Jsou autoři, kteří již za svého života dosáhli slávy, jiným se uznání čtenářské veřejnosti a kritické obce dostalo až po smrti. Někteří však, mnohdy ne zcela bezvýznamní, upadli na dlouhou dobu v zapomnění. Takový byl osud jedné z nepozoruhodnějších českých básnířek, Irmy Geisslové. Ač byla autorkou pěti básnických sbírek (Immortelly, Divoké koření, Luční kvítí, Z Podkrkonoší, Lípové květy), dlouho se jí nepodařilo výrazněji proniknout do povědomí literární společnosti.

 

                Současným čtenářům přiblížil autorku až literární teoretik a esejista Ivan Slavík, kterému se podařilo objevit její literární pozůstalost a poznat dosud nedoceněné kvality její tvorby. Tou se Geisslová výrazně odlišovala od svých současníků a je proto nabíledni, že se dočkala spíše nepochopení, než výrazného uznání. Autorka však názory dobové kritiky na svou prvotinu Immortelly přijala a její další publikovaná tvorba již není tolik výrazná, jde spíše o jistý příklon k tehdejším konvencím a vyhovění názorům na to, jak má psát autorka-žena. Ačkoli současná kritická obec uznává její přínos české poezii, výrazné čtenářské obliby Irma Geisslová nedosáhla ani v dnešní době.

 

                Chtěl bych se proto dobrat k odpovědím na otázky, proč bylo dílo Irmy Geisslové tak dlouho přehlíženo, proč se i dnes zdráháme řadit ji po bok největších českých básníků a zda na takový post vůbec patří.

 

                Irma Geisslová se narodila 6. 7. 1855 manželům Janu a Marii Geisslovým v Budapešti (jméno Irma znamená maďarsky Marie). Otec byl úředníkem u dráhy a kvůli jeho zaměstnání se rodina často stěhovala. Jeho vlastenectví mu však při pobytu v cizině nedovolovalo posílat děti do škol, a tak je doma vzdělával sám. Brzy po Irmině narození se rodina ocitla ve Vídni, ze které se následně přestěhovali do Brna, pak žili tři roky v Pardubicích, tři roky v České Třebové a šest let v Praze. Tam zemřela tehdy čtrnáctileté Irmě matka a dívka se od té doby starala o vedení domácnosti a své tři sourozence. V letech 1874 – 1880 žili opět v Pešti. Město, kde se Irma narodila bylo i prostředím, kde začala psát své první básně. Po odstěhování z Pešti žili Geisslovi v Praze až do roku 1884, kdy byl Josef Geissel penzionován a rodina se natrvalo přestěhovala do Jičína.

 

                Po smrti otce žila Geisslová ve společné domácnosti s rodinou své sestry, sama se nikdy nevdala. Snažila se nebýt na obtíž; pomáhat s péčí o děti a přispívat i finančně. Jejím příjmem byly pouze autorské honoráře (dvakrát se jí podařilo získat literární podporu Svatobora), kterých však nikdy nebylo mnoho a po roce 1900 tento zdroj jejích příjmů vyschl téměř docela.

 

                Důležitým prvkem v její tvorbě jsou pocity milostného nenaplnění. Geisslová neměla na lásku štěstí, neschopnost  založit vlastní rodinu plynula z její introvertní povahy. Podle záznamů z deníku můžeme soudit, že zažila pouze pár platonických vztahů. První a patrně nejvýraznější citové vzplanutí ukončila smrt partnera. Za nejdůležitějšího muže v jejím životě tak nakonec můžeme nejspíš označit Václava Vlčka, předsedu Svatobora a redaktora Osvěty, který Geisslovou v době jejího stáří a úpadku sil, jenž vedl téměř k ukončení její publikační činnosti, finančně podporoval.

 

                Život nedoceněné básnířky ukončila rakovina. V krátkém sledu se podrobila dvěma operacím, přišly však příliš pozdě. 27. května 1914 umírá.

 

                První básnickou sbírkou Irmy Geisslové jsou Immortelly a považujeme je za její nejvýznamnější literární počin. Napsala je při svém druhém pobytu v Budapešti, impulsem k psaní se jí stala patrně nedávná smrt matky. Sbírka začala vznikat roku 1874 a o šest let později byl rukopis kompletní. Na doporučení Jana Nerudy (sbírku označil za první projev české dekadence) se brzy po dokončení Immortelly dočkaly vydání u Eduarda Grégra (vydavatelství Grégr a Dattel).

 

                Sbírka je rozdělena na šest oddílů (Písně, Květy z matčina hrobu, Otčině, U vesmíru, Na ztracených cestách, Propast), které se navzájem liší jak rozsahem, tak svou kvalitativní úrovní. Immortelly jsou však bohužel značně disharmonické i tematicky, a tak se text poměrně obtížně začleňuje do nějakého širšího kontextu.

 

                První část sbírky, Písně, se nese v duchu podobnosti s lidovou slovesností. Verše jsou jednoduché, prosté, plné okouzlení přírodou, ke které se autorka obrací. Geisslová vnímá a oslovuje krajinu i všechny živé a neživé součásti světa okolo sebe a dává průchod svým vlastním pocitům, například v básni Přání u Dunaje vyjadřuje svůj stesk po rodném kraji:

 

Dunaji, Dunaji,

jak ten vítr zašplouchal –

že nejsi Vltavou,

bysi mne poslouchal

 

Bysi mne poslouchal,

řeči mé rozuměl,

v odpověď vlnami

po česku zašuměl!

 

Písně svým způsobem významně určují celou další budoucí tvorbu Irmy Geisslové, včetně touhy po lepším životě, tematiky smrti a mnoha dalších romantických a novoromantických prvků. Především kontrast okouzlení přírodou a uvědomování si konečnosti lidské existence je v tomto oddílu poměrně výrazný a zdůrazňování smrti se periodicky opakuje v posledních dvojverších většiny básní.

 

                Toto téma pak Geisslová rozvíjí ještě dále v Květech z matčina hrobu, druhém oddílu sbírky, který je věnován památce zemřelé maminky. Tematika smrti, přítomna již v Písních, je zde rozšířena pocity smutku a tíživého stesku ze ztráty blízké bytosti. Geisslová k matce často promlouvá, mnohdy přiznává svou nechuť býti dále na světě a touhu znovu se po smrti s matkou shledat:

 

Dnes tomu sedm let,

Co podlomen je kořen

Mé síly životní,

Co chrám mých plesů zbořen,

Dnes tomu sedm let,

Co jizvu v srdci nosím,

Dnes tomu sedm let,

Co o hrob v zemi prosím.

 

Pro svou monotónnost bývají často Květy z matčina hrobu označovány za nejslabší část sbírky. Osobně bych však jejich význam nikterak nepodceňoval a kloním se spíše k názoru Blanky Roupcové (atorka dipolomové práce o Irmě Geisslové), která tvrdí, že je tento oddíl důležitý z hlediska poznání toho, jak ztráta matky formovala tvorbu Irmy Geisslové, a že zde můžeme nejlépe pozorovat impuls vedoucí k jejímu literárnímu vývoji a dalšímu tematickému směřování. Navíc je v této části sbírky zřejmě nejvýrazněji patrná souhra souhlásek a samohlásek, prvek eufonický až ornamentální, ve kterém Roupcová vidí podobnost s Paulem Verlainem či Karlem Hlaváčkem. Vzhledem k tomu, že Geisslová k jejich tvorbě neměla takřka žádný přístup, nemůžeme však v žádném případě hovořit o nějakém ovlivnění.

 

                V části Otčina je výrazným prvkem láska k domovině a silný vlastenecký motiv, který v předchozích dvou oddílech nebyl stavěn takto do popředí. Jedná se o nejrétoričtější část sbírky, autorka hovoří ke své vlasti, oslovuje ji s pokorou a svěřuje se se svou láskou k rodné zemi (báseň Otčině):

 

Ó vlasti, drahá máti!

Máš ve mně chudé robě,

Mám kvílící jen lyru

A tu svou lásku k tobě.

 

V mnoha básních tohoto oddílu je viditelný kontrast domova s cizinou, je zcela zřetelné, že Geisslová jako svůj kraj vnímala Česko a ne rodné Maďarsko, ve kterém v době psaní Immortell pobývala. Otčina je však nejvíce poplatná dobovým konvencím, kdy se na oslavu vlastenectví kladl velký důraz. Nejkvalitněji autorka píše, když se dokáže oprostit od tehdy typického blahořečení své vlasti a otevřeně mluví o vlastních pocitech, o svém stesku po domovině a pocitech odloučení.

 

                U vesmíru je oddílem, který bych neváhal označit za nejvíce dekadentní z celé sbírky. V jejím rámci zde dochází k jistému předělu, jednotlivé básně již nejsou kvalitativně odlišné, autorka dává velký prostor svému individuálnímu vnímání života, paradoxně se objevuje mnoho optimistických prvků, přítomen je dokonce i motiv ráje a Geisslová se snaží bojovat s tušenou předurčeností osudu (báseň Osud):

 

leč, přec se nepodám!

spíš vzmachem zoufalým

se vznesu k smrti šeru,

a zda tak před věky už bylo určeno,

to lhostejno mi věru.

 

                V páté části sbírky otevírá Geisslová čtenáři své nitro nejvíce. Oddíl Na ztracených cestách přináší pohled na zcela obnažené lidské nitro. Autorka odhaluje svou vnitřní rozervanost a osobní pochyby s intenzitou v té době zcela nevídanou. Dochází k promítání konkrétního a ryze osobního pocitu do básnické tvorby a právě tato část sbírky může současnému čtenáři osvětlit výjimečnost básnířky Irmy Geisslové i to, jakým způsobem ve své tvorbě předběhla dobu. Blanka Roupcová ji proto zcela po právu označuje za předchůdkyni českého fin de siècle, zjednodušeně řečeno tedy velmi zjemnělé dekadence. Pro ni je typické slovo úpadek. Geisslová ve svých Ztracených cestách cítí úpadek ve vztahu k přírodě, popisuje nespokojenost s vývojem společnosti, motiv ráje, v předchozích částech fungující jako prvek naděje, se mění na motiv ráje ztraceného, jehož brána zůstává navždy zavřená. Autorka se ohlíží za svým dosavadním životem a přemýšlí, zda ji v budoucnu ještě něco čeká, vnímá promarněnost svých let a cítí, že ač by chtěla, nedovede své lidské směřování vychýlit na cestu vedoucí k vytouženému cíli (úvodní báseň oddílu Na ztracených cestách):

 

pláň polí dalekých

tak opuštěna, pusta,

jí bloudím nadarmo,

a přec má touha vzrůstá.

 

Součástí oddílu Na ztracených cestách je i báseň Immortella, po které je celá sbírka pojmenována a ve které můžeme vidět autorčin vývoj v pohledu na smrt. Strach ze smrti zůstává u Geisslové stále zřetelný, avšak přebíjí jej touha po vykoupení:

 

Až udeří má hodina,

jež ze všech muk mne vyprostí,

a spolu chladem smrtelným

úd pronikne až ku kosti,

já vzpomenu si na dobu,

 

kdy byla jsem ti obtíží –

a tu se rádo srdce mé

u věčný spánek pohříží

 

                V poslední části, Propasti, jsou zřetelné prvky symbolismu, v básních užívá autorka mimo jiné i názvů jedovatých rostlin, motiv ráje nahrazuje obrazy pekla (užívané již v baroku a později i v secesi) a předestírá čtenáři otázky smyslu lidské existence, vedené, podle názoru Blanky Roupcové, spíše v duchu Schopenhauera, opačně k Nietzcheho kultu (nad)člověka. I název celého oddílu můžeme v tomto světle chápat jako symbol autorčina propadání se do stále hlubších pocitů beznaděje (úvodní báseň oddílu Propast):

 

K čemu lkát, že obzor žití

kalná, šerá chmuř?

bude ještě hůř.

 

Nejvýraznější prvky symbolismu pak obsahuje báseň Močály:

 

Ty dny jsou kaluží, jež líně pohne se,

kdy větry do ní dují,

v ní bejlí, plazové se nikdy nermoutí,

a nikdy neradují.

 

Zde pranic nedýchá co hněv by vzbouzelo,

leč aniž to, co vábí,

leč že se podivín zde dívá roztržit

- ve velké oko žabí -

  

                Immortelly jsou zvláštní sbírkou, na kterou se dá těžko, vzhledem k jejich tématické roztříštěnosti, uplatnit jeden pohled. Liší se nejen oddíl od oddílu, ale i báseň od básně. Za nejslabší části sbírky můžeme považovat Květy z matčina hrobu a Otčinu. Částí U Vesmíru nastává kvalitativní předěl a za nejpovedenější oddíl celých Immortel bývají nejčastěji označovány Ztracené cesty. Ačkoli jde o autorčinu první sbírku, dokumentují Immortely celý literární vývoj Geisslové, který se po jejich vydání takřka zastavil na místě. Sledujeme jej od jednoduchých veršů, podobných lidovým písním, a od prvotních impulsů, které autorce daly nutkání tvořit, až po narůstající pocity beznaděje, s nimiž se básnířka nejprve snaží bojovat, avšak pod jejichž tíhou postupně spadává do hlubin beznaděje a odevzdání.

 

                Immortelly jsou na první pohled odlišné od většiny básnických počinů tehdejší doby. Může za to jak mimopražská izolace Geisslové, tak i to, že neměla dostatek financí k tomu, aby mohla pravidelně číst tehdejší umělecké časopisy či si kupovat knihy, nemohlo tedy u ní dojít k téměř žádnému ovlivnění. Zůstala jakoby uzavřena sama ve svém světě a ačkoli žila v období rozmachu lumírovské poezie, její vlastní tvorba je výrazově zcela odlišná, psána jednoduchým jazykem, který Ivan Slavík označuje za takřka současný.

 

                Immortelly vyšly na doporučení Jana Nerudy a právě on je autorem dvou, značně odlišných kritik. První, otištěná roku 1879 v Národních listech, vyznívá spíše pozitivně, Neruda vyzdvihuje především Květy z matčina hrobu a Na ztracených cestách. O necelý rok později v časopise Osvěta již zaujímá poměrně protichůdné stanovisko. Ač sám autorem Hřbitovního kvítí, které má s Immortellami mnoho podobných prvků, vytýká autorce rozervanost a pesimistický pohled na svět, který přičítá mladické nedozrálosti. Oprávněně však upozorňuje na nestejnorodou kvalitu jednotlivých básní.

 

                Téhož roku vychází v Ženských listech kritika Elišky Krásnohorské, za jejíž následovnici bývá později Geisslová mylně označována. Krásnohorská oceňuje formální dokonalost veršů, jejich celkovou lehkost a chválí autorku a označuje ji za talentovanou, ovšem jinak se taktéž distancuje od osobních pocitů, které básnířka do své tvorby promítala a podobně jako Neruda jí vytýká bol a rozervanost.

 

                Zmíním i dvě krátké poznámky o Immortellách, jejichž autory se mi bohužel nepodařilo zjistit. Roku 1789 byla otištěna ve Světozoru zmínka o tom, že autorka sice mluví citem hlubokým, její příliš viditelná skepse je však údajně dílu na škodu. O rok později v časopise Květy je taktéž autorčin osobní bol a pesimismus považován za slabou stránku, paradoxně jsou tak oceňovány zcela konvenční básně na úkor těch skutečně hodnotných a výraznějších.

 

                Největší prostor věnoval ve svém hodnocení Irmě Geisslové Bohuslav Čermák roku 1880 v časopise Česká včela. Nehodnotil dílo komplexně, zabýval se oddílem po oddílu. Byl si vědom nevyváženosti sbírky a v opozici k Nerudovi označuje za nejslabší části Immortell právě Květy z matčina hrobu a Otčinu. Jeho názor je jedinou kritikou, která je nejbližší současnému pohledu na tuto sbírku a tomu, jak ji hodnotíme i dnes. Reakce dobové kritiky byly tedy především negativní a dnes můžeme říci, že i neoprávněné. Vytýkání rozervanosti či promítání osobních strastí do poezie bylo v té době typické a Immortelly Irmy Geisslové příliš odlišné a příliš své, než aby mohly být pochopeny.

 

                Po spíše nevlídném přijetí Immortell odbornou veřejností Irma Geisslová na další vydávání svých niterních děl rezignovala a začala psát nijak hodnotnou a dosti nevýraznou poezii, buď vlasteneckého duchu, který byl tehdy vyžadován, a nebo říkanky pro děti. V duchu Immortell však tvořila i nadále, jen se již nic z toho nesnažila vydávat. Její další publikovaná tvorba tak není příliš důležitá, ačkoli byla kritikou hodnocena výrazně kladněji.

 

                Sbírka Z Podkrkonoší (1889) obsahuje lyrickoepické verše popisující krásu tamní přírody. Autorka vypráví příběhy okolních hradů i zřícenin, vše se nese v silně vlasteneckém duchu. Lipové květy jsou jednoduché didaktické verše určené mládeži, kterou se autorka snaží vést k lásce k vlasti, k přírodě a k úctě k rodičům. Občas však ještě přece jen v některých básních probleskne poetika Immortell. Trochu paradoxně působí u básnířky, která se sama ve své dřívější tvorbě od boha poměrně odklonila, nabádání k bezmezné víře, patrně jde o uměle vytvořené východisko. Celkem vyšlo Geisslové  po Immortellách ještě pět básnických sbírek, z toho tři pro děti. Všechny se nesly v dobovém duchu, v poezii pro mládež je zřetelný prvek didaktismu, snaha vychovávat a někam směřovat mladého člověka. Tyto sbírky dnes nepovažujeme za nijak významné. Geisslová se věnovala i próze, psala povídky z nádražního prostředí, některé byly otištěny i časopisecky, jejich umělecká hodnota však není vysoká.

 

                Psaní pro ni bylo životní potřebou a tento hlad nemohla ukojit pouhým konvenčním vlastenčením. V její literární pozůstalosti je zřetelně vidět odlišnost zápisu této tvorby, pramenící z nitra, a té konvenční. Tvorbu, kterou hodlala publikovat, psala úhledným písmem, kdežto tu duševní, osobní, jakoby ve spěchu načmárala na různé lístky a útržky papíru. Snad si skutečně myslela, že ji nikdo jiný nebude číst. Naštěstí se tak nestalo a toto cenné dílo bylo vydáno posmrtně.

 

                Irma Geisslová zemřela roku 1914 a velká a důležitá část jejího díla zůstala zcela utajena. Na tom nic nezměnilo posmrtné vydání některých do té doby nepublikovaných básní nazvané Básně z pozůstalosti Irmy Geisslové. O jejich vydání se postarala Irmina sestra Emilie a ona taktéž básně vhodné k publikování vybírala. Zřejmě však nešlo o ženu s nikterak poetickým cítěním, a tak jsou v této útlé knížce bez výjimky zcela bezvýznamné básně. Emilii Geisslové se sice důsledně podařilo vyhnout všem čtenářsky cenným kouskům literárního odkazu své sestry, avšak jediná věta v doslovu („V pozůstalosti je toho ještě mnoho, co se zvláštní důvěrností k vydání nehodí.“) způsobila to, že literární pozůstalost Irmy Geisslové nebyla zapomenuta. Někdy v padesátých letech objevil Irmu Geisslovou Ivan Slavík, když se mu dostaly do rukou Immortelly. Slavík bezpečně poznal dosud nedoceněnou kvalitu sbírky, když se však seznamoval i s další vydanou tvorbou Geisslové, téměř se mu nechtělo věřit, kam směřovala autorka dříve tak hlubokých veršů. Právě ona jediná věta Emilie Geisslové v doslovu posmrtně vydané sbírečky zůstávala příslibem, že nějaká literární pozůstalost, navazující na Immortelly existuje. V roce 1968 se ve svém pořadu Zpívající labutě věnuje tématu        Zapomenutí básníci 90. let v čele s Irmou Geisslovou. O dva roky později se díky časopisecké stati o Irmě Geisslové seznamuje s její neteří a poslední žijící příbuznou a je mu poskytnuta (přece existující!) autorčina básnická pozůstalost. Výbor poezie z pozůstalosti pod názvem Zraněný pták, který Ivan Slavík uspořádal, vychází roku 1978 a obsahuje kromě kompletních životopisných údajů i poměrně rozsáhlý doslov pod názvem Irma Geisslová, kde seznamuje čtenáře s životním osudem autorky i její tvorby.

 

                Výbor je rozdělěn na sedm částí a obsahuje i krátkou ukázku z Immortel. Velká část básní z literární pozůstalosti Geisslové byla nedatována a tak se při jejich zařazování mnohdy musel Ivan Slavík řídit svou intuicí.Ani název Zraněný pták není zvolen náhodně, výbor uvádí báseň Adagio, obsahující symbol velké bílé labutě. Ivan Slavík v tomto výboru obsáhl básně z celého období autorčiny tvorby. Většina z nich je výrazově ryzejší než v Immortellách a také kratší a údernější. S postupujícími roky přibývá na beznaději a chmurné atmosféře textů; těch pár posledních básní, napsaných těsně před smrtí, se již nese v duchu odevzdanosti a touhy po smrti, po ukončení trápení:

 

Nechte mne v míru odejít,

palčivě bolí mne zrak,

všechna jsem chabá, ubitá,

smutná jak zraněný pták.

 

                Pod vlivem studií Ivana Slavíka napsala o Irmě Geisslové dvě práce i jičínská profesorka Jana Hofmanová, za svůj Literárně historický průvodce Jičínem (píše zde o Geisslové) získala roku 1988 první cenu v literárně vědné kategorii Šrámkovy Sobotky a druhou cenu roku 1995 za práci Irma Geisslová – největší básnický objev naší doby na téže soutěži. Měl jsem možnost prostudovat pouze ukázky z těchto dvou prací, ale i jen z nich je bohužel patrné, že se Hofmanová zaměřila především na básně vyjadřující vztah k Jičínu. Hofmanová zřejmě zcela nepochopila význam Irmy Geisslové, když o ní píše např. jako o autorce, která „učila lásce k vlasti, přírodě a člověku“ či ji mylně, stejně jako A. Novák řadí pod vliv Elišky Krásnohorské. Přitom jde o názor zcela mylný a Ivan Slavík na to několikrát upozorňoval ve svých studiích o mnoho let dříve.

 

                I přes úsilí Ivana Slavíka je těžké Geisslovou někam zařadit, a to proto, že její tvorba netvoří pevný celek. Geisslová sice v mnohém předznamenala budoucí vývoj české poezie, ale sama jej nikterak neovlivnila. A zanechala po sobě tvorbu, která je zčásti hodnotná, ale zčásti zcela zanedbatelná. S ohledem na tyto okolnosti bych možná váhal, zda ji řadit vedle největších českých básníků, rozhodně je však jedním z největších básnických objevů 20. století i příslibem toho, kolik dalších kvalitních a  zapomenutých autorů ještě může být ukryto v minulosti. Ale především její tvorba vypovídá o vnitřní potřebě psát, o básnířce, která svou poezii opravdu žila, a to je prvek velmi cenný.