieglerovi, jednomu
z mála pronikavých starších badatelů, rozpoznal Walter Benjamin správně
podstatu Krausovy osobnosti ne v čítankově banálním etickém zaujetí, nýbrž
v timonovské mizantropii. Benjamin soudí, že oba, Timon i Kraus, nemají a
nechtějí mít s lidmi nic společného. To ovšem, dodejme, nikterak
nevylučuje aktivitu...“ Je pravda, že díky tomuto zaujetí je v mnoha
Krausových textech nesympatický nádech tvrdosti, nelidskosti a nízké zášti.
Zatímco třeba Rochefoucauld ve svých aforismech střídá docela vyrovnaně hořká i
pěkná tajemství života, Kraus dává přednost sžíravému cynismu. Obzvláště silně
se jeho odpor k současníkům ukazuje v textu Beethoven a Goethe – vzory a životní vůdci, v němž také
pojednává ženskou otázku, která pro něj byla velmi důležitá.
Úvod k textu tvoří dobový inzerát šestatřicetiletého muže střední
třídy, který hledá manželku. Z dnešního pohledu směs směšnosti a příšernosti,
v jejíž kritice je Kraus moderní víc než v čemkoli jiném. Přepíši
aspoň pár útržků tokajícího pána, aby do šíře se rozbíhající Krausova kritika
byla srozumitelnější: „Pocházím z vybrané, křesť. akademické rodiny. Při vší ráznosti jsem velmi snášenlivý...
Přítel umění... Jsem dobrého něm.
smýšlení, účastník války a přívrženec
království podle angl. modelu. K žádné církvi se nehlásím, aniž jsem
proto nenáboženský. Mými vzory a
životními vůdci jsou muži jako Bedřich Veliký a Bismarck, Goethe a Schiller,
Beethoven a Wagner... V úvahu přichází jen dcera z rodiny stejného
původu, které se tak jako mně dostalo
v rodičovském domě nejvýš pečlivé
výchovy. Její názory musí být
s mými sourodé. Mám vyloženou zálibu v hezkých(!) blondýnkách asi
Kraus vidí v inzerátu charakteristiku celé společnosti, zvláště zbabělého evropského kapitalismu:
„Mimochodem řečeno, všichni kapitalističtí janci, všichni strašpytli teroru,
kteří mají plný měšec a tudíž i kalhoty a kteří vědí, že touhu po starých
časech už nikdy neukojí, horují pro království podle angl. modelu... Tato
společnost je arci ve všech zemích stejně zgruntu odporná, pozná se podle
reflexivních pohybů i tokavých tónů strachu o majetek, jaké vydává podobně jako
jistý hmyz smrdutou šťávu, jakmile se na jejím lakotném obzoru vynoří problém
bídy. O válce „nechtějí nic vědět“, nanejvýš že by se měla znovu zahájit nebo
že zas jako „váleční účastníci“ rádi vzpomínají na bujná dobrodružství
v zázemí; a když vedle nich chcípá hlady invalida, utěšují se myšlenkou,
že si sanování zkrátka vyžaduje oběti... Všechno se totiž děje pro vlast, ta je
přenosná dekorace složená ze dvou dílů: z prospěchu jedněch, a neprospěchu
druhých... Běda ženě, která v takových oblastech hledá pravé rodinné
štěstí! Nemá-li totiž už z domu pochopení pro člověka jako on, a není-li
tedy eo ipso zrůda, dá se ve své plavě blondové bezelstnosti bědně strhnout do
víru těchto přípustkových vět... Jakkoli příšerná je možnost, že ženy své pudy
takovému kosmickému vyvrhelovi, představujícímu oporu společnosti, zadávají –
příšerněji než možnost, že se něčemu takovému zaprodávají – přece jen se člověk
ukonejší představou, že pak co nejčastěji shánějí radovánky mimo manželský
domov.“ Žena jako majetek, trpný přívěšek mužského světa, který nemá, kudy se
vidat jinam. Nemá-li to štěstí, že narazí na muže, s nímž se přizpůsobí
standardu měšťáctva, jenž jí přinese za její nízkou roli trochu radosti a
pokoje, stává se pouze obětí,
bezmocnou a beznadějnou. Kraus cituje z „nějakého sentimentalisty“ výstižnou
črtu tehdejšího tradičního manželství:
„Od předehry, flirtu bezelstné dívenky někde v lázních, od bohatého
nápadníka a chamtivé matky, od prvního dějství, ženiny cizoty v cizím
bytě, ohavností svatebních obřadů až k poslednímu dějství, kdy možná
třeskne výstřel, bez jakého se takové drama neobejde, a po němž tlusťoch
bezradně stane před zesinalým obličejem, který celý zkrvavený spočívá na
polštářích a kolem úst vypadá příšerně unaveně a přitom osvobozeně...“ To je
kontext, který často pomíjíme při úvahách nad dnešní kulturou, neboť srovnání
schází tím méně, čím méně si některé věci, kdysi běžné, umíme představit. Zákaz
potratů je např. špatný zákaz, slouží-li pouze k tomu, aby ženu udržel
v postavení plodícího dobytka. Neschopnost vidět konkrétní lidské utrpení je, pokud se stane fundamentální
vlastností celého systému, patrně horší než vražda novorozence, již spáchá
zoufalá Goethova Markétka. Proto se Kraus práva na potrat zastává a proto by
soudci Markétek měli dříve, než začnou soudit, říci, co udělali pro tu, jež se
ocitla před jejich tribunálem. Kraus ve věci postavení žen téměř věří
v revoluci a navádí ženy k nevěře, k odmítnutí rodit děti: „Co
ve světě rumišť, odkazu to války, počít, toť úloha všem pozůstatkům životního
způsobu, který ji umožnil, všude, kde na ně v jejich srdcevražedném
působení přijdeme, vyhlásit jedině mravnou válku, a než se poskytne sebemenší
pozitivní pomoc, zatrhnout nestoudný nerozum, s jakým invalidní stát
zachováváním prahanebného paragrafu pokračuje v populační politice vraždy
tím, že nutí hladovějící matky rodit, aby je pak, až to zas půjde, jako dospělé
potratil... Vnímání schopnými smysly nelze pochopit, nelze snést, že celá tato
mužobijská, jatečně zrozená sběř, tito souložníci mrtvé přírody, mají prožít
chvilinku bezvědomí, chvilinku, v níž vnímají stranou bídného výpočtu, za
jaký si ji koneckonců kupují.“
Na závěr své recenze se zastavím u Krausových názorů na umění a na
jazyk, k nimž oběma cítil takřka nábožnou úctu. Pro tento účel výborně
poslouží jeho asi nejslavnější kritika Heine,
a co způsobil. Jedná se o ostrý, sardonický útok na básníka, v jehož
tvorbě Kraus viděl kýč typický pro epochu žurnalismu. Setkáváme se
s hýřivou ironií, jež se křečovitě zajíká na základě rostoucí emocionální
vypjatosti, jak si autor uvědomuje stále dokonaleji hrůzu, o níž píše. Ale útok
má nečekaně i kulturně-nacionální rovinu, neboť Kraus ztotožňuje nenáviděný
útvar fejeton s románskou,
konkrétněji francouzskou kulturou (francouzská choroba, fejeton jako lues):
„Toť se ví, pobýt dvě léta v Paříži je u takových Habakuků nejen výhoda,
je to i jejich předpoklad. Sypký písek francouzštiny, který zavěje do ruky
kdejakému ťulpasovi, házejí německému čtenáři do očí... O to se postaral
Heinrich Heine a díky jemu se už pánové sami do Paříže nemusejí namáhat.
Fejetony může teď člověk psát, aniž přičichne k Champs Elysées. Veliký
jazykově šejdířský kousek, který v Německu vynáší víc než největší
jazykově tvůrčí výkon, skrze novinové generace působí dál... Bez těžiště vlaje
talent světem a dodává libou potravu šosákově nenávisti ke géniovi. Psát
fejeton je tolik jako na pleši navíjet kadeře; jenže obecenstvu se tyto kadeře
zamlouvají líp než lví hřívy myšlenek.“ Kraus pochopitelně vnímal Heina
z pohledu své doby a odmítá především jeho dobovou recepci. Mně osobně se
zdá, že ačkoli Krausovy výtky mají reálný základ, je spis Heine, a co způsobil reakcí na ty, kdo autora Lorelei šosácky
obdivovali. V základu se jedná stále o totéž... proto mohl třeba takový
Karel Čapek psát fejetony, zabydlet se v hloubi střední třídy a milovat
přitom Krause. Důvod je jednoduchý: humanismus a liberalismus bratří Čapků,
Karla Poláčka, Ferdinanda Peroutky apod. je Krausem poučený, je bez onoho my, bez prázdných kulturních proklamací
a bez falešných fasád. Mířil naopak ke konkrétnímu člověku v jeho
jedinečnosti, boural vášně a předsudky „starých dobrých dob“, souzněl
s avantgardou i s moderními ideály demokracie.
Smyslem umění je podle Krause poctivé znovunalézání a zhušťování
myšlenek, o kterých říká: „Kdo ji hledá, ten je poctivý nálezce, jemu patří, i
když ji předtím nalezl někdo jiný.“ Opravdovou uměleckou hodnotu nakonec
přiznává Heinově Knize písní, již
psal jako těžce nemocný člověk upoutaný na lůžko a očekávající smrt, ale i tu
nalézá povrchnost, která se míjí s tím výsostným, co dává člověku řeč:
„Tajemství zrodu starého slova mu bylo cizí. Řeč mu byla proti vůli. Ale nikdy
ho nepřivedla do mlčenlivého vytržení. Nikdy ho její milost nesrazila na
kolena. Nikdy se za ní nepouštěl na stezky, jaké oko rouhavého čtenáře
nevytuší, a tam, kde teprve začíná láska. Ach, ta dřeň sžírající slast
prožitku!“ Obávám se, že si Kraus neuměl právě
tohle u čtenářů Heina, jak je znal, představit a jen proto to podsouvá
básníkovi samotnému. Je totiž zřejmé, že byť Heinrich Heine působí ve svém díle
poněkud povrchním dojmem, není důvod myslet si, že nezažil to, co je vlastní
všem slovesným tvůrcům, pokud ovšem nejsou efemerními trpaslíky s fasádou
měšťáka fin de siècle.
Přirozeně by se toho o díle Karla Krause dalo napsat ještě mnohem víc,
domnívám se však, že pro tuto příležitost byla naplněna rozumná míra. Doufejme,
že se brzy objeví i další překlady z jeho díla, neboť na začátku
jedenadvacátého století, kdy se zapomíná, odkud se vzala Osvětim a kdy se za
všední šeď berou plody dlouhého boje o svobodu a za lákavě barevné ovoce krvavé
sny našich dědů, je rozeklané zrcadlení živné půdy nacismu na žhavém plátně
zraněné, mučené a milující i nenávidící duše Karla Krause víc než potřebné.