Rok 2005 je mezinárodním rokem fyziky, a myslím si, že je to dobré připomenout i na tomto místě, v literárním časopise – nebo právě zde... Fyzika, když se to tak vezme, oplývá paradoxy, a nikoli jen ve smyslu jejích vnitrooborových složitých rovnic či pojmů. Když jsem byl malý, ale vlastně až do svého jinošského věku, představoval jsem si ji jako balík různých poznatků, jež opečovávají vzácní mužové se svrchovanou autoritou. Je to exaktní, objektivní, no prostě pravdivá věda, která poučuje a usvědčuje, přísný trenér vyžadující dril ke zvládnutí vysokých hor našeho poznání. Neodradilo mne to, ačkoli stresovalo, to přiznávám, důvodem mé houževnatosti, s níž jsem se věnoval přírodním vědám, byla nesmírná touha vědět, jak to všechno kolem nás ve skutečnosti je. První náznaky diskrepance mezi zdravým rozumem a fyzikou mne ovšem stále více naplňovaly pohrdáním, takže jsem někdy po maturitě podlehl dost silné revoltě, která si činila naděje, že vrátí fyziku pomocí filozofie (třeba i Husserlovy Krize evropských věd) na správné koleje apodiktického, intuitivního rozumu.

Je málo věcí, o kterých si vytváříme tak mnoho a zároveň tak málo mýtů nebo které jsou pro nás tak důležité a zároveň tak neznámé. Tou neobeznámeností nemyslím neznalost nějakých rovnic, ale spíše absenci onoho být tu doma. Možná je to o dost lepší na Západě, kde se komunistickému budování „vědeckého světonázoru“ mohli vyhnout a kde tedy vědec byl vždy na prvním místě vědec, a ne kolečko v mašinérii ideologického soukolí. Od té doby, co jsem se vzdal svých mladických představ, bývám na ně alergický (což není neobvyklé). Asi nejprve je třeba vyjasnit pojmy exaktní, objektivní, poznání... nebudu se přitom pouštět do složitých filozofických subtilit, nýbrž setrvám v tónu, který přísluší Tématu. Bylo by velkým omylem myslet si, že tyto pojmy jsou výrazem schopnosti přírodních věd poznávat realitu tak, jak je sama o sobě, nic takového totiž nedokáží. Ačkoli jim mnozí přičítají pýchu a aroganci, de facto jde o nejskromnější dějinný intelektuální podnik hned po pyrrhonské skepsi. Dost možná nikde a nikdy nebyl člověk vystaven tváří v tvář své omylnosti tolik jako právě zde. Kdo se podívá na dějiny fyziky, shlédne monumentální hřbitov vyvrácených teorií, svědectví o velkém a poctivém úsilí ducha, jenž se nebál prohrávat. Ovšemže mnozí fyzikové na svých teoriích, byť byly vyvráceny již za jejich života, lpěli s náruživostí milenců, ale to nic nemění na tom, že disciplína jako taková si zachovala dynamiku, že experimentální testování jako kritérium soutěže hypotéz nezradila. Co tedy znamenají ony výše uvedené pojmy? Fyzika má podíl na lidském údělu, pokud je uzavřen v konečnosti životní praxe, poznání je proto pro ni vytváření funkčních řešení (čili hypotéz). Která řešení jsou však funkční? Především ta, která lze kdykoli kýmkoli vyzkoušet a ověřit si jejich sílu, čili jsou intersubjektivně testovatelná, což se zkráceně řekne objektivní. K tomu, aby bylo možno nějaké řešení testovat, je nutné, aby bylo vyjádřeno dostatečně přesně, čemuž se říká exaktnost.

Jsme-li uprostřed světa, můžeme se s ním samozřejmě potýkat v rámci svého nitra (umění a náboženství), a je to velmi užitečné i správné, jenže tak jako tak máme i tělo, a zatímco na úrovni nitra můžeme problémy řešit vlastními představami, na té druhé úrovni to nejde. Náhle je tu cosi radikálně jiného, než jsme my. Tím, jak hledáme různé možnosti, jimiž o tom lze činit nějaké předpoklady, se rozšiřuje náš pohled na svět – už to nejsou jen stromy, zátočiny, mech, bouřka atd. Díky tomu se zdá, že fyzika boří mýty, boří přirozenou vazbu na životní prostředí, jakou člověk potřebuje ke své existenci. Ale za tímto obviněním se skrývá spíše strach z oné jinakosti, podrážděnost zvyku, který ji dávno zakryl. Nic nebrání tomu, aby mýty včerejška i dneška svorně žily vedle sebe, na to je zapotřebí jen dostatek mýtvotvorné potence. Fyzikové ostatně své teorie zaobalují do pohádkového roucha a mají k nim lidský vztah, ne nepodobný vztahu staromilce k bouřkám a mechu. Ba fyzik může mít dojem úžasné krásy a pravdy z rosy na pavučině stejně jako z difrakce elektronových vln. Jenže je tu cosi navíc: praktický úspěch a neustávající testování nových důsledků, produkce nových teorií, hledání a vývoj, touha po lepším poznání. V tom je založen triumf fyziky.

Díky několika jednoduchým představám se nám daří rozumět tomu, jak fungují věci kolem nás – od hvězd, přes rotaci planet, sopečné erupce až k očím hlemýždě, zamilovanosti či virové infekci. Když říkáme, že rozumíme, myslí se tím, že dokážeme predikovat, čili říci, co se stane, když dojde k definované změně podmínek v daném systému. Nejde přitom vůbec o redukci, ať už metodologickou nebo tematickou, světa na systém rovnic, který přehlíží to, co je pro člověka existenciálně podstatné. Fyzika je naopak platnou součástí existenciálního dobrodružství lidstva, je, řečeno básnicky, prstem položeným na tep přírody. Ačkoli neumíme poznávat skutečnost samu o sobě, ačkoli v přírodních vědách sami sebe neustále usvědčujeme z omylnosti a ačkoli víme, že osudem každé teorie je býti dříve či později vyvrácena, přece jen jsme uvnitř – získáváme reakce na podněty, hádáme jejich skrytou logiku a s každou nově zavrženou teorií jsme dál. Čili ve fyzice tomu bývá opačně než ve spekulativní filozofii, která díky stále novým a novým proti testování imunizovaným konstruktům upadá do zvětšující se intelektuální bídy, do stavu, v němž se mnohost přeživších hypotéz podobá bezobsažnému tumorovému bujení. Rád ovšem připustím, že záleží na úhlu pohledu a že tak jako různí přírodní vědci vidí své poslání v kázání apodiktických „pravd“ a v povyšování se, čímž se ovšem stávají mnohem více filistry než vědci, tak i mnoho filozofů naopak chápe spekulaci jako dobrodružnou soutěž myšlenek, kdy lidský duch žasne nad svou vlastní potencí a touhou otevřít se dramatické jinakosti světa.

Hlavní nebezpečí hrozí tam, kde se díky hypostazování různých představ zbavujeme soutěžního potenciálu. Jsme blízko pravdě, řečeno existenciálně, jsme-li na cestě a jsme-li připraveni usvědčovat se z omylů a zbavovat se jich. V tomto negativním smyslu rozumím Goethovi, že odmítal rozdělení přírody na jádro a slupku a přesvědčení, že přístup máme jen ke slupce (Výbor z díla II, Svoboda Praha 1949): „ Říkám si tisíckrát, zas a zase: / vše ona hojně a ráda dá; / ne ona nějaké jádro zná, / aniž jí o slupce zdá se, / obojí v témž je nám čase; / ty však zři sobě do ledví, / zda jádro jsi neb od plevy.“ Radikální jinakost, které říkáme příroda nebo věci nebo objekty a za níž musíme vyjít ven ze svého nitra, abychom ji mohli zkoumat, může být popisována rozličnými způsoby, nezávislými na přírodní vědě. Dá se však říci, že právě fyzika jako fundament přírodovědných teorií dosáhla ze všech možných způsobů nejvíce onoho upozadění já vůči jinakosti světa – je na ní velmi dobře patrno, jaké výsledky přináší intelektuální pokora před poznávaným, kdy se vzdáváme nejstarších a nejméně zpochybnitelných zásad rozumu, abychom se naučili rozumět.

Na rozdíl od starých komunistických dob, kdy věda měla sloužit jako argument pro spekulativní vizi nahlížející objektivní realitu, kdy nebylo pochyb o tom, že její poznání je víc než dočasně pravdivé, že je papežštější než vatikánská dogmata, stojí dnes přírodní vědec tváří v tvář kosmu jako fascinujícímu tajemství, na které si může sáhnout, ale které nedokáže proniknout a rozlousknout. Fyzik bez duchaplnosti a velkorysého intelektuální nadhledu, což oboje pramení z jeho lásky ke vznešenému tajemství, jímž se zabývá, proto nikdy nepřekročí práh filistrovství (A. Einstein: Zásady vědeckého bádání, in: Jak vidím svět, NLN Praha 1993): „Leckdo se zaobírá vědou z radostného pocitu, jak svou duchovní silou převyšuje ostatní; pro něj je věda sportem, který mu byl střižen na míru a který mu má přinést mnohé zážitky a ukojení ctižádosti; v takovém chrámu se najdou i tací, kdo sem přinášejí oběti svého mozkového sádla jen kvůli svým utilitárním cílům. Kdyby sem vkročil anděl Páně a vyhnal z chrámu všechny ty, kdo patří do zmíněných dvou kategorií, svatostánek by se povážlivě vyprázdnil...“ Za zmínku stojí ještě ukázka úžasné duchovní atmosféry, která panovala na začátku minulého století v německých Göttingen (působili zde matematici jako Hilbert, Klein nebo Minkowski, dále fyzici Born a Franck, pozvání přednášet přijímali také Poincaré, Lorentz, Sommerfeld, Planck, Debey, Nernst, Bohr, dále tu působili třeba Oppenheimer, Heisenberg, Dirac, Fermi, Gamow, Pauli aj.) a později v Kodani, kde vznikla. Jedná se o prý velice výstižnou karikaturu rozhovoru mezi Bohrem (Hospodin) a Paulim (Faust), oba patří mezi největší nositele Nobelovy ceny za fyziku (R. Jungk: Jasnější než tisíc sluncí, Mladá fronta Praha 1965):

Bohr:

A víc už nic nemáš říci?

Jsi vždy jen strana žalující?

Vhod s fyzikou se nic ti neděje?

Pauli:

Ne! Žvaní! Jako vždycky to s ní bledé je.

Mně líto je jí s těmi žaly všemi.

Však fyziky – ty štvu, kdy štvát je zachce se mi...

Bohr (jako vždycky, když je vzrušen, místy přeskakuje do angličtiny):

Oh, It is dreadful! In this situation we must remember the essential failure of the classical concepts... Co jsem to jen chtěl říci... Just a little remark... Co uděláš s hmotou?

Pauli:

Co? S hmotou? Tu zrušíme!

Bohr:

To je velice, velice zajímavé!... Ale...

Pauli:

Ne, mlč! Dost! Žvaníš!

Bohr:

Ale, ale...

Pauli:

Už ani slovo!

Bohr:

Ale, Pauli, Pauli, my dva se přece shodujeme víc, než myslíš! Of course I quite agree; only... Samozřejmě můžeme hmotu zrušit, ale náboj musíme upholdovat...

Pauli:

Jak to? Pročpak? Ne, ne, to je pouhý impresionismus! Proč bych nesměl zrušit i náboj?

Bohr:

Ptám se... Rozumím ti, zcela rozumím, but, but...

Pauli:

Mlč!

Bohr:

Ale, Pauli, musíš mě přece nechat domluvit! Když zrušíme hmotu i náboj, co nám zbude?

Pauli:

To je přece docela prosté! Co pak zbude? Neutron!

(Pauza. Oba běhají sem a tam.)

Bohr:

Nech mě, prosím, už pro tentokrát jíti:

ne kritizovat – to ne! – jen se doučiti!

(Odchází.)

Pauli:

S tím starým byl bych nerad rozmíchán

a milerád ho vidím prostřed auly.

Vždyť je to rozkošné, když velký pán

tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem jménem Pauli.

(Odchází.)