Kdykoli jsem měl během posledních pěti až deseti let možnost sledovat, jaká poezie je dnes publikována ve většině literárních časopisů a publikací, pozoroval jsem, že se v drtivé většině jednalo o určitý, snadno definovatelný styl. Stejnou zkušenost jsem učinil i na českých internetových literárních serverech, kde bývá právě tento styl nejvíce ceněn a hodnocen. Aby tedy poezie byla uznána v těchto médiích za zdařilou, musí mít zpravidla tyto atributy:

 

a) musí být psána zásadně ve volném verši

b) musí být plná jinotajů, náznaků, asociací a nečekaných, často bizarních slovních spojení

c) tématem jsou vždy city a pocity autora, často, ale ne vždy, se týkají partnerských vztahů, popř. životní krize

d) všechno je podáno formou rozplizlého, rozbahněného, citového a mlžného lyrismu, nekonkrétně, neadresně, uhýbavě, tančí se taneček kolem horké kaše, jen aby se to nikoho nedotklo

e) je třeba, aby autor vynášel cosi z hloubi své duše a ty, čtenáři – hledej, šmudlo

f) do pozadí je třeba uložit nějaké intelektuální myšlenky, aby bylo co rozebírat

 

                Díla, která tyto atributy postrádají, nejsou shledána zdařilými a díla, která tyto atributy popírají, jsou shledána nezdařilými. Když např. autor projeví trochu konkrétnější pohled na svět, ihned je obviněn z mentorování. Není vám z té opatrnické nudy také už trochu špatně? Nebudu však jen obviňovat, ale i hledat příčiny a nabízet řešení.

 

                Abych se vyhnul nedorozuměním, uvedu hned z počátku, že i já čtu rád lyricky rozplizlé básně pramenící z hloubi duše a plné asociací o lásce a životních peripetiích. Koneckonců, sám jsem několik takových věcí napsal. Ale nechci to číst pořád. Někdy mám náladu na něco ostřejšího, konkrétnějšího, adresnějšího, brisknějšího, vtipnějšího! Z nějakého důvodu je dnes taková poezie považována za méněcennou. Máme tu tedy jakési rozdělení poezie, řekl bych, na „mužskou“, tedy tu konkrétní, adresnou, formou klasického verše atd., a „ženskou“, tedy citlivou, lyrickou, formou volného verše.

 

                Pojmy „mužská“ a „ženská“ poezie si žádají bližší vysvětlení, abych snad nebyl obviněn, že chci poezii rozdělovat vytvářeje v ní nové škatulky. Není to tak, jak se někdo mohl z názvu obávat, že muži píší mužskou a ženy ženskou poezii. Pojmenováním mužský-ženský zde míním spíše souhrn výše uvedených symptomů, kterými se oba styly odlišují. V orientu se pro tyto principy používá univerzálnější označení jing a jang. Tyto protipóly se setkávají v monádě, která je symbolem sjednocení a harmonie, nikoli rozdělení a vzájemných půtek.

 

                „Mužská“ a „ženská“ poezie má ještě jednu zajímavou rovinu. Poezie poznamenaná citově rozplizlým nekonkrétním lyrismem si může dát do štítu výrok Vladimíra Vokolka o tom, že dobrá poezie je taková, které nikdo nerozumí. Ano, je to jedna z cest. Tato cesta předpokládá, že ten, kdo skutečně hledá a má zájem najít, nakonec najde. Poklady ukryté v této poezii budou odkryty tedy pouze tomu, kdo si to svým úsilím zaslouží. To je „ženská“ cesta, kdy autor je pasivní, a čeká, že čtenář bude aktivní, přijde k němu a bude se ho snažit pochopit. Tato cesta však nevyhovuje všem. A nárok na poznání má každý, tedy i ten, kdo třeba Vokolkovým jinotajům neporozumí, vždyť nejsou všichni lidé na stejné úrovni. To je cesta mužská, konkrétnější – poezie je psána takovou formou, aby byla srozumitelná co nejširší skupině lidí. Ale i do ní je ukryta špetka nějakého poznání, které tak může být lépe vstřebáno. Je to jako hořká tabletka ve sladkém sirupu. Autor je tady aktivní a přibližuje se čtenářům, kteří jsou spíš pasivnější a nemusí vykonat tolik úsilí, ačkoli již samo rozhodnutí si něco přečíst je aktivním krokem. K tomuto rozhodnutí by však nedošlo, kdyby na trhu byla pouze poezie nesrozumitelná. Obě cesty jsou tedy rovnocenné. Cílem obou je pozvedat lidského ducha, ve způsobech dosažení cíle se však liší.

 

                Příčiny současného stavu nadvlády „ženské“ poezie lze vidět v historickém vývoji. Onen masivní nástup citovosti a lyrismu  je přirozenou reakcí na dlouhodobou vládu konkrétní a údernější poezie, s níž máme špatnou zkušenost, neboť její síla byla zneužívána všelijakými ideologiemi. Jistě je dobré obohatit se citovostí a vymanit se z ideologické povrchnosti. Za důležité však považuji krátce nastínit důsledky obou extrémů. Při  převaze mužského pohledu – a mužské poezie – bývá vedle určité povrchnosti problémem, že lidé mohou mít pocit, že je jim vnucován nějaký konkrétní postoj, že jedna konkrétní idea je prohlašována za správnou a společensky nepřijatelným se stane se od této idey odchýlit nebo ji dokonce kritizovat. Dvacáté století se všelijakými –ismy jen hemžilo a nejokatějším příkladem byl socialistický realismus. Pozitivním aspektem mužské poezie je sjednocení a podpora v cestě za konkrétním cílem. V případě převahy ženského principu a ženské poezie existuje jiné nebezpečí. Mohli bychom se rozpustit v oceánu vlastních citů a ztratit schopnost jasného vyjádření a postoje. Všichni budou obráceni do sebe na své vnitřní problémy. Nebude to nic příjemného, neboť budou kritizovány jakékoli pokusy o jasné vyjádření, o vykročení z přešlapování na místě, zkrátka o nějakou akci a možná bude i takovým pokusům bráněno jako společensky nepřijatelným. Pozitivním aspektem naopak je, že tento styl dává každému možnost určitého vyjádření, dává pocit, že každý sám se svými problémy a pocity je důležitý. Dlužno podotknout, že určité indicie převahy tohoto principu lze pozorovat právě i dnes. Hlavním rysem dnešní společnosti začíná být konzum, a konzumentství je svým způsobem pasivní záležitostí, která sice dává iluzi svobodného výběru při uspokojování všech našich vnitřních potřeb, ve skutečnosti je však konzument manipulován, neboť nabídka je omezená a manipulují s ní ti, kteří jí vytvářejí a zneužívají tak konzumenta, tak jako dříve masy byly zneužívány ideologiemi. Je tedy snaha, aby byl každý orientován na své problémy, příliš nahlas se neozýval a nestaral se o veřejné věci. I v reklamách slyšíme, jak je všechno easy a nikdy to nebylo snazší, což opět nabádá k pasivitě, neboť každé samostatně vyvinuté úsilí může tuto iluzi konzumu narušit. Nebezpečí je tedy reálné.

 

                Řešením, jak se vyhnout extrémům, je rovnováha. Každý z těchto stylů je totiž důležitý a je čas si to uvědomit. Ideální by bylo nalézt nějakou syntézu obou. Tedy nejprve uznat jejich rovnoprávnost a stejnou hodnotu a v druhé fázi se pokusit o nalezení formy, která by je sjednocovala. Opakuji tedy, že se nevysmívám citovosti a lyrismu, myslím, že doby, kdy zastánci jednoho -ismu bojovali proti zastáncům druhého, jsou dnes, na počátku 21. století, překonány. Nejde mi ani o nějaký eklektismus, jako spíš o smíření všech stylů a pochopení, že všechny jsou důležité, protože rozpoložení a nálady člověka jsou proměnlivé a každé takové náladě odpovídá jiný styl poezie. Určitá diverzita je podmínkou zdravého globálního vývoje.

 

                Převaha ženské poezie má výrazné sociální souvislosti. Je zaměřena dovnitř, a musí být tedy něco, co tuto pozornost dovnitř přitahuje, nějaký silný problém, který je pak uvnitř řešen. Orientace na tento styl poezie a jeho vnímání však způsobuje ztrátu schopnosti vnímat správným způsobem poezii mužskou. Tak dochází k jejímu nepochopení a zavržení. Pokud totiž tuto poezii nebudeme brát takovou, jaká je, připravíme se o její léčivý účinek. Zatímco v případě ženské poezie se dosahuje terapeutického účinku odmítnutím vnějšího světa a jeho problémů orientací na své nitro, mužská poezie je založena naopak na vymanění se z vnitřní trýzně orientací na vnější svět, vnější podněty, které nás rozptýlí. Ženská poezie zanáší pozornost hluboko do sebe, můžeme tedy říci, že je hluboká, mužská poezie naopak vynáší pozornost ven, na povrch, můžeme tedy říci, že je povrchní, či vzletná.

 

                Odmítání mužské poezie může způsobit neschopnost prožívat čistou radost, zcela svobodně a jen tak, bez potřeby tuto radost vysvětlit, zařadit, obhájit a šťourat se v jejím významu. Některé básně mužského typu vůbec žádný problém neřeší, vynášejí čtenáře ven ze sebe, na povrch, pryč od jeho problémů. Taková povrchnost může být velmi ozdravná a osvobozující. Příkladem budiž báseň Prosinec z tvorby T. R. Fielda, která sice nepatří k jeho vrcholným dílům, záměrně jsem však vybral pro tento příklad věc, která neobsahuje žádnou hlubší myšlenku.

 

Bude zima, bude mráz,

Kam se ptáčku, pak schováš?

Skočímť já do záchodu

Stáhnu za sebou vodu.

 

Báseň může být shledána triviální, bez nápadu, s nedokonalým rytmem apod. Mnozí intelektuálové v tom hledají kdovíco a ono v tom přitom nic není. Proto je pravidlem, že se tento druh poezie setkává s odsudky a předsudky, zavržením a opovržením ze strany mnohých nafrněných a vznešených poetů. Tato báseň však žádnou hloubku nepředstírá, netvrdí, že je sonetem a opravdu v ní nic nenajdete. Je povrchní a jedinou její ambicí je trochu pobavit, byť jen na malý okamžik. Tento styl je založen na tom, že je psán jen z čisté radosti a pro stejný požitek i čten. Při správném vnímání tedy může přinést čtenáři užitek. Tím, že báseň odvrátí pozornost od vnitřních problémů, může vnímavému čtenáři umožnit posun v jeho vývoji, byť jen nepatrně. A je to málo? Oč je báseň Prosinec, přinášející kousek malé radosti, méně hodnotná než citový blábol, který přinese čtenáři leda trochu zmatku? Malé radosti přetrvají staletí, kdežto velké a vznešené pravdy se nemusejí dožít příštího roku.

 

                Každý styl je tedy třeba posuzovat podle jeho vlastních měřítek. Upřednostňováním pouze jednoho stylu dochází k nerovnováze. Té se však můžeme vyhnout, neboť člověk je dozajista schopen vnímat správně oba styly, a na vyšší úrovni pak vnímat stejnou důležitost mužského i ženského principu, což je důležité pro zachování rovnováhy.

 

                Hledání příčin faktu, že je upřednostňován určitý styl poezie, zatímco jiný je považován za méněcenný, mě přivedlo k obecnějším úvahám o tom, jak vnímat literární dílo. Většinou je takové vnímání ovlivněno vnějšími sociálními vlivy, společenskou atmosférou, hodnotami a prioritami společnosti v dané době. Tyto priority se v průběhu času mění a s nimi i styl převažující poezie. Jak je tedy možné říci, že je něco dobré a něco špatné? Položil jsem si otázku, proč bychom měli být ve svém vnímání závislí na tom, jak se mění módní styly? Proč bych měl čekat, až se zase změní společenská atmosféra, a až někdo řekne, že co bylo považováno za blbé je nyní skvělé a co bylo skvělé, to je najednou nic moc? Chci už teď přijít na to, co je skvělého i na tom, co dnes není považováno hlavním proudem za skvělé. A ptám se sám sebe, zdali to, že se mi třeba nelíbí něco, co se líbí jiným, není způsobeno tím, že mi chybí něco, čím bych to jako dobré mohl vnímat a co mě tedy ochuzuje o tento požitek. Vím, že jsem náročný a mluvím dost o budoucnosti, ale pokud se naše vnímání stane natolik komplexním, že budeme schopni vidět krásu ve všem, pak nějaké rozdělování a hodnocení ztratí smysl.

 

                Obavy, že takový vývoj přinese i zvrhlé vnímání krásy ve věcech, které jsou jednoznačně negativní, jsou mylné a vidím v nich pozůstatek právě onoho dualistického, nekomplexního a jednostranného vnímání světa. Pohybuji se zde sice na hranici toho, co je lidská mysl dnes schopná pochopit, ale bráno do důsledků, komplexní způsob vnímání podmiňuje i následky. To znamená, že pokud budeme schopni vidět krásu ve všem a naše vnímání se stane komplexním, pak zmizí důvody k jakýmkoli sporům a rozporům, vše bude v dokonalé harmonii, nebude důvod tuto harmonii násilným způsobem měnit a kazit, protože by to nikomu nepřineslo zlepšení oproti výchozímu stavu. Jinými slovy řečeno, všechny obávané negativní věci jsou vytvářené právě naším dosavadním dualistickým způsobem vnímání, který přináší iluzi o tom, že něco je dobré a něco špatné, něco se nám musí líbit a něco ne, někdo vítězí a jiný prohrává. Namísto komplexnosti a harmonie platí filozofie „buď to nandáš ty mně, nebo já tobě“.

 

                Snažím se tedy přivést pozornost ke globálnějšímu pohledu a smíření všech stylů, kdy bude překonán model dobré – špatné. Když mě něco neoslovuje, ale vím, že mě to může oslovit zítra, popř. vím, že to osloví mého souseda, těžko můžu říct o takovém díle, že je nezdařilé. Abych si pomohl příkladem – nebudu říkat, že inzulín je blbost a k ničemu, jestliže vím, že ho diabetici potřebují, jinak by nepřežili. Znám nejméně jednoho člověka, který má cukrovku, a nechci, aby zemřel. Proto nemohu tvrdit, že inzulín je blbost ačkoli mě osobně může být ukradený, protože ho nepoužívám. Vím totiž, že někomu jinému pomáhá.

           

                Každou báseň je nutné hodnotit podle kritérií, které odpovídají jejímu účelu. Rozporů nás tedy zbaví jedině překonání subjektivity, zaběhaných myšlenkových schémat a zvyklostí. To, že jsme na něco zvyklí, ještě neznamená, že je to správné. Vše nové či jiné je často vnímáno jako nepřátelský útok vůči starému, často však ve skutečnosti nové to staré pouze doplňuje. Vše je otázkou naší vnitřní interpretace a následné reakce. Pokud je pouze staré nahrazeno novým, dochází k revoluci a lze se v budoucnu obávat převratu opačným směrem. Pokud je však nové připojeno ke starému a jejich vzájemnému působení je ponechán volný průběh, dochází k evoluci, tedy přirozenému, harmonickému a nepřerušovanému toku vývoje.

 

                Dosažení tohoto komplexního vnímání je velkým úkolem, který vyžaduje mnoho úsilí a vnitřní disciplíny. Cíl, který v něm můžeme vidět, byť jakkoli vzdálený, by však pro nás mohl být dostatečnou motivací.