Základní otázka estetiky zní: co
je krásné(o)? Odpověď na ni nebývá jednomyslná nebo dokonce triviální. Za
východisko svého pohledu zvolím předpoklad, že o kráse je možná smysluplná
diskuse. Dva či víc lidí si mohou sdělovat dojmy nad přírodní i nad
uměleckou krásou, a přitom se vzájemně obohacovat. Mohou být diskutující lidé,
kteří mají v zásadě tentýž názor na dané dílo, ale jeden z nich
mnohem propracovanější, širší a obsažnější – ten druhý se pak díky rozhovoru
s ním může dopracovat nejen nového uměleckého zážitku, nýbrž patrně někdy
i dalekosáhlejší vnitřní proměny. Jestliže toto uznáme, nabízí se nám
následující odpověď na otázku po kráse. Podobně jako v přírodních vědách
jde nikoli o to, jak mozek funguje, ale o to, zda ta nebo ta hypotéza je
funkční, také v estetické diskusi není rozhodující, co je pocit krásy
fyzicky, nýbrž řekněme kvalita
prožitku krásy. Krásu ale neprožíváme tak jako slast či bolest, nýbrž hodně
závisí na našem vzdělání, úvahách a pojmech. Emoce jsou spíše průvodním jevem
prožitku krásy než jeho podstatou: tak např. po důkladném studiu antiky můžeme
i přes počáteční odpor proniknout k silnému zážitku ze Sofoklovy tragédie;
toto proniknutí, zdá se, je vlastní podstata krásy. Potom by tedy krása byla
jakýsi modus poznání: vše je krásné, záleží ovšem na tom, jakým způsobem se to
nahlíží.
Je to poznání faktů? Aniž bych chtěl zabíhal do filozofie, musím říci,
že patrně nikoli. To, čemu říkáme „fakta“, to neprožíváme (ona sama jsou
ostatně podle všeho určitými konstrukty). Snadno pak dojdeme k závěru, že
krása je poznání v modu prožívání. Zkusme to objasnit. Nejprve z toho
plyne, že ani řemeslné, ani vědecké techniky ke kráse nevedou, protože se
bytostně týkají faktů. Když někdo tvrdí, že krása záleží např.
v pravidelnosti nebo nějakém jiném faktu, vždy se vystavuje dvojí námitce:
a) že pouhým zjištěním pravidelnosti nebo jiného vstupního data bude lze
rozhodnout o tom, že jde o krásnou věc, b) že se vždy najde něco krásné, co
jeho pravidlu odporuje – ať nyní nebo v budoucnu. Proto také nemůže být
krása v libosti, neboť libost je
faktický stav našeho organismu. Ale i mystický výklad krásy padá: zdá se totiž,
že Plótinovo Jedno a romantické či Hegelovo pojetí vedou k závěru, že
kontakt s krásou je v zásadě intuitivní (ne diskursivní) a absolutní.
Jestliže je tento kontakt myšlen jako spojení s krásou jako s regulativní
ideou překonávající vše konkrétní krásné a jsoucí mu vzorem, je ovšem pro nás v
zásadě nutným předpokladem, neboť estetická diskuse nemá být pouze slovní a
libovolná, nýbrž má se řídit nějakou regulativní ideou a ohledem na fakt
prožívání. Skutečně prožívání je nejspíše faktem,
ačkoli jeho obsah není faktový. Dále
je jasné, že z mého stanoviska umění nemůže spočívat v napodobování
něčeho, neboť obsah napodobení je opět fakt a nic více.
Švýcar Breitinger v osmnáctém století vyslovil názor, který je
v dějinách esetiky docela výjimečný a pro mne velice inspirativní. Básník
má podle něj právo přetvářet holou skutečnost aktem, který nazýval abstractio imaginationis. Tímto aktem
může objevovat nové světy ukryté ve
světě všední zkušenosti a transformovat hrubou realitu do jiných dimenzí. Rád
bych tuto premisu významně rozšířil. Nikoli jen básník při tvoření, ale každý člověk při prožívání přetváří holou skutečnost a objevuje nové (imaginární)
světy, které jsou v ní ukryté. Nejsou to (faktové) světy ukryté ve faktové
realitě, ale světy vytvořené naším prožíváním. Vlastně i všechno, čemu říkáme
„fakta“, jsou naše konstrukce, nezávisí ale tolik na prožitku a nejsou
získávány procedurou abstractio imaginationis.
Nabízí se otázka: je snad každé
prožívání krásné? Jistěže ne, nýbrž asi jen některé – avšak říci které, je
velmi obtížné. Musíme se uchýlit k takovým pojmům jako: zvláště ryzí
prožívání, prožívání odhalující člověka v jeho hlubší podstatě, prožívání pravdivé. Exaktněji to formulovat
neumíme. Předmětem takového prožívání se může stát potenciálně cokoli, odtud
univerzalismus: vše je (potencionálně) krásné (a obráceně: vše je potencionálně
ošklivé, jestliže se totiž stane předmětem jen všedního prožívání, které je
v extrapolaci snad nejlépe zpodobeno mrtvou čočkou přístroje). Není to
augustinovské morální obhajování vesmíru jako Bohem stvořeného dobra, spíše se
cítím blíž k avantgardě.
Tvrdím tedy, že všechno krásno se týká člověka a jeho světa: i hory nebo
řeka jsou krásné, protože my je tak
vnímáme. Mohou nám působit libost, ale v tom jejich krása nespočívá – musí
být totiž umístěna v čemsi, co někteří myslitelé nazývají být u sebe. Zde asi přichází řada na
otázku, jak se má umění k etice. Addison mluvil o pudu, který nás vede
k estetickým prožitkům, Dubos o srdci, Platón o výchovné funkci umění,
v jiném smyslu o tomtéž Schiller, Petrarca o tom, že umění má upoutávat
k božským věcem, rané křesťanství zase umění obecně odmítá atd. Asi je
pravda, že umělecké vnímání je z velké části věcí různých vrozených a
pudových disposic, avšak zdá se, že tato potence, je-li ponechána sama sobě, má
sklon degenerovat. Teprve různými prožitky s růstem osobnosti dochází
k jejímu zobsažnění, není už jen jakousi formou krásy, ale i obsahem. Člověk se v umění učí chápat své prožívání i
prožívání jiných, a tento zážitek pochopení je podle mne pravá podstata
krásy (ačkoli se téměř všeobecně zaměňuje se svým emocionálním
doprovodem). Může být vyvolán reflexí a vědomou úvahou, tedy cestou
diskursivní, nebo náhlý, neuvědomený ve své podstatě – vždy však, jak se
domnívám, lze najít jeho diskursivní povahu a tak si ho trvaleji osvojit.
Z mého hlediska je tedy význam umění jasný, je sice sotva
samoúčelem, jak si to představovali lartpourlartisté, ale závažně ovlivňuje a
proměňuje lidskou osobnost, což má etické i sociální konsekvence. Je jasné, že
např. pro náboženství vyznávající lásku k bližnímu musí být pochopení
prožívání subjektu i jeho bližních zásadní. Přitom takové pochopení není věcí
psychologických hypotéz a fakt; stačí si jen uvědomit, že člověk, který nikdy
nezažil hněv ani u sebe ani u druhých, ho sotva pochopí přečtením si jeho
popisu a definice. Přitom většina reálných prožitků jsou mnohem komplikovanější
než to, co označuje psychologická abstrakce „hněv“. Umění má tedy jasnou
výchovnou funkci splývající s jeho obecnou funkcí otvírat pochopení pro
prožívání. Žádné to či to umělecké dílo
(tím spíše ne umění samo) není nikdy
zcela vyčerpáno a vždy může při naší snaze v něm hledat vést
k naší další výchově. Je to tedy celoživotní, nikdy nekončící záležitost,
naprosto otevřená novým podnětům a nové diskusi.
Konečně se ale dostávám k další
závažné věci: jak hodnotit krásu?
Existují nějaká pravidla pro takový podnik? Pokud umění není ani řemeslo, ani
věda, pak je to nemožné. Při hledání východiska si nejprve zkusme uvědomit, že
ačkoli je krása to, co vidíme jenom my,
spojujeme ji s fakty, říkáme: ten obraz, ta scenérie, ta situace jsou
krásné. Tato fakta jsou přístupná v zásadě i jiným lidem; mohou
v nich pochopitelně vzbudit nejrůznější prožitky, ale in nuce právě to faktické a podivná vázanost krásy na ně
umožňují teprve estetickou diskusi. Jako vkus
jsem v článku Kdo (ne)má vkus
z třetího čísla Tématu označil schopnost takovéto diskuse (jeho měřítko je
tedy spojité: lze mít více a méně vkusu, není tu binární logika: mít &
nemít vkus), protože se ukazuje nemožným vidět ho ve znalosti nějakých pravidel
– a těžko přijatelným chápat ho jako čirou intuici a autoritu. Můžeme
rozeznávat dva typy estetické diskuse: buď se diskutuje čistě nad krásnou věcí,
nebo nad krásným uměleckým dílem,
čili nad jeho podařeností. V prvním případě jde vlastně o jakési tvůrčí
vnímání světa, objevování krásy tu i tam a z nejrůznějších aspektů. Naopak
druhý případ je zvláštní. Z mého pojetí přece zřetelně vyplývá, že i to
nejošklivější a nejnepodařenější dílo je samo o sobě potencionálně krásné
stejně jako cokoli jiného. V čem tedy spočívá jeho nepodařenost? Patrně si
nejdříve musím ujasnit pojem umělce.
Nač tvořit umělecká díla, když je všechno kolem krásné? Z jednoho
prostého důvodu: abychom se tuto krásu učili
vnímat, všechno kolem krásné je totiž jen tehdy, pokud ve svém prožívání a
v prožívání bližních objevíme rozmanitou pravdu těchto prožívání. A právě
cílem uměleckého díla je vést nás v tomto směru: mělo by být v tomto smyslu pravdivé (naopak
tendenční dílo způsobuje degradaci jistých způsobů prožívání, dogmatizaci pouze
jediného vyvoleného, které pak dostává punc vylhanosti a nepoctivosti – tedy
dochází k pravém opaku uměleckého poslání). Můžeme tedy do jisté míry
rozpoznávat díla dobrá a horší, přičemž žádné takové hodnocení nikdy nebude
konečné; vždy se může zapojit do diskuse nový názor a může obstát. Je tu možnost estetického soudu, nikoli jeho uzavřenost.