Jaroslav Peregrin patří mezi naše největší znalce analytické a postanalytická filozofie, jejímž typickým znakem je zájem o jazyk. Jazyk stojí také v centru pozornosti všech Peregrinových prací, v nichž se zabývá filozofickými problémy – připomeňme zejména knihu Význam a struktura (Oikúmené Praha 1999), která nabízí nejen výborně zpracovaný vhled do hlavních problémů postanalytické filozofie a velmi srozumitelné interpretace myšlenek jejích hlavních představitelů (W. V. O. Quine, D. Davidson, W. Sellars, R. Brandom), ale je i pokusem o spojení určitých aspektů strukturalismu s postanalytickým přístupem ke světu.

V roce 2003 Jaroslavu Peregrinovi vyšla kniha esejů a úvah Filosofie a jazyk (Triton Praha 2003). Jedná se o soubor různorodých textů, v nichž se autor snaží problematiku jazyka zpřístupnit i neodborné veřejnosti. Než se budeme věnovat obsahu knihy, zastavme se na chvíli u autorova způsobu psaní. J. Peregrin se snaží psát o filozofických problémech „anglosaským“ stylem, tzn. jde mu především o explicitní a jasnou argumentaci, jejímž typickým znakem je srozumitelnost, což však nijak neubírá na významu a síle toho, o čem se mluví, ba právě naopak. Vychází se prostě z předpokladu, že když člověk něčemu skutečně rozumí, měl by to být schopen srozumitelně vysvětlit. Dovolím si tvrdit, že se Peregrinovi takto psát daří velmi dobře.

S otázkou stylu samozřejmě úzce souvisí i otázka obsahu. Je zřejmě příznačné, že mnoho „těžce srozumitelných“ filozofů a intelektuálů se zabývá problémy, které de facto nejsou do „normální“ (tedy srozumitelné) řeči „přeložitelné“. Proč? Většina takto píšících autorů bude tvrdit, že daný styl psaní a vyjadřování je „vynucován“ samotnou povahou problému, o němž se mluví. Na druhé straně jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že mnohé otázky jsou nesrozumitelné nikoliv na základě „přirozené“ povahy problémů samotných, ale že se naopak většinou jedná o pseudoproblémy, jejichž existence není dána ničím jiným než specifickými vlastnostmi přirozeného jazyka. Stručně řečeno, jazyk a jeho gramatika dovolují takovéto problémy vytvářet a vytvářejí pocit, že tyto problémy skutečně existují a měly by být řešeny. J. Peregrin si je dobře vědom, že filozofie (a s ní i velká část tzv. humanitních věd) je plná takovýchto pseudoproblémů a že je až příliš často jen pouhým blábolením. Na druhou stranu je však přesvědčen, že filozofie taková nutně být nemusí. Jde do značné míry o základní věc, a jistě i proto se úvodní esej knihy jmenuje K čemu je nám dnes filosofie?.

Na začátku této eseje Peregrin shrnuje historii tzv. Sokalovy aféry. Stručně si připomeňme, oč jde. Newyorský fyzik, profesor Alan Sokal, se na základě zkušenosti s četbou filozofických textů, jež mu přes veškeré úsilí nedávaly dobrý smysl, rozhodl provést následující experiment. Ve jejich stylu napsal článek, ve kterém volně uspořádal celou řadu víceméně nesmyslných tvrzení, a poslal jej do renomovaného časopisu Social Texts. Článek byl přijat a publikován. Sokal poté odhalil své motivy a prohlásil, že filozofové (zvláště francouzští) jsou de facto žvanilové, které nelze brát vůbec vážně. J. Peregrin poukazuje na nejpodstatnější fakt celého případu, totiž to, že v některých filozofických kruzích zcela chybějí jakákoliv kritéria, která by odlišovala smysluplné pojednání od blábolu. Dále připomíná, že i české filozofické prostředí se vyznačuje rysy, které v nezúčastněném čtenáři mohou vyvolat představu, že filozofie je jen zvláštní druh žvanění bez pravidel a rozumného smyslu. Nakonec vyslovuje otázku, která by podle mne měla zajímat každého, kdo platí daně: „Dává smysl mít na univerzitách lidi, jejichž práce spočívá, jak se zdá, v tom, že spřádají bláboly, opisují je jeden od druhého a pak se o tom hádají?“ V další části své úvahy se snaží odhalit důvody, proč filozofie pouhým žvaněním být nemusí.

Peregrin především poukazuje na rozdíl mezi kontinentální a analytickou filozofií a připomíná, že kritika soudobého způsobu filozofování byla jedním z hlavních impulsů vzniku právě filozofie analytické. Analytičtí filozofové (B. Russell, R. Carnap, L. Wittgenstein) stejně jako dnes A. Sokal reagovali především na neutěšený stav filozofického diskurzu a rozhodli se, že se pokusí nalézt kritéria, podle nichž bude možné posoudit smysluplnost jakékoliv otázky či tvrzení. Jejich pozornost se díky tomu zaměřila na problematiku jazyka. L. Wittgenstein to v roce 1918 v předmluvě k svému slavnému Traktátu vyjádřil jasně: „Kniha se zabývá filosofickými problémy a ukazuje – jak se domnívám – že kladení těchto problémů spočívá na nepochopení logiky našeho jazyka. Celý smysl by se dal shrnout do těchto slov: Co se dá říci, dá se říci jasně; a o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet“ (Tractatus logico-philosophiscus, Oikúmené Praha 1993). Stručně řečeno, analytičtí filozofové se snažili, zejména za pomoci poznatků moderní logiky, o určité „pročištění“ jazyka. Takto pročištěný jazyk se pak měl stát nástrojem nejen filozofie samotné, ale veškeré vědy vůbec. Přestože pokus analytických filozofů skončil faktickým neúspěchem, je důležitý přinejmenším ve dvou směrech – jednak samotnou snahou po odhalení intersubjektivních kritérií, jednak tím, že ukázal, čím přirozený jazyk (na rozdíl od formálních) není a ani nemůže být.

Vraťme se však zpět k původní Peregrinově otázce – K čemu je nám dnes filosofie? I z hlediska perspektivy vývoje analytické filozofie, jako nejvážnějšího a nejserioznějšího pokusu o odhalení jasných kriterií, není de facto možno ve filozofii jednoznačně vymezit hranici mezi smysluplnou větou a plkem. Má tedy filozofie nějaký smysl? Není rozumnější na filozofické otázky raději zapomenout a věnovat se oborům, v nichž intersubjektivní kritéria existují (např. přírodním vědám)? Nemělo by se už konečně jasně říct, že filozofie může sice pro někoho být možná zajímavým koníčkem, ale nikoliv seriózní disciplínou, která se vyučuje na univerzitách? Na tyto otázky J. Peregrin v závěru své úvahy odpovídá takto: „Filosofie, tvrdíme, potřeba je, a to především proto, aby se pokoušela vypořádat s otázkami, na které nemá odpověď ani selský rozum, ani věda – a které si lidé nepřestávají klást. Úmyslně říkám vypořádat, a nikoli odpovídat, protože s některými otázkami se lze vypořádat prostě tak, že se osvětlí, že nedávají dobrý smysl. (…) Zkoumat i otázky, na které neumíme jít vědecky (ať už jsou to ty, které se z hlediska vědy jeví jako příliš obecné, či příliš nejasné, či vůbec nesmyslné), je tedy zásadně potřebné pro to, aby se z lidského obcování se světem nestala pouhá rutina a z člověka následovač jednou provždy daných pravidel. A uvědomme si, že taková degenerace je špatná nejenom proto, že to tak cítíme, ale i z čistě ‚přírodovědeckého‘ hlediska: to, čím člověk převyšuje jiné tvory, je schopnost na své okolí nejenom diferenciálně reagovat, ale i reflektovat způsoby a pravidla takového reagování, a dokonce tato pravidla hodnotit a měnit – převyšuje je tudíž tím, že má, řečeno s Kantem, nejen Verstand, schopnost ‚rozvažování‘, ale i Vernunf, rozum, neboli že je, řečeno s Asimovem, nejen techmenem, ale i opravdovým člověkem.“ Jestli je tato odpověď dostatečnou apologií filozofie, to nechť posoudí každý sám.

V intencích takto pojatého filozofického tázání je ostatně napsána celá Peregrinova kniha. V dalších esejích čtenáře zasvěcuje především do problematiky vztahu přirozeného jazyka a světa. Srozumitelně a někdy i dost nekonvenčně (v případě D. Davidsona) interpretuje názory nejvýznamnějších filozofů jazyka. Zajímavé je hodnocení lingvistických názorů N. Chomského, kterému se již padesát let pozoruhodně daří ovlivňovat většinu diskusí týkajících se problémů jazyka. Peregrin na jedné straně uznává jeho přínos, ale z hlediska postanalytické filozofie poukazuje na jeho příliš redukcionistický pohled na jazyk. Píše: „Chomského úvahy o syntaxi jazyka naznačily, že jazyk je třeba vidět ne jako ‚kód‘, který lidé záměrně vyvinuli, aby dokázali zaznamenávat, co se kolem nich děje, a sdělovat si to, ale spíše jako korelát jisté lidské schopnosti – totiž schopnosti určitým způsobem komunikovat. Chomsky ovšem, domnívám se, nedokázal tento pohled přiměřeným způsobem rozšířit ze syntaxe na sémantiku.“

Peregrin píše zároveň poučně a zajímavě, někdy snad i zábavně. Z jeho stylu vyzařuje určitý nadhled, kterým české intelektuální prostředí bohužel stále příliš neoplývá. Na závěr si neodpustím uvést jeden z citátů, jimiž je uvedena tato kniha. Jedná se podle mého názoru o jednu z nejtrefnějších a nejkrásnějších definic přirozeného jazyka:

Živý jazyk je jako cestička, po které chodí krávy: krávy si ji samy vytvořily a chodí po ní nebo se od ní v důsledku svých vrtochů či potřeb odchylují. Ta cestička se denním užíváním mění. Kráva není povinna se té úzké stezky, kterou pomáhala vytvářet, držet, ale zůstává-li na ní, má z toho prospěch, a kdyby nevěděla, kde je či kam vede, měla by problémy. (E. B. White)