konec světa a Poslední soud

V súře 82 se setkáváme s motivem konce světa a posledního soudu (pro první mekkánské období typickým a častým). V prvních čtyřech verších básník pomocí anafory „až“ zaměřuje čtenářovu pozornost k tomu, co přijde na konci světa. Tento konec se projeví destrukcí všeho, co se v zdá pevné a stálé – nebe, hvězd, moře, hrobů. Poté přijde rozhodující okamžik pro každou lidskou duši, jež pozná úplnou pravdu o sobě samé: „pak pozná duše každá, co učinila zavčas a co zmeškala.“ Krátké úderné verše svou pravidelnou rytmičností zesilují obrazy konečných pohrom. Naproti tomu následující výše zmíněný verš svou délkou a poklidným tónem evokuje atmosféru zcela jiného světa – věčnosti, v níž je vše již stálé a neměnné.

Spojnicí mezi tímto a oním světem je člověk, protože bude zakoušet oba. Proto jej (člověka obecně) básník v následujících verších oslovuje otázkou a táže se po původu omylu spočívajícího v neuznání Pána jako laskavého stvořitele (tento omyl je jedním z nejdůležitějších měřítek soudu). Otázka je poležena v mírném duchu, je to spíše podiv nad nechápavostí člověka. Následující výbuch hněvu „Pozor však, vždyť vy nazýváte soudný den výmyslem!“ zcela proměňuje tón súry. Jakoby měl básník už dost mírného napomínání a přechází k ostře vysloveným varováním. Připomíná, že všechny skutky jsou soudci (anděly) zapisovány, nic nezůstane skryto a na základě hodnoty skutků bude pro člověka připravena odměna. Nemluví se zde přímo o Ráji a Pekle, ale do protikladu je postaveno přebývání ve slastech oproti utrpení v ohni, z něhož nebude úniku.

Tragičnost údělu zatvrzelých lidí podtrhuje dvakrát se opakující verš: "Víš ty vůbec, co je to soudný den?". Básník vyčerpaně a až téměř rezignovaně pokládá tuto otázku, protože ví, že pro obrácení člověka už nemůže udělat více. Poslední verš (podle všeho přidaný až mnohem později), jenž je zároveň odpovědí na tuto otázku, apeluje na člověka, aby si uvědomil závažnost důsledků plynoucích z existence soudného dne - bude to totiž "Den, kdy žádná duše nezmůže nic pro duši jinou a kdy rozhodnutí bude patřit Bohu jen!"

Ráj a Peklo

Pro první mekkánské období jsou charakteristické poměrně podrobné popisy Ráje a Pekla. Typickým příkladem toho je první polovina súry 56. Počátek súry opět připomíná existenci a závažnost soudného dne, který je označen epitetem nezvratná událost. V tento den budou lidé rozděleni do tří skupin: lidi po pravici, lidi po levici a předáky. Básník se ptá, co bude s lidmi jednotlivých skupin (otázky mají opět řečnický charakter).

V odpovědi se nejprve zabývá předáky (patrně označení pro proroky a svaté, nebo první muslimy, kteří byli v době přednášení těchto veršů již mrtví), již budou usídleni v zahradách slasti. Zde budou v příjemném společenství odpočívat na zlatem vypletených lehátkách, přičemž budou obsluhováni věčně mladými chlapci. K rajským slastem patří i požívání „nápoje čirého, / z něhož hlava nerozbolí a ani jím vyčerpáni nebudou,“ dále ovoce a masa podle svého přání. Odměnou za činy vykonané na zemi „budou i dívky velkých očí černých“. Odměněné nečekají jen slasti tělesné, ale i duchovní, spočívající v absenci planého tlachání a svádění k hříchu. Budou slyšet „jen slova: „Mír, mír, s vámi!““.

Po líčení rajských slastí předáků přichází na řadu Ráj lidí po pravici (není však vůbec jasné v čem se – a zda vůbec – kvalitativně oba Ráje liší). Tito lidé budou ležet ve stínu stromů nesoucích plody, u tekoucí vody (sílu tohoto obrazu pro tehdejší lidi podtrhuje výjimečnost tohoto jevu v Arábii) společně s dívkami, pro ně zvlášť stvořenými, jež budou pannami a stejného věku s každým jedním člověkem. Obrazy popisující tyto rajské slasti jsou velmi přesvědčivé a pocit libosti z nich přímo čiší, i tón veršů působí velmi příjemně a navozuje atmosféru rozjímavého klidu, pocitu celkového radostného naplnění.

Naproti tomu lidi po levici čekají muka v podobě žhavého větru, vroucí vody a černého dýmu, ve kterých se jim nedostane žádného osvěžení. Tato muka jsou odměnou za život v přepychu a setrvávání v hříchu, spočívajícím v popírání zmrtvýchvstání. Korán skutečně nepřipouští pochybu v této věci a otázka: „Zdaž až zemřeme a prachem a kostmi se staneme, budeme opravdu vzkříšeni, / my sami a předkové naši dávní?“ je zde citována jako projev lidí setrvávajících ve velkém hříchu. Na otázku básník důrazně odpovídá, že v soudný den budou shromážděni všichni lidé („první i poslední“) a znovu poukazuje na pekelné tresty: pojídaní plodů ze stromu Zaqqúmu (tento strom je popsán v S 37:60-63; vyrůstá ze samého základu pekla a jeho plody jsou hlavy satanů), které budou zapíjeny vroucí vodou. Rozhodně znějící poslední verš této části „Toto v den soudný budou jejich hody!“ v sobě spojuje neochvějnou víru v pravdu vlastního přesvědčení s ironií („jejich hody“), jež slouží k zdůraznění hrůz čekajících na hříšníky.

Popisy Pekla působí velmi sugestivně. Jakoby v nich Muhammad hledal zadostiučinění, není v nich totiž ano náznak soucitu s trpícími. Je to čiré odsouzení ukájející se v pocitu vlastní spravedlnosti. Takové Peklo jako by snad ani nestvořil (milosrdný) Bůh, ale sám Muhammad pro své politické účely.

Materialisticky pojaté líčení Ráje a Pekla, jemuž chybí širší duchovní rozměr či jen náznak filosofické spekulace a hloubky, navíc svědčí o způsobu myšlení tehdejší společnosti vyžadující jednoduché a jasné obrazy a o zřetelné tendenci islámu neoddělovat svět duchovní a hmotný.

závěrečné súry prvního období

První mekkánské období uzavírají dvě krátké súry. První z nich (S112) je stručným vyznáním víry zdůrazňujícím naprostou svrchovanost Boha (podle tradice jej její recitace obzvlášť záslužná a vyrovná se recitaci celé jedné čtvrtiny Koránu). Od ostatních súr prvního období se liší především absencí expresivity a vášnivosti básnického výrazu.

Poslední súra tohoto období (S109) je promluvou k nevěřícím. Po úvodním oslovení následuje velmi krkolomné čtyřverší, v němž se Muhammad vymezuje vůči jejich náboženství (tzn. polyteismu). Kupodivu nevyhrožuje, drží se v rovině prostého konstatování, a proto závěrečný verš „Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“ působí dojmem pro Korán nezvyklé tolerance.

druhé a třetí mekkánské období

Súry druhého a třetího mekkánského období jsou odrazem Muhammadovy situace v Mekce. Je to období stagnace. Ustavená obec věřících (asi 80 lidí) se dále nerozrůstala, navíc čelila vzrůstajícímu nepřátelství obyvatel Mekky. Proto se v súrách tohoto období neustále opakují dvě základní témata: dogma o jedinosti boží a varování a útoky proti nevěřícím.

Motivace je zřetelná, Muhammad chce pomocí súr posílit víru svých souvěrců (a samozřejmě i svou) a varovné verše, hrozby a útoky jsou jedinou zbraní, kterou má k dispozici ve sporech s nepřáteli. Podporu při své argumentaci hledá, kde může: čerpá především ze starozákonních prorockých příběhů, novozákonních (často apokryfních) vyprávění, využívá i staré arabské tradice. Všechny příběhy jsou však Muhammadem upraveny a díky neustálému opakování základních témat působí oproti původním předlohám trochu monotónně.

S obsahem se změnil i Muhammadův styl. Verše se prodlužují (až na několik řádek textu), postrádají pravidelnou rytmičnost, asonance na konci veršů není téměř vnímána. Delší a rytmicky rozbitý verš působí klidnějším tónem a lépe se hodí pro dlouhá vyprávění. Básnický vzlet, expresivita a vášnivost, charakteristická pro súry prvního období, se objevuje stále řidčeji.

medínské období

Radikální změna Muhammadova postavení po přesídlení do Medíny se zřetelně odráží v charakteru zde vzniklých súr. Základní témata nového náboženství byla již podrobně rozpracována v súrách vzniklých v Mekce. V Medíně stál před Muhammadem nový úkol – zorganizovat nově vznikající společenství, dát mu jasná pravidla a řád, ujasnit otázky týkající se kultu, vymezit postavení muslimské obce vůči jiným skupinám obyvatel.

Na základě těchto nových témat se výrazně mění i povaha Koránu. Přestože se i v tomto období objevují verše nepostrádající básnickou invenci, většina medínských súr má spíše charakter zákoníku upravujícího nově vznikající vztahy. Ale i tento zákoník si zachovává rysy charekteristické pro poezii.

V Medíně Muhammad vytvořil obsahově velmi bohatý text a je vyloučeno podat seznam všech témat, kterými se súry tohoto období zabývají. Zmiňme proto jen ta nejdůležitější. Súry tohoto období podrobně dokumentují vývoj Muhammadova vztahu k medínským Židům. Muhammad do nich vkládal velké naděje a věřil, že jej také přijmou za proroka. V súrách můžeme sledovat celý vývoj těchto vztahů, od původních nadějí („Dítka Izraele, pomněte milosti Mé, již jsem vám prokázal! Dodržujte věrně úmluvu se mnou uzavřenou, tak jako Já ji dodržuji vůči vám, a jen se Mne neobávejte“, tak mluví Muhammadovými ústy Bůh k Židům S2 v38); přes vzájemné spory („Vlastníci písma! Proč odíváte pravdu do lži a proč tajíte vědomě pravdu? (S3 v64); dále S2 v83–135; S3 v57–111); až po definitivní rozchod s nimi („Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý“(S5 v56); dále S2 v114, S5 v56–75).

Je zajímavé sledovat, jak se měnil tón veršů v závislosti na aktuální situaci. Zpočátku je z nich cítit spíše smutek a určitá hořkost, následuje rozhořčení přecházející do konečného hněvu. Zde jakoby se občas ozývala vášnivost veršů prvního období. Ale tyto projevy jsou již realizovány jako součást mnohem delšího verše, také jim chybí rytmická provázanost s okolím. Tak se mnohé poetické a silně znějící pasáže jakoby utápěly v proudu slov dlouhých veršů. Bezesporu však text výrazně oživují a udržují ve verších pro Korán typické napětí.

Rozchodem s judaismem se islám stal naprosto nezávislým náboženským systémem a Muhammad proto přistoupil k rozpracování témat souvisejících s touto skutečností. Především rozvinul představu Abrahama jako zakladatele monoteismu, který ustanovil jako první monoteistickou svatyni Ka´bu v Mekce (S2 v119,136–145). Stejně se v této době vyjasnil i vztah ke křesťanům, zpočátku vstřícný, později na základě odporu k některým dogmatům podle Muhammada neslučitelnými s přísným monoteismem jasně odmítavý („A jsou věru nevěřící ti, kdo prohlašují: „Bůh je třetí z trojice“(S5 v77); dále S5 v76–85).

Dalším významným tématem tohoto období jsou předpisy týkající se jídla a pití, rodiny, manželství, dědictví, trestního práva, úprava vztahů mezi muslimy navzájem i mezi muslimy a ostatními skupinami obyvatel. Zde se Muhammad stává skutečně novým zákonodárcem. Ale i tomuto „zákoníku“ nechybí atmosféra naléhavosti, nepostrádá Muhammadovu typickou expresivnost, vycházející především z neustálého připomínání božského původu zjevených příkazů. Muhammadovi se v súrách posledního období jeho činnosti podařilo spojit poetický a výkladový prvek v originální jednotu.