„Dluh u knihkupce – 150, za
knížky z bibliotéky – 50, pokoj –
(S.
I. Witkiewicz: Matka – Nechutné dílo ve
dvou aktech s epilogem, 1924)
Stěží budeme hledat světově
významného autora, jehož dílo mělo tak neuvěřitelně pohnuté osudy, a jehož
život tak do puntíku naplňoval všechny romantické představy o geniálních
umělcích, jako život Stanisława Ignacy Witkiewicze, neboli Witkacyho, tak
podepisoval svá výtvarná díla, a tak mu budeme pro stručnost nadále říkat i
v tomto článku. Witkacyho dílo bylo v Polsku detabuizováno relativně
nedávno, ale ani dnes nedosahuje takové popularity, jako například v USA.
Witkacyho románová prvotina 622 úpadků
Bunga, čili Démonická žena (dokončená v roce 1911) byla například
prvně publikována v roce 1972, román Jediné
východisko – Přátelé (1933) byl publikován v roce 1968. Nic nevypovídá
tak jasně o kontroverzitě Witkacyho díla.
24. února 1885 se tedy ve
Varšavě odehrála událost zcela nevšedního kulturního významu – v rodině
tehdy kultovního polského malíře a spisovatele Stanisława Witkiewicze se
narodil syn, literární génius, kterého pokřtili jménem Stanisław Ignacy a jenž
v globálním měřítku o tolik předběhl kulturu své doby, že mu bylo souzeno
zemřít téměř bez vavřínů. Autorita jeho otce v tehdejším Polsku hraničila
s nábožným uctíváním, nestačila však později k tomu, aby uchránila
jeho syna před nenávistnými výpady ze všech možných stran. Když se otec
Witkiewicz i s manželkou Marií Pietrzkiewiczovou a tehdy pětiletým synem
přestěhoval do městečka Zakopane, položil základ „horalskému mýtu“, který je
v Polsku dodnes živý. Třebaže jeho syn Witkacy zcestoval nemalý kus světa,
poznal Jižní Evropu, Srí Lanku, Austrálii i Rusko, Malajsii i Francii, zůstal
fakticky provždy věrný Zakopanému, kde lze dodnes navštívit dům vybudovaný
otcem a vyzdobený synem Witkiewiczem.
Otec sehrál ve Witkacyho životě
stejně významnou roli jako u Mozarta nebo Paganiniho. Byl to otec, který až
fanaticky věřil v mimořádné nadání svého syna, který jej inspiroval,
povzbuzoval, přivedl až na sám vrchol geniality, ale který se stal i jeho
prokletím, protože v dítěti vypěstoval až chorobně silnou citovou vazbu
vůči své osobě.
Už jako osmiletý (!) se stal
Witkacy autorem své první komedie nazvané Švábi.
Spoli s dalšími šesti dramaty byla publikována pod názvem Juvenilie. Nakolik jej tenkrát vedla
otcova ruka a nakolik byly tyto literárně obstojné pokusy samostatným dílem
nadpřirozeně talentovaného dítěte? Kolem Witkacyho osoby se rojí mnohem více
otazníků, na které sotva nalezneme seriozní odpověď. Přečtěme si ale malou
ukázku z tvorby Witkacyho jednadvacetiletého, báseň Prolog zařazenou o patnáct let později jako úvod díla Nové vysvobození.
Ó Tyfone, dej mi plameny
O černý roh věže své srdce
srazím
Za mříží lampy
Jsou zhašeny.
A v koutě stojí
maskovaní vrazi.
A král jedem zívá
Vrahy chráněný.
Vcházím – rapíry za mnou,
okna otevřeli
A černý anděl dalším sálem
letěl
Obrovské zrcadlo, šest tu
plane světel
MLUVČÍ: Otravo - já jsem
kat.
DUŠE: a já jsem tobě brat.
Uhasly svíce, déšť
v rýně vyzvání
Jsem tady? V sálu?
Ne, to strach mě dusí.
A šílenství volá: do
zbraní! do zbraní!
A vidím, vidím, velmi jasně
vidím, jak kdosi dveře otvírá
A šest drábů
s řinkotem přináší si kleště
A šestice drábů
v zrcadlovém sálu
Rve kleštěmi mé oči co se
nezavřely ještě
- - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - -
Když procitnul jsem, ticho
bylo kolem,
Jenom déšť stále na okapech
zvoní *
Na okně vidím, velmi jasně
vidím:
Podzimní mouchu černý
pavouk honí
* Připomíná to Pana Tadeáše, ale není na to pomoci. (Pozn. aut.)
Witkacy byl skutečně
ztělesněním romantického typu – bledé tváře, tvůrčí horečka a sebezničující
životní styl. Všimněme si ale té hvězdičky, která se objevuje už u raného díla:
je to autorova budoucí obchodní značka, jež mu umožňuje sebehodnocení a pohled
zvnějšku. Srovnáme-li jeho poznámky pod čarou například s poznámkami
Macharovými nebo Voltairovými, zjišťujeme že mají opačný cíl. Vše ještě více
znejasnit nebo vygradovat i samu absurditu ad absurdum. Takto například
upřesňuje správné barevné odstíny pro scénické zpracování svého dramatu Gyubal Wahazar: „Podstatné barvy kostýmů a dekorací mají být v následujících
odstínech: žlutá – citronové kadmium, červená – francouzský cynober, černý –
slonová čerň. (pozn. aut.)“
Polská literární kritika
například zachovává – věrna temné katolické tradici národa – hrobové mlčení
kolem různá podezření budící sexuality Witkacyho. Jeho první snoubenka Jadwiga
Janczewska spáchala v roce 1914 sebevraždu – údajnou příčinou byla
Witkacyho žárlivost. Jsou to ozvuky této tragedie, jež Witkacy zpracovává ve
svém dramatu Blázen a jeptiška, čili nic
není tak zlé, aby se to nezhoršilo? Ještě dlouho po druhé světové válce byl
název dramatu falzifikován na Blázen a
ošetřovatelka.
SESTRA
ANNA
Proč jste to dělal
s takovým talentem? To už je přece štěstí, být takovým umělcem jako vy.
WALPURG
Štěstí! Mučírna. Chtěl jsem
se vypsat do dna a zemřít. Ale ne. Společnost je dobrá. Zachránili mě, abych
ten život musel skončit v útrapách. Ach ta prokletá lékařská etika.
Vyvraždil bych to plemeno katů. (jiným tónem) Víte, když jsem byl ve škole,
učil jsem se životopis Heinricha von Kleist. „Er fürte ein Leben voll Irrtum…“
Dřív jsem to nedokázal pochopit. Teď tomu rozumím velmi dobře.
SESTRA
ANNA
Proč jste se trávil
drogami? Odpovězte mi. Já to nedokážu pochopit, když jste takový umělec.
WALPURG
Proč? Copak to nechápete?
„Meine Körperschale konnte nicht meine Geisteglut aushalten.“ Kdo to řekl? Žár
mého ducha spálil mou pozemskou schránku. Rozumíte už? Mé ganglie nedokázaly
vystačit tomu zatracenému čemusi, co mě nutilo psát. Musel jsem se trávit. Musel jsem čerpat sílu. Já
jsem nechtěl, musel jsem. A když se jednou celý ten stroj, starý a slabý stroj dá
do pohybu tak šíleného, musí jít pořád dál, jestli se ještě tvoří, nebo ne.
Mozek se vyčerpává a stroj jede dál.
Kvůli tomu musí umělci páchat šílenosti. Co dělat s nesmyslně se štvoucím
motorem, který už se nedá kontrolovat? Představte si velkou tovární halu plnou
strojů – bez strojvůdce. Všechny budíky už dávno překročily červenou rysku a
všechno se valí dál jako vzteklé.
SESTRA
ANNA (poslouchá a lomí ruce)
Ale proč se teď,
v našich časech, všechno končí právě tak? Dřív to tak nebylo.
WALPURG
Dřív nebyla „nenasycenost
formou“, nebylo perverze v umění. A život nebyl bezcílným pohybem
bezduchých automatů. Společnost jako stroj neexistovala. Byla masa trpícího
dobytka, na které vyrůstaly skvělé květy touhy, síly, tvorby i ukrutností. Ale
nezačínejme tento rozhovor. Mluvme o životě, o našem životě. Mám k vám
tolik soucitu, kolik ho chováte ke mně.
SESTRA
ANNA
Bože, Bože, Bože…
WALPURG
No, stačilo. Máme jen jednu
jistotu, že velikost v umění spočívá dnes pouze v perverzi a
blouznění – samozřejmě mluvím o formě. Ale pro tvůrce – a nemluvím o šakalech –
je jejich forma spojená s jejich životem. Mluvte teď o sobě. Kdo to byl?
SESTRA
ANNA (zachvěla se, mluví automaticky)
Byl to inženýr.
WALPURG
Cha, cha, cha, cha! No, a
co dál?
SESTRA
ANNA (uražená)
Čemu se smějete?
WALPURG
Vůbec jsem se nesmál. Jenom
mu závidím. Byl jedním z koleček ve stroji, a ne zbloudilým kamínkem mezi
zubatými ocelovými koly. Dál!
SESTRA
ANNA
Miloval jenom mne, ale
nemohl přestat s jednou… paní. A pak to skoncoval. Střelil se do spánku.
Tehdy jsem odešla do kláštera.
WALPURG
Štastlivec! Nelitujte ho.
Takže dokonce i inženýři dnes mohou mít takové problémy. A vy jste kvůli tomu…
Ach, to je obludnost. Proč jsem já vás nepotkal dřív.
SESTRA
ANNA
A co by se stalo? Umučil
byste mě jak tamtu….
WALPURG
Odkud to víte? Okamžitě mi
řekni, odkud to víš! To neví nikdo. Kdo vám to řekl?
SESTRA
ANNA
… sestro.
WALPURG
Odkud o tom víte, sestro?
To je zajímavé. Já jsem úplně klidný.
SESTRA
ANNA (bezohledně)
Vždyť s vámi mluvím,
čtu vaše básně. Vím dobře, kým jste teď.
WALPURG:
Ach tak: jsem blázen
v kaftanu. Je to tak jednoduché. Není ale jednoduché někoho tak utýrat,
jako já ji. Nevím, kdo koho zabil. Ona se obětovala. Fakticky vinen nejsem.
Zemřela na zánět mozku. A nevím, jestli jsem ji zabil já, nebo zda ona teď
zabíjí mne – s mučením, každodenně, systematicky. Po smrti jsem jí přečetl
její deník a tehdy jsem pochopil, jak
strašně, pekelně jsem ji týral. Ale ona to chtěla. Tím způsobem se zabila a teď
zabíjí mně. Ach!!! (smýká sebou v kaftanu)
SESTRA
ANNA
Pane, jak jste se sem
dostal?
WALPURG
Příliš slabý
systém. Kokain. Budík v hlavě. Ta věčná otázka, kdo koho zabil.
V setině sekundy mám v hlavě dvě protichůdné myšlenky, jak Bůh a
Satan. A ostatně: nějaké verše. Nejspíš už vyšly. Má sestra na tom vydělá. Mám
sestru, kterou nenávidím. Trocha fúrie.
No a dostal jsem se tady. A tady se přece nedá uzdravit. Vidíte to sama.
Vlastně jsem úplně příčetný, jen v hlavě mám malý stroječek. Kdo sem
jednou přijde, je vyřízený. Protože
jejich léčba jenom zesiluje blouznění, a každá snaha je oklamat stojí tolik, že
se potom udělá nějakou hloupost, malý chybný krůček, a dál sedíte bez konce.
Druhá žena stejného jména –
manželka Jadwiga Unrug – Witkacyho provázela až za hrob. V roce 1939 se
manželé na útěku před německými vojsky setkali s postupující armádou
Sovětského svazu a společně spáchali sebevraždu. Oba si podřezali žíly.
Tento tragický konec jako
opsaný z románu však nevypovídá o skutečné podobě jejich vzájemného
vztahu. Ve skutečnosti totiž jeho žena nehrála ve Witkacyho životě žádnou
významnou roli. Panoval mezi nimi dokonalý chlad, vzájemné odcizení a
z Witkacyho strany snad i pohrdání. S tím ostře kontrastuje
dlouholeté intimní přátelství s malířem Leonem Chwistkem, vedle otce a
dalšího blízkého přítele, etnografa Bronislawa Malinowského, se kterým
uskutečnil svou cestu po Asii, zřejmě jediného člověka, který byl Witkacymu
skutečně blízko. Důvěrné přátelství s Leonem Chwistkem se skončilo – jako
úplně vše ve Witkacyho životě – špatně. Kromě podezření na skrytou tvář jejich
přátelství nelze nijak vysvětlit náhlou nenávist, která mezi nimi vzplanula a
doutnala již navždy. Nikdo už dnes nezjistí, kolikrát je Chwistek – stejně jako
celá řada tehdy žijících osob, včetně prezidenta/maršála Jozefa Pilsudského –
pod různými jmény zesměšněn ve Witkacyho literární tvorbě.
„Šílený odpor
k pohlaví obecně s ním od základů otřásl. Ó, kdyby tak
hermafroditicky, jako slimáci, bez toho rozdílu osobností! Ach, kdo vymyslel
celou tu divokou fantasmagorii. No ano: my se s tím sžíváme tak, až nám to
přestává být divné. Ale zamyslet se, že kdosi to do tamtoho a s tím…´
Metafyzická nestvůrnost erotismu se mu stala jasnou jako nikdy.“ (Pozegnanie
Jesieni, Państwowy Institut Wydawniczy Warszawa 2001)
Witkacyho životopis je pestrý.
Vyrůstal v dokonalé izolaci od okolního světa, vychováván pouze svým otcem
a soukromými učiteli. Už v sedmnácti letech napsal své první filosofické
traktáty O dualismu a Schopenhauerova filosofie a její vztah
k přechůdcům. Ve Lvově složil externě maturitní zkoušku. Kromě
filosofie ho zajímala i vyšší matematika. Přichází nervové zhroucení a
psychiatrická léčba. Skladatel Karel Szymanowski, se kterým byl na krátké cestě
v Itálii, mu věnoval svou první klavírní sonátu. Witkacy připsal později
Szymanowskému své drama Nové vysvobození.
Dva roky studoval na Akademii múzických umění, ale studia – na radu otce –
opustil a bral soukromé hodiny malířství u Gauginova žáka Wladyslawa
Ślewińského. Po etnografické expedici s Malinowským vstoupil do ruské
armády a jako důstojník elitního Pavlovského pluku byl v Molodečnu u
Minsku zraněn a začal experimentovat s drogami. V roce 1915 se
Witkacyho svět zhroutil, ztratil smysl i pevné kontury. V tomto roce totiž
zemřel v Chorvatsku jeho otec – učitel i soukromé božstvo. Žádná událost
už nebude mít v jeho životě takový význam… Jeho svět už nikdy nebude
stejný. Na jeho troskách však vytvoří dílo zarážející svým rozsahem i šíří
záběru. Dílo, které se nám dochovalo ponejvíce náhodou.
Celé literární dílo Witkacyho
(nezapomínejme, že byl i malířem) obnáší přinejmenším a prokazatelně třicet
šest divadelních dramat – z nichž publikováno bylo za jeho života pouze
sedm, čtyři romány, šest krátkých her z období dětství a dospívání
nazvaných Juvenilie, poezii, celou
řadu filosofických traktátů, jedno operetní libreto a psychologickou studii
polské národní povahy Nemyté duše,
která byla publikována až v roce 1975. Za zmínku stojí mj. jeho práce Narkotika (původně Nikotin, alkohol, kokain, peyotl, morfium, éter + appendix). Kromě
toho byl autorem celé řady článků a studií, teoretických prací, z nichž
největší rozruch způsobil Úvod do teorie
čisté formy v divadle. Jeho klíčové filosofické dílo Pojetí a tvrzení implikovaná pojetím Bytí
bylo publikováno v nákladu šesti set padesáti kusů – a prodalo se dvacet.
Převážná většina jeho tvorby zůstala ve strojopisech uložená ve velké dřevěné
truhle ve varšavském bytě Piotra Gregorczyka, kde přečkala autorovu smrt i
Varšavské povstání. Během bombardování Varšavy na konci války byla truhla vážně
poškozena a chybělo málo, aby se celé výjimečné dílo propadlo do nicoty, kterou
Witkacy po celý život tak tragicky vnímal. Část jeho dramatického díla se
podařilo zachránit doslova list po listu, část byla rekonstruována na základě
rukopisných a strojopisných verzí zachovaných v několika málo kusech po
celém Polsku. Navždy se ztratilo přinejmenším jedenáct divadelních her. Her
neúplných, ze kterých se dochovaly často jen názvy, je čtrnáct.
Witkacy byl ovšem příliš
výraznou osobností, a synem příliš slavného otce, aby zůstal svému okolí
neznámý. Jako autor románů Rozloučení
s podzimem a Nenaplnění se dočkal i pozitivního
ohlasu kritiky a široké čtenářské obce. To se však mělo brzy změnit a Witkacy
bude čelit zuřivým výpadům a herci budou odmítat hrát v jeho dramatech.
Své umělecké zralosti dosáhl
v pětatřiceti letech. Dramaty Nádor
Mozkovič, Nové vysvobození a Nezávislost trojúhelníků se definitivně
končí jeho sebehledání. Geniální dítě prošlo zkouškou ohněm – dokázalo dospět.
Svou dospělost dalo světu najevo prakticky a také v rovině teoretické:
jeho Čistá forma se stala zřejmě nejdiskutovanější teorie v Polsku, kolem
které se vedly ostré spory v časech avantagardy, a která dodnes neupadla
do zapomenutí…
V roce 1919 vyšla
Witkacymu kniha Nové formy ve výtvarném
umění a odtud plynoucí nedorozumění, v níž byla Čistá forma poprvé
zveřejněna. Ohlas však (o rok později) vzbudily teprve dva články v kulturním
časopise Skamander, které rozpoutaly obrovskou polemiku. Jedni Witkiewicze
kritizovali za jeho nihilismus a propagaci nesmyslu v umění, jiní ho
obvinili z ničení nejpodstatnějších hodnot národní kultury, úpadku umění,
ohlupování společnosti. Tento velmi negativní ohlas se později projevil ve
Witkacyho tvorbě množstvím narážek na konkrétní osoby kritiků, jejich
zesměšňováním a ironizováním. Tak například Nowaczyński Witkacyho označil za
grafomana, kterého postihl „slovní průjem“. Díky dalšímu kritikovi, K.
Irzykowskému, se z Witkiewicze stala legenda. Začalo se o něm hovořit jako
o umělci, který je rozpolcen mezi teorii a praxi. Irzykowski napsal v roce
1929 knihu Boj o obsah, která byla
celá věnovaná teorii Čisté formy a jejímu vyvracení. Avšak úpadek avantgardy
způsobil, že tato diskuse už dále nepokračovala. Přestal se o ni zajímat
dokonce i sám Witkiewicz.
Po celou dobu bouřlivých debat
našel pouze jediného spojence. Byl jím Tadeusz Miciński, kritik, který se
pokoušel v praxi uplatnit části jeho estetiky. Ale neúspěšně. K této
teorii se kritika vrátila až po druhé světové válce, konkrétně po roce 1956,
kdy došlo ke znovuobjevení Witkacyho díla. Tento zájem trvá stále, i když už
není tak intenzivní. Dnes je teorie Čisté formy považována za jeden
z nejdůležitějších pramenů inspirace moderního polského umění.
Teorie Čisté formy vznikla
z Witkacyho přesvědčení, že teorie umění musí být založena na filosofii
jednoty v mnohosti. Jednota v mnohosti se stala podstatou definice
uměleckého díla, jako určité konstrukce složené z jakýchkoliv jednoduchých
částí (barev, zvuků) nebo složitých částí (slov, dějů). Například divadelní hra
je složena z „mnohosti“ částí: slov, herců a jejich počínání (pohyby,
gesta, mimika), scénického prostoru, hudby – ale v dramatu se musí
vlastnosti těchto částí spojit, aby vznikl dojem „jednoty“. Tuto jednotu, která
není závislá na ničem, je „konstrukcí o sobě“, nazval Witkiewicz formální krásou, čili čistou formou.
Zapojení všech různorodých částí do konstrukce uměleckého díla je úkolem
formistického dramatika, režiséra, herců a scénografů.
Člověk se podle Witkacyho liší
od jiných bytostí uvědoměním si vlastní existence, ale už sama podstata
existence je vymezena kategoriemi tragismu a tajemství. Složitými hádankami
jsou jak svět, tak samotná skutečnost existence a struktura vlastního bytí.
Zdrojem tragismu je existenciální pocit osamělosti, uvědomování si nicoty,
nahodilosti a nejistoty života a pocit odcizení od světa, který ho obklopuje.
S jeho filosofickým náhledem úzce souvisí jeho názory na společenský
vývoj; úvahy o minulosti a budoucnosti kultury a koncepce tvůrčího procesu
uměleckého díla. Na základě těchto faktů je velmi důležité tvrzení, že
metafyzický neklid se zrodil a nalezl svůj odraz ve třech hlavních oblastech
lidské činnosti: náboženství, filosofii a umění. S jejich pomocí člověk
hledal odpovědi na složité existenciální otázky a zároveň se pokoušel uvolnit
ze sevření mučivé existence jako takové. Člověk hledá formu a zbavuje se přitom
tíživého a neznámého obsahu.
Podle Witkiewicze je nutnou
podmínkou tvorby umělcovo poznání metafyzického pocitu, který jako vlna
prochází všemi sférami jeho psychiky a stává se impulsem tvůrčího aktu, jehož
výsledkem je struktura konkrétního uměleckého díla.
Genezi a cíl umění Witkacy
chápal v metafyzických kategoriích, jako vyjádření umělcovy osobnosti a
zdůraznění její expresivní funkce, ale samu strukturu díla popisoval velmi
formalistickým způsobem, jako logickou složeninu úmyslně a účelně vybraných
jednoduchých a složitých částí. Tato binarita podstaty umění pro něj byla
odrazem binarity celé existence a Čistá forma měla být v uměleckém díle
tím „něčím“, co tento rozpor alespoň na okamžik odstraňuje.
Základní podmínkou realizace
Čisté formy v dramatech a próze musí být osvobození uměleckého díla od
pravidel realistické poetiky. Je zapotřebí zlikvidovat příčinu a následek jako
princip děje a nahradit je systémem volně propojených událostí, které jsou
řízeny pouze svou vnitřní formální logikou. Destrukce děje by měla způsobit
osvobození literárního díla od plnění didaktických nebo politických funkcí, a
tím také od nutnosti lhát.
Teorii Čisté formy je třeba
považovat za teorii ideálního uměleckého díla, jejíž dokonalá realizace je
nemožná. Hlavním záměrem jejího autora však byla v dobách uniformizace
společnosti a ztráty individuality člověka touha vrátit umění nejvyšší hodnotu.
Witkacy založil amatérské Formistické divadlo. Pro scénické
ztvárnění svých dramatických děl například požadoval pod heslem bez toho nic z toho úzkostlivé
dodržování předepsaných kulis i hereckého obsazení, které zacházelo až tak
daleko, že se v roli lokomotivy ocitla na scéně skutečná lokomotiva. Něco málo
z jeho divadelní tvorby bylo uvedeno už v meziválečném období, více
až po druhé světové válce. Jakkoliv sám autor usiloval o veřejné uvádění svých
dramat, lze tvrdit, že Witkacyho dramata jsou dramaty spíše ke čtení. Čtěme obsazení
divadelní hry Gyubal Wahazar, čili
V průsmycích nesmyslu nesoucí podtitul Neeukleidovské drama ve čtyřech aktech. A nezapomeňme – bez toho
nic z toho.
POSTAVY:
Gyubal
Wahazar – vypadá na 40 let. Černé,
dlouhé, visící vousy. Černé, rozcuchané, vlasy; černé oči. Pěna mu jde z huby
při kdejaké příležitosti. (Lze toho snadno dosáhnout při nacpání si úst
pastilkami Vichy, nebo drobky Piperazinu mag. Klawého – pozn. aut.)
Světlezelené, velmi široké kalhoty a dlouhé fialové boty zpod kalhot viditelné.
Bordó kaftan. Měkký černý klobouk. Titán. Ochraptělý hlas.
Sviňtuška
Macabrescu – desetileté děvčátko,
blondýnka, oblečená bíle s růžovými stuhami. Pěkná jak andílek. Oči černé,
obrovské.
Donna
Scabrosa Macabrescu – její matka, let 26,
blondýnka, velmi hezká. Andílkovatá jako dcerka. Světlé oči.
Donna
Lubrica Terramon – let 23. Rusá,
s černýma očima, přítelkyně Donny Scabrosy.
Příjemňáček – osmiletý syn Donny Lubricy. Blonďák,
převážně mlčící.
Mikuláš
Kvibuzda – mlynář. 50 let. Úplně oholený.
Blondýn s červeným čumáčkem.
Josef
Rypmann – medik. Vysoký, hubený. Krátké
vousy. Blondýn.
Lydie
Bochnarzewska – švadlena. Brunetka. Let
30. Dost hezká, ale vulgární.
Jabuchna
Musílková – služka, let 23. Pěkná. Tmavé
vlasy. Světlé oči.
Fletrycy
Dýmont – literát. Hubený, malý, let 38.
Blondýn. Husté vlasy. Úplně oholený.
Otec
Unguent – let 92 (devadesát dva). Hlavní
kaplan zpronevěrné sekty Perpendikularistů. Šedivý brunet. Oholený úplně.
Teoretik. Černý, dlouhý, obepnutý šat s bílými knoflíky v jedné řadě.
Černá, vysoká, špičatá čapka s černými křídly po stranách.
Otec
Punguent – mnich, 54 let. Hlavní Fafulát
zpronevěrného řádu Pneumatiků Bosých. V sandálech. Rodný bratr Otce
Unguenta a dočista mu podobný. Liší se černými vousy po kolena a přehustými,
černými, po pás sahajícími vlasy. Hnědý hábit se žlutými puntíky. Přepásaný
žlutou šňůrou.
Čtenář článku už tedy dobře ví,
proč se Witkacyho dramata setkávala s tak zuřivým odporem polských
čtenářů/diváků… Bosí Pneumatici v sandálech a Donna Lubrica (!) plodící
v patnácti syna, nemluvě už o služce Jabuchně Musílkové a desetileté
Sviňtušce, to je i na dnešní Polsko poněkud nestravitelné sousto – co teprve
v roce 1921, kdy byla tato hra k četbě napsána.
Kdyby Witkacyho dramata
neobsahovala nic víc než ztřeštěná jména, absurdní postavy a nesmyslně zábavné
doplňující autorské poznámky, stál by Witkacy ve světové literatuře po boku
Alfreda Jarryho jako jeho o něco mladší duchovní souputník. Tak tomu ale není.
Witkacyho smích se ve
skutečnosti nejvíce podobá sardonickému úšklebku Witolda Gombrowicze. Oba byli
ateisté, oba byli nadmíru silně ovlivněni Schopenhauerem i Nietzschem, oba
v sobě nesli aristokratickou povýšenost pohrdající masou a socialistickými
výstřelky tehdejších umělců, oběma bylo Polsko se svými tradicemi, venkovskou
zabedněností a se svou hlubokou sympatií k byzantinství těsné. Zde však
podoba končí. Witkacy jako jeden z prvních spisovatelů světa procítil
s plnou intenzitou hrůzu člověka tváří v tvář technologizaci, ve svém
díle přetřásl téměř všechny zásadní myšlenkové proudy dvacátého století a žádný
v jeho očích neobstál. Witkacy byl – a v tom se liší od Gombrowicze
nejvíc – fakticky romantik. Byla to jeho autorská póza, ale byla to i jeho
skutečnost. V mučivých depresích, s tváří bledou od experimentů
s narkotiky, na samém pokraji zešílení chrlil Witkacy jedno dílo za druhým
a jejich kvalita rostla. Všechny Witkacyho osobní prohry se měnily
v literární vítězství. Každým dalším dramatem se zmocňoval dalšího kusu
kultury své doby až k vrcholnému dramatu Ševci, ve kterém jsou mj. zdrojem mimořádné grotesknosti mluvčí prvního revolučního ševcovského družstva,
polovzdělaní dělníci diskutující svým venkovským dialektem o vážných sociálních
i filosofických otázkách. Tušil Witkacy, že jeho ševci budou vládnout polovině
Evropy po příštího půl století? V dramatu Ševci, kterým se jeho mimořádné
dílo, které je opravdu mnohem přínosnější číst, nežli popisovat, uzavřelo,
nacházíme i následující zpověď.
PUČIMORDA
Dobrá, Ondro – valte. To
uspokojuje zbytky mého už zmarnělého sadismu – sám nemohu nic. (pláče tiše a
křečovitě) Hle, pláču zde tiše a křečovitě, samotný, ač byl jsem tak divoký a
obratný… Ani pořádný verš už nenapíšu. Takový nebožtík Tuwim, ten se vždycky
nakonec potěšil: co by se s ním nedělo! Ale co já? – sirota. Ani nevím kdo
jsem – politicky, samozřejmě. Lidsky jsem starý blázen plný sténalství a
brblání: rovná se štepování spojeného s bordelářstvím a hnusného rýpání a
nebo šťourání se prstem v tom, s čím by se mělo nakládat, a co by se
mělo obrábět precizními instrumenty – takovým budu až do smrti spásné.
Divadelní hra Ševci a mnoho
dalších je českému čtenáři přístupná v překladu J. Simonidese, E. Sojky a
H. Stachové v antologii S. I. Witkiewicz: Hry,
Praha
Shrnutí teorie Čisté formy
je – s laskavým svolením autora – takřka doslovně převzato
z disertační práce PhDr. Petra Vidláka: Vlastní jména v dramatickém a románovém díle S. I.
Witkiewicze a jejich překládání do češtiny,
Ostrava 2002.
Krátké citace z dramat přeložil FS
na základě vydání S. I. Witkiewicz: Dramaty, Biblioteka Klasyki Polskiej i Obcej
Państwowy Institut Wydawniczy Warszawa 1979.