„Satira – ano, satira může býti krásným a a vysokým básnickým žánrem, ale za jediné podmínky: že ji píše duše opravdu básnická, opravdu veliká, duše trpící malostí doby, duše zrozená pro uctívání a zbožňování a podvedená o toto své nejčistší právo. Kde není tohoto tragického pozadí, tam všude se zvrhuje satira buď v pouhou literární virtuozitu, nebo v zákeřnou zbraň osobní mstivosti. Veliká satira jest vždy podmíněna jedním: aby satirik viděl čistěji a hlouběji než jeho doba; aby viděl zárodky budoucnosti utištěné pod mrtvými troskami dneška a včerejška; aby cítil vášnivý odpor k té kompaktní majoritě, která leží jako líná žába na prameni živé vody a ucpává jej.  To byla sama inspirace každé veliké, opravdové satiry, satiry Huttenovy jako Heinovy, Byronovy jako Wildeovy, Helloovy jako Goethovy. Každá satira byla v tomto smyslu principová; nešlo jí o osoby, šlo jí o věc, a šlo-li o osoby, tož jen jako o nositele idejí, principů, útvarů. Taková satira byla rytířská; byla dobrým bojem za svatou věc poesie proti filištínovi, byla bojovnou formou lásky a nadšení blouznivého srdce, mstou nad rouhači a popěrači. Taková satira je kladná a tvůrčí. Takovou satiru poznáte nejlépe po tom, že čtete-li ji třebas po desetiletích a staletích, rozumíte jí naráz, bez komentářů, třebas osoby a události, které ji vyvolaly, již dávno jsou zapomenuty. Plyne z toho, že z časného dovedla vyjmout věčné, všelidské jádro, že jest skrz naskrz typická.“ (F. X. Šalda: O umění, Československý spisovatel Praha 1955)

 

                Šalda dokázal ve dvou odstavcích načrtnout všechny podstatné rysy satiry i hrozbu, kterou v sobě toto velké umění skrývá: hrozbu, že se satira zvrhne v pomlouvačství, plané posměvačství, v bezduché fraškářství, před kterým není nic a nikdo na světě jistý, které proměňuje zásluhy v zločiny, dobro v nic a pravdu ve zbytečný pojem. Takové pomlouvačství – které nemá se satirou nic společného – se nám dochovalo pod jménem Aristofanovým, ale i Senecovým v podobě hanopisu Zmelounění Claudiovo. V českých poměrech je dokonale ilustruje rozdíl mezi Švejkem Haškovým a pokusem Karla Vaňka na něj navázat. Zatímco Hašek nás informuje, že tam se dělo to nebo ono, že ten či onen člověk něco.., Vaněk si přímo libuje v nepravdivých zobecněních. Zatímco Hašek oznamuje, že jakýsi lajtnant něco ukradl, Vaněk prohlásí: „čím vzdělanější člověk, tím víc a rafinovaněji krade“… To však není obecná pravda, nýbrž urážka a pomluva zástupů slušných a spořádaných lidí, i když nepostrádá jistou vtipnost. Avšak míra vtipnosti není absolutním kritériem satiry. Satira je obžaloba. A obžaloba se musí zakládat na pravdě.

 

                Satira má tolik podob, kolik bylo na světě významných satiriků. Literární věda si vymyslela nespočet zábavných slov, kterými se snaží pojmenovat typ autorovy vtipnosti. Skutečně zajímavá analýza, která tvoří doslov k jednomu z vydání Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela, se zabývá matematickým poměrem burlesky vůči grotesce v tomto díle, a – v příkrém rozporu s předchozí mínkou literárních vědců – ji stanovuje na téměř třicet procent vůči sedmdesáti. I takto je možno k satiře přistupovat: rozlišovat grotesku, burlesku, humor, duchaplnost, ironii, parodii, jinými slovy jedovatost od jízlivosti.

 

                Výsměch, kterým satirik počastuje své okolí, se mu většinou vrátí. U satiry platí, že čím vzdálenější jsou cíle výsměchu čtenáři, tím srdečněji se směje. I proto satiry nestárnou. Čtenář se jistě mnohem více pobaví, uvidí-li zesměšněného člověka z minulých věků, nežli sebe samotného. Satiře, ať je sebebrilantnější, se zpravidla vytýká literární ubohost a jejímu autorovi zapšklost. Postavy jsou označeny za nepřirozené, děj za vykonstruovaný, jazyk za primitivní, forma za mizernou a myšlenky za plytké. Švejk by jistě řekl, že to tak musí bejt.

 

                I když satiře nikdy nebude patřit zasloužené místo královny literárního umění, je třeba si uvědomit, že v malém kroužku vyvolených je jen nepatrná hrstka umělců způsobilá věnovat se právě satiře. Zdá se, že každý se umí posmívat, ale není tomu tak. Aby satirik byl satirikem, musí mít především mnohem širší znalosti a rozhled nežli kterýkoliv básník. Musí být soustředěný na detail s pečlivostí vědce a schopný rozletu do nebes s gestem proroka. Potřebuje s jistotou vládnout celou škálou stylů. Vše, čemu se jiní literáti věnují celý život, musí satirik ovládnout, vstřebat, zařadit do arzenálu svých zbraní a pokračovat dále. Čím větší díl kultury své doby dokáže absorbovat, tím výše se může nade svou dobu povznést. Jaký typ úšklebku satirik svým časům věnuje, to už pak záleží na jeho povaze.

 

                 Ze Šaldova hodnocení satiry však cítíme trochu odtažitý a rezervovaný postoj, který – když použijeme proti Šaldovi Šaldu „je věcí autorova názoru světového, který tu nemám pretense kritisovat a neméně již popírat“. Je však třeba si uvědomit, že satira, to je kvintesence evropského ducha, čirý výron západního volnomyšlenkářství odkázaného nám antikou. Dědictví, které je i pro naši dobu mnohem platnější nežli starověké tragédie a mýty. S jen minimální nadsázkou by bylo možno mluvit o zrození Evropy z ducha satiry. Připomínali bychom její očistnou funkci pro duchovní klima, připomínali bychom, kolikrát se satira stala užitečnou zbraní pokroku od časů renesance až do dneška, kolikrát velká satira pohřbila jedním mávnutím celou hloupost své epochy a otevřela cestu novému, a jak trpělivě udržovala světlo zdravého rozumu v časech nejtemnějších.  

 

                Existuje nespočet technik, jak psát satiru. Zdá se ale, že nikdo nevystihl ducha satiry lépe než její kouzelník a čelní exhibicionista Lúkiános ze Samostaty (120-180), když svůj dobrodružný román nazval  „Pravdivými výmysly“… Satirik fabuluje stejně jako kterýkoliv jiný umělec, v technice této fabulace však tkví celé jádro satiry, celá její filozofie, celý rozdíl mezi satirikem (což je velmi čestná funkce) a nejhanebnějším, nejodpornějším, co v rámci legálního světa existuje – pomlouvačem.

 

                Je jasné, že satirik bude nazýván pomlouvačem vždy, když svým úderem přesně zasáhne cíl. Jelikož úder satirikův není smrtící, zotaví se oběti velmi brzy a napřou společně sílu k revanši. Je zde však jeden podstatný rozdíl mezi jedovatou slinou pomlouvače a satirikovým kabaretem, ať už satiru pořádá zasmušilý a přísný Juvenál, nebo rozmarný Voltaire. V satirikově duši – i když je tak zmučená a unavená, jako byla duše askety a světce této bohyně, Jonathana Swifta – plane světlo. Je to prudké a zlé světlo realismu, touhy po pravdě a po ráji, který satirik nemůže dosáhnout, protože mu v tom brání hloupost. Upřesněme tedy Šaldovo tvrzení, kterým je tento článek zaštítěn: předpokladem satiry je vnitřní pravdivost. Čím se tedy liší satirikovy „pravdivé výmysly“ od lži, a co znamená předpoklad vnitřní pravdivosti?

 

                Není zásadního rozdílu mezi technikou literární satiry a technikou karikatury. Ať už spisovatel používá jakékoliv fabulační prostředky ke zvýšení uměleckého dojmu, výchozím materiálem jeho činnosti je ostře a jasně nahlížená skutečnost. Jako dokonalý příklad nám poslouží Gulliverovy cesty Jonathana Swifta. Satirik nejprve útočí na tehdy oblíbený žánr námořnických báchorek označovaných za pravdivé příběhy a plní stránky nesmyslným výčtem existujících i neexistujících lodních součástek stejně jako tehdejší brakoví autoři. Vzápětí se však zaměřuje na jednotlivé aspekty lidské civilizace. Za tímto účelem si svět zvětší i zmenší. Na počátku i na konci jeho fantastického příběhu stojí sama realita.

 

                Realistický pohled je skutečně nejpůsobivějším bodem každé satiry. Lúkiánovi bozi naslouchají, jak se k nim lidičkové modlí, aby jim vyrostla petržel, Voltairovy postavy jsou díky karikatuře plastické a živé. Z realismu Haškova nebo Hellerova mrazí v zádech. Realistické a střízlivé uchopení fakt je v každém okamžiku předpokladem vtipu Franceova. Řečeno triviálně – nebylo by Ostrova tučňáků, nebýt fraku. Dokazování této skutečnosti je zbytečné, je to holý fakt.

 

                Satira tedy vychází z existujícího, které transformuje způsobem vlastním schopnostem a naturelu autora, aby se zpět k existujícímu vrátila. Satirikův výmysl musí být vždy pravdivý – neboť přisouzení vlastnosti, kterou určitý jev nebo člověk ve skutečnosti nemá, je pomluva. Satirik je totiž vždy faktickým moralistou. Jeho vnitřní morálka se může diametrálně odlišovat od morálky obecně panující, přesto však existuje. Satira je jeho zbraní, umožňuje mu hromadit argumenty jeho vnitřního světa proti světu vnějšímu. Satirik je vždy v permanentní válce se svým okolím, avšak – v jeho srdci září prudké bílé světlo, světlo zvláštní a mimořádné čistoty, která nemusí vždy a nutně splňovat obecně přijímaná kritéria.