„A otec bolestí tak řval,

že jsem poslouchal, když umíral…“

Leśmian nebyl efektním básníkem, jeho životopis nebyl plný uměleckého bouřliváctví, jeho sláva a respekt se rodily pomalu a klidně – je možné, že v nedávné době dosáhly svého vrcholu, za kterým už nejspíš očekává tohoto básníka pomalý sestup do zapomnění. Ani po největším básníkovi nezůstane více než několik básní – těchto několik básní tvoří smysl jeho života. A větší část poezie Bolesława Leśmiana (Poezje, Wydawnictwo Lubelskie 1982, ukázky přeložil FS) je pro moderního čtenáře již přece jen vyčerpávající, únavná a přes všechnu svou nepochybnou hloubku – nudná. Přes všechny neologismy, kterých je jeho dílo plné, přes nepopiratelnou filozofičnost a ostrost básníkova vnímání, je v jeho díle cosi, co moderního čtenáře irituje. S bolestnými údery na samu dřeň věcí kontrastuje cosi přežitého – snad až příliš homérský lyrizující klid autora, snad až přílišná dbalost metra v rámci každé básně, která současnému uchu zní přece jaksi kolovrátkově… Dokonalost melodického znění koření zřejmě v lidové písni a poněkud připomíná Sergeje Jesenina.

Bolesław Leśmian byl básník filozofující, jehož imaginace se, s výjimkou jediné (!) básně – Akteón, nikdy neopírala o antické a literární kořeny. Vyrůstala spíše z křesťanského a lidového odkazu. Ale Leśmianovo křesťanství je věc velmi sporná, rozhodně se nejedná o katolický mysticismus Słowackého. Křesťanství tvoří pro Leśmiana pouze první stupínek na cestě vlastního vnímání, které polská kritika dosti oprávněně přibližuje k buddhismu. Vyznání víry v křesťanském smyslu slova najdeme u Leśmiana jen jedno, ale i pod tímto vyznáním zařazeném do antologie polské poezie, Modlitba, se skrývá duch prázdnoty. Odpovídá-li jinému velkému básníkovi Cyprianu Norwidovi Bůh, že „kříž se stal branou“, vede tato brána Leśmiana k všeobjímající Prázdnotě, již spíše o vlastní vůli, z jakéhosi sentimentu či potřeby doplňuje laskavou silou, ve kterou – mnoho nevěří. Abych své tvrzení dokázal, zde je křesťanská zpověď básníka psaná na sklonku života.

Bože v nebi oslavený

A na kříži – utrápený –

Kdes se skrýval, kde jsi dlel

Že nikdy jsem tě neviděl?

…

Mluv, co děláš v té hodině

Kdy právě moje duše hyne?

Zdali slzu z oka stíráš,

Nebo zdali se mnou zmíráš?

Tato do-vyslovenost Leśmianovy poezie je jeho největším plusem. Leśmian nebortí realitu své duše, ani svého světa, neutíká se k povrchním zjednodušením a tam, kde bolestně vnímá rozpor, zachycuje rozpor v celé jeho hloubi verši jednoduchými, melodickými, ale při soustředěném vnímání stejně tragickými a děsivými, jaké mají texty některých moravských písní.

A bylo prázdno náhlých tich! A bylo prázdné celé nebe!

A ty, proč máš se z prázdna chvět, když prázdno nechvěje

se z tebe?

Je jistou známkou velikosti tvůrce, že z jeho umění můžeme vyvozovat často i protichůdné názory, ale o Leśmianovi je možno říct s celou vahou, kategoricky a přísně, že jeho křesťanství je křesťanstvím po zásahu Occamovy břitvy, která básníkovi otevřela propasti vnímání…

Den nový, když přijde na oblaků běli

Nezrozpačití, že těl už našich není

Ale to všechno, co jsme protrpěli

Ať v mlhách aspoň vejde ve znamení

Čím vykoupit tu hrůzu, co nás topí

Slz vyčerpání a ten pustý čas

Když zničí smrt i ran těch pouhé stopy

Ran, které kdysi tak bolely nás?

Bolesław Leśmian, mezi jehož velké ctitele a obhájce nepatří nikdo menší než samotný Czesław Miłosz, se takto ocitá v současné kritice mezi dvěma mlýnskými kameny. Proudy myšlení poplatné tzv. postmodernímu diskurzu mu vytýkají nedostatek parodičnosti, ironické noty (ach, kdo nás jen těch utlachaných neosofistů zbaví?), na druhé straně jsou jím stále znova zklamáni ti, kteří by jej rádi postavili mezi křesťanské, respektive katolické pilíře polské kultury. Dosti bezohledně s jeho odkazem naložil i moderní arbiter elegantiarum – Artur Sandauer: „Leśmianova poezie se zdá být umístněná v těch metafyzických kořenech mluvy, kde je všechno dovoleno, protože se tam vše začíná, a kde ještě nepanují zákony, protože teprve tam jsou stanovovány. Jsa pouhým sluhou jazyka, mohl být snadno považován za jeho tvůrce…“

Povšiml si čtenář mé drobné výtky v úvodu tohoto článku? Sandauerův názor není v Polsku sdílen, protože vůči osobnostem, jako byl Sandauer – či u nás Šalda – je společnost volky nevolky nucena přejít většinou do sebeobrany; také proto, že jejich údery jsou většinou o něco více pádné, nežli se zdá nezbytně třeba. Je nesporné a jisté, že Leśmian by se mohl takové kritice alespoň částečně vyhnout, kdyby byl býval publikoval výrazně menší část své tvorby. Takto padá přinejmenším na část jeho díla podezření z přílišné krasomluvnosti, z příliš velké snadnosti, která se ubírá jazykem cestou nejmenšího odporu. Snadnost, s jakou lze Leśmiana překládat, to prozrazuje více nežli cokoliv jiného.

Přesto byl však výjimečným zjevem. Jako málokdo v moderní době se například může pochlubit třemi daty narození. Sám Leśmian uváděl rok 1878, matriční zápisy však mluví o roce 1877, na jeho náhrobním kameni pak najdeme data 1879-1937. Gymnázium a právnickou fakultu absolvoval v Kyjevě a stojí za zmínku, že po celý život psal básně také rusky. Jako zhruba dvacetiletý odcestoval do Německa a odtamtud do Paříže, kde se také oženil. Po návratu do Polska pracoval jako právní poradce, později notář a následně založil varšavské Umělecké divadlo, experimentální scénu předjímající avantgardní snažení. Během světové války se stal jedním z ředitelů Polského divadla. Přátelil se s větší částí tehdejší literární scény, psal eseje a také překládal – mj. Nadpřirozené příběhy E. A. Poea.

Sledujeme-li jeho téměř selankovitý životopis, nacházíme cosi analogického v české literatuře, cosi probouzejícího velkou nedůvěru ke kosmičnosti díla – nu ano, přes absolutní žánrovou odlišnost je to osobnost Otokara Březiny. Jistá v horším smyslu slova rétoričnost Leśmianovy poezie, která iritovala velkého Sandauera, plyne právě z toho, že se autor do kosmu nevznáší skrze autentický prožitek, skrze realitu – základem, o který se opírá, je sen a tento sen zhmotňuje skrze jazyk pevný a ustálený, ano… Jeho neologismy – jakkoliv četné – jsou pouze pokračováním formálního jazyka tam, kde už jsou standardní možnosti vyčerpány. Na jeho obranu však lze říci slovy C. Miłosze: „Leśmian vyvodil jeden závěr: jestliže sen, pak do dna“.