Nač jsou všechna ta měřítka, všechny ty literární pitvy, které pořádají literární vědci, aby vytvořili text, který spolehlivě odradí od četby rozpitvané knihy? Zaslepeni svou touhou po systému, který však neexistuje, pokoušejí se vnutit i dílu svůj systém, sami sebe uvádějí do hypnózy, až dokud jej nenajdou – dokud nenaleznou formulku, která však neodráží ani knihu, ani skutečné autorovy záměry, ale jen jejich vlastní posedlosti. Zvlášť u spisovatele Gombrowicze se jedná o krutou mstu osudu a pomstu „literárních tetiček“ nad člověkem, který se jim za života ubránit nedokázal nec Hercules contra plures, a po smrti již vůbec nemůže. Nedělejme to, stavme tomu hráz – mluvme o věcech prostých.

 

                A. Sandauer, velký příznivce Gombrowicze, knihu Pornografie (Wydawnictwo Literackie Kraków 2001, ukázky přeložil FS) doslova smetl ze stolu. Autorovi pronásledovatelé se smáli, když slyšeli o „úpadku tvůrčích sil“ svého nepřítele. Ani dnes není Pornografie jeho nejvíce ceněným dílem, ani dnes není dokonale chápána. Velké problémy činí kritice už její název. Jakýsi M. Glowicki, který byl poctěn možností napsat k poslednímu vydání Pornografie komentář, se porval se svým zadáním takto: „Erotika se přirozeným způsobem pojí se spontaneitou, u Gombrowicze není spontánní – a to nejen v Pornografii, i když v ní se tato vlastnost projevuje nejvýrazněji. Spontaneity pozbytá je pornografií, takže možná tady se vzal název?… Název je jistě možno spojovat nejen s nedostatkem spontaneity, ale také s – určitou nevhodností…“ Pryč s tím! Pryč s nimi! Ať už konečně přestanou!

 

                Pornografie je dána svou otevřeností. Pornografie neskrývá, netají – pornografie je přímá a jde k jádru věci, k samotné akci. Právě titul knihy tehdy už světoznámého autora měl upozornit kritiku i čtenáře na to, že tentokrát jim nebudou věci podávány a vysvětlovány v přílišném uměleckém obalu, ale přímo – na rovinu. Skončilo to tak, že Michal Glowicki nejméně stokrát zopakoval, že Pornografie je erotickým dílem, i když bylo konečně vzato na vědomí, že Pornografie je především dílo filozofické. Ne. Pornografie nemá s erotickým ani milostným románem nic společného. Kdo tvrdí opak, četl zřejmě pouze titulek. Ano. Pornografie je filozofický traktát par excellence. Neodhaluje však přímo pornograficky jen nietzschovské kořeny Gombrowiczova myšlení, je praktickou ukázkou Gombrowiczova náhledu na ideální a správné plynutí světa – jak je vnímá on. Že k tomuto příběhu přidal i cosi polských reálií, bylo mu přičteno k tíži.

 

                „Hrdina tohoto příběhu, Fryderyk, je Kryštofem Kolumbem, vyrážejícím k dobytí neznámých zemí. Co hledá? Právě tu novou krásu a novou poezii ukrytou mezi dospělým a chlapcem. Někteří kritici v něm uviděli satana, nic víc a nic míň, a zase jiní se spokojili s nálepkou voyeur. Můj Fryderyk není satanem ani voyeurem, místo toho má v sobě něco z režiséra, nebo dokonce chemika, který kombinuje lidi mezi sebou, usiluje z nich vytvořit alkohol nových půvabů…“ Pornografia, Wydawnictwo Literackie Kraków 2001, ukázky přeložil FS

 

                Ve společnosti tohoto Fryderyka vyráží vypravěč – o kterém se toho, jak je u Gombrowicze zvykem, mnoho nedozvíme – na statek pana Hipolita, zemana ze Sandoměřského. Snad by to Pornografie měla mnohem lehčí, kdyby se její děj neodehrával v Polsku, za okupace, a jednou z postav na statku nebyl vůdce AK, kterého se rozhodli ostatní konspiranti zabít. Armia Krajowa, podzemní teroristická organizace bojující proti nacismu, je v Polsku nedotknutelným tabu a marné bylo Gombrowiczovo ujišťování v předmluvě, že „AK nebo ne AK, lidé jsou lidmi a všude se najde zbabělostí nakažený vůdce, nebo vražda diktovaná konspirací“. Gombrowiczovi, který se neváhal vyjádřit o slavném varšavském povstání skautů „sami jsme lezli na rožeň a ještě se tím chlubíme“, nikdo neuvěří, i kdyby předmluva k Pornografii byla míněna upřímně. A tak se bývalý hrdina, který náhle nemůže dál, nechce, zapřísahá své bývalé soudruhy v boji, aby jej nechali naživu, že už dál prostě nemůže, ale nikoho neudá, stejně jako jeho fanatičtí spolubojovníci nutící jej, aby se dal dohromady, a pokračoval v plnění svých úkolů, stávají čímsi obecnějším, čímsi – o čem v Polsku nechce nikdo ani slyšet. Celá scéna pak získává (možná i proti vůli autora) další rozměr – a stává se důkazem hlubšího Gombrowiczova humanismu.

 

                Svou filosofii, kterou je neseno Ferdydurke, zdůrazňuje Gombrowicz hned v úvodu Pornografie, je to filozofie přímého, lze říci zenového nazírání světa, hledání samozřejmých souvislostí mimo zavedené struktury, čirého vnímání, kde objekty pozbývají všech idealistických konotací a stávají se samy sebou, kde je posvátnost přiřčena pouze čiré přirozenosti a biologické samozřejmosti.

 

                Je neděle – to se jezdí do kostela. A v kostele se vypravěč setkává s prvním ze svých skutečných hrdinů.

 

„Bohoslužba už se měla chýlit ke konci, já jsem se ospale rozhlížel, byl jsem unavený, ach, bude potřeba vyjít, odjet domů, k Powórné… po té písčité cestě… ale v jednom okamžiku můj zrak… moje oči… oči vybuzené a těžké… Ano, něco oči přitahovalo… oči a oči. Podmaňovalo si… pokoušelo – ano. Co? Co přitahovalo, vábilo? Kouzlo, jakoby ve snu, místa po kterých toužíme nemohouce odhadnout a kroužíme kolem nich s němým křikem ve všepožírající tesknotě, rozdírající, šťastné, uchvácené.

                Tak jsem i já kroužil kolem ještě poplašený, nejistý… ale už rozkošně proniknutý zotročením jemným, které přijímalo – které mě uřklo – nadchlo – okouzlovalo – vábilo i podrobovalo – které hrálo – a kontrast mezi kosmickým mrazem té noci a tím tryskajícím pramenem rozkoše byl tak nezměrný, že jsem si matně pomyslel Bůh a zázrak! Bůh a zázrak!

                Co to jednak bylo?

                 To byl… Kousek tváře a něco kousek hrdla patřící někomu, kdo stál před námi, v zástupu, o pár kroků…

                Ach, málem jsem se zalknul. To byl…

                (chlapec)

                (chlapec)

                A pochopiv, že je to jenom (chlapec), začal jsem narychlo couvat ze své extáze.

 

                Nikdy předtím a nikdy potom ve své tvorbě nenechal Gombrowicz čtenáře nahlédnout tak hluboko do své třinácté komnaty, kterou je (chlapec). Ani ve svých Denících, ani v dramatu Kosmos, které je koneckonců také oslavným hymnem nezralé – jediné skutečné – lásky.

 

                Chlapec se jmenuje Karel, je mu šestnáct a je skutečným hrdinou příběhu spolu s Heňou, která se má provdat za staršího, bohatého muže. Fryderyk není skutečnou postavou, i když autor věnuje dost času jeho popisu, jeho charismatické osobnosti. Fryderyk je autorovo alter ego, projev jeho vůle, je nástrojem, který uskutečňuje nenásilnou cestou vůli přírody navzdory vůli lidí. Fryderyk rozehrává svou hru – skutečné divadlo, aby v Karlovi i v Heni probudil poznání, které jim skrze stereotypní myšlení ani nedochází, že totiž patří k sobě.

 

                Fryderyk je ateista. Je v něm cosi pochmurného, soustředěného a nepřátelského – je v něm mnoho z Gombrowicze. Těžko hledat manifest ateismu tak přesvědčivý, jako je scéna z Gombrowiczovy Pornografie, kdy se Fryderyk nechává vést paní Marií do zahrady. Přímo cítíme vůni té noci, slyšíme šustot listí na větvích stromu, vidíme laskavou ženu, která chce něco sdělit – zoufale. Hvězdy se třpytí daleko ve vesmíru… „Vidíte všechnu tu krásu? Vnímáte ji?“ „Ano… je tu… hezky.“ odpovídá Fryderyk. A čtenář vidí před očima jeho vážnou tvář, vnímá jeho emočně stabilní nitro, skepticky skloněné koutky rtů.

 

                Zatímco na statku probíhá spor o to, kdo se zhostí role vraha odbojového vůdce, který už nemůže dál, hraje Fryderyk s vypravěčem korespondenční hru. Vtahuje ho do své milostné intriky, na které nemá žádný soukromý zájem: jde o to, aby Heňka s Karlem… „Komu to bylo určeno?“ ptá se vypravěč. „Mně, nebo Jí, samotné přírodě?“

 

                Pornografie se končí shakespearovskými jatkami, ve kterých je zabita větší část postav. A Fryderyk, který postrčil události kupředu?

 

Byl nevinný! Byl nevinný! Naivní nevinnost mu zářila z očí! Podíval jsem se na náš páreček. Usmívali se. Jak obvykle mládež, když je těžko se dostat z problematické situace. A na vteřinu, oni a my v naší katastrofě, jsme se podívali do očí.

 

                Těmito slovy se Pornografie končí. Čím je tedy Fryderyk? Satanem, ateistou, voyeurem, chemikem, režisérem – nebo samotným Bohem? Všichni se vyhubili svou vlastní silou, o své vůli – ve světě Pornografie zůstává nakonec naživu jen láska. Ne nějaká efemérní, duchovní. Láska, jakou Gombrowicz po celý život zbožňoval, láska nezralá, adolescentní láska mladistvého chlapce a dívky.

 

                Ve Fryderykovi vstupuje do literárního světa doposud neznámý typus. Jedná se samozřejmě v jistém smyslu o nadčlověka devatenáctého století. Gombrowicz se věnoval Nietzscheho filozofii, respektive jejím fundovaným, cenným interpretacím ještě doslova na smrtelném loži. Je tedy možno bez výhrad přijmout výklad, ke kterému Gombrowicz za života mlčel. Fryderyk je skutečně Friedrich. Je to ztělesnění Nietzsche v jeho čisté, nevinné podobě. Jeho obhajoba z pera rovnocenného génia po letech, kdy bylo jméno tohoto filozofa przněno a smysl jeho myšlenek komolen.

 

                Jako jiné literární projekce nadčlověčenských ideálů (a proč zde nezmínit například Sherlocka Holmese) je i Fryderyk vybaven mimořádným intelektem, nevšední intuicí, hlubokými znalostmi praktické psychologie, ode všech jiných se ale významně liší – nic nedělá pro sebe. Fryderyk je ve skutečnosti asketou, který na sebe bere krutost a hrůzu světa, onen kosmický mráz ateismu jen proto, aby pochopil vše skutečně cenné, bolestné a nádherné, čemu otevírá volnou cestu. Naopak vše, co je pokřivené, zdeformované, co žije ve slovech, prázdných pojmech, stereotypních rituálech – může zaniknout. A Fryderyk cítí bolest nad zánikem a prchavostí.  Bolest a utrpení jsou vepsány do jeho zatrpklých rysů. „Ano… je tu… hezky.“ Takto mluví Fryderyk – velký ateista, který poznal a v každém okamžiku vnímá tragičnost světa a nepodléhá každé pivní euforii. Gombrowiczův nadčlověk ustupuje skromně ze scény. Uvědomuje si vlastní stáří, ošklivost – nekrade, neprzní, jen otevírá cestu čistotě a posvátnu, což bylo po celý život cílem Gombrowiczova velkého učitele – Friedricha Nietzsche. „Pro Nietzscheho je jediným zákonem afirmace života. Je to filozofie antikřesťanská a ateistická… Není snadné být ateistou.“ (W. Gombrowicz: Průvodce filozofií za šest a čtvrt hodiny, Wydawnictwo Literackie Kraków 1991)

 

                Witold Gombrowicz řekl ve svém románu Pornografie své otevřené ano životu a neméně jasné ne všemu, co je životu protivné. Řekl to namáhavě, složitě – zajíkavě. V jeho tvorbě patří Pornografie k nejhůře čitelným knihám, a pokud ji budeme hodnotit jako ryze literární dílo, jako umělecký výtvor, jako román, přiblížíme se Sandauerově odsouzení. Číst Pornografii je namáhavé, je to příliš velká tíha, které se autor pokusil zbavit. Na tíživosti Pornografie se jistě podepsalo i autorovo podlomené zdraví, i vyčerpání nekonečnými marnými šarvátkami s oponenty a hlupáky. Gombrowicz měl problémy se srdcem, byl to zahořklý a nešťastný člověk, který svůj ráj nenašel, nedostihl; který byl ve všech svých vítězstvích vždy znova ubodán žahadly malých. Cesta ke krásnu a pravdivosti je příliš složitá a bolestná. Pornografie však nepatří do kategorie krásné literatury, beletrie – je to filozofická ilustrace. A jako taková patří k pokladům světové literatury.