„Satira – ano, satira může býti
krásným a a vysokým básnickým žánrem, ale za jediné podmínky: že ji píše duše
opravdu básnická, opravdu veliká, duše trpící malostí doby, duše zrozená pro
uctívání a zbožňování a podvedená o toto své nejčistší právo. Kde není tohoto
tragického pozadí, tam všude se zvrhuje satira buď v pouhou literární
virtuozitu, nebo v zákeřnou zbraň osobní mstivosti. Veliká satira jest
vždy podmíněna jedním: aby satirik viděl čistěji a hlouběji než jeho doba; aby
viděl zárodky budoucnosti utištěné pod mrtvými troskami dneška a včerejška; aby
cítil vášnivý odpor k té kompaktní majoritě, která leží jako líná žába na
prameni živé vody a ucpává jej. To byla
sama inspirace každé veliké, opravdové satiry, satiry Huttenovy jako Heinovy,
Byronovy jako Wildeovy, Helloovy jako Goethovy. Každá satira byla v tomto
smyslu principová; nešlo jí o osoby,
šlo jí o věc, a šlo-li o osoby, tož jen jako o nositele idejí, principů,
útvarů. Taková satira byla rytířská; byla dobrým bojem za svatou věc poesie
proti filištínovi, byla bojovnou formou lásky a nadšení blouznivého srdce,
mstou nad rouhači a popěrači. Taková satira je kladná a tvůrčí. Takovou satiru
poznáte nejlépe po tom, že čtete-li ji třebas po desetiletích a staletích,
rozumíte jí naráz, bez komentářů, třebas osoby a události, které ji vyvolaly,
již dávno jsou zapomenuty. Plyne z toho, že z časného dovedla vyjmout
věčné, všelidské jádro, že jest skrz
naskrz typická.“ (F. X. Šalda: O umění, Československý spisovatel Praha
1955)
Šalda dokázal ve dvou odstavcích
načrtnout všechny podstatné rysy satiry i hrozbu, kterou v sobě toto velké
umění skrývá: hrozbu, že se satira zvrhne v pomlouvačství, plané
posměvačství, v bezduché fraškářství, před kterým není nic a nikdo na
světě jistý, které proměňuje zásluhy v zločiny, dobro v nic a pravdu ve
zbytečný pojem. Takové pomlouvačství – které nemá se satirou nic společného –
se nám dochovalo pod jménem Aristofanovým, ale i Senecovým v podobě
hanopisu Zmelounění Claudiovo.
V českých poměrech je dokonale ilustruje rozdíl mezi Švejkem Haškovým a
pokusem Karla Vaňka na něj navázat. Zatímco Hašek nás informuje, že tam se dělo
to nebo ono, že ten či onen člověk něco.., Vaněk si přímo libuje
v nepravdivých zobecněních. Zatímco Hašek oznamuje, že jakýsi lajtnant
něco ukradl, Vaněk prohlásí: „čím vzdělanější člověk, tím víc a rafinovaněji
krade“… To však není obecná pravda, nýbrž urážka a pomluva zástupů slušných a
spořádaných lidí, i když nepostrádá jistou vtipnost. Avšak míra vtipnosti není
absolutním kritériem satiry. Satira je obžaloba. A obžaloba se musí zakládat na
pravdě.
Satira má tolik podob, kolik
bylo na světě významných satiriků. Literární věda si vymyslela nespočet
zábavných slov, kterými se snaží pojmenovat typ autorovy vtipnosti. Skutečně
zajímavá analýza, která tvoří doslov k jednomu z vydání Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela, se zabývá
matematickým poměrem burlesky vůči grotesce v tomto díle, a –
v příkrém rozporu s předchozí mínkou literárních vědců – ji stanovuje
na téměř třicet procent vůči sedmdesáti. I takto je možno k satiře
přistupovat: rozlišovat grotesku, burlesku, humor, duchaplnost, ironii,
parodii, jinými slovy jedovatost od jízlivosti.
Výsměch, kterým satirik
počastuje své okolí, se mu většinou vrátí. U satiry platí, že čím vzdálenější
jsou cíle výsměchu čtenáři, tím srdečněji se směje. I proto satiry nestárnou.
Čtenář se jistě mnohem více pobaví, uvidí-li zesměšněného člověka
z minulých věků, nežli sebe samotného. Satiře, ať je sebebrilantnější, se
zpravidla vytýká literární ubohost a jejímu autorovi zapšklost. Postavy jsou
označeny za nepřirozené, děj za vykonstruovaný, jazyk za primitivní, forma za
mizernou a myšlenky za plytké. Švejk by jistě řekl, že to tak musí bejt.
I když satiře nikdy nebude patřit
zasloužené místo královny literárního umění, je třeba si uvědomit, že
v malém kroužku vyvolených je jen nepatrná hrstka umělců způsobilá věnovat
se právě satiře. Zdá se, že každý se umí posmívat, ale není tomu tak. Aby
satirik byl satirikem, musí mít především mnohem širší znalosti a rozhled nežli
kterýkoliv básník. Musí být soustředěný na detail s pečlivostí vědce a
schopný rozletu do nebes s gestem proroka. Potřebuje s jistotou
vládnout celou škálou stylů. Vše, čemu se jiní literáti věnují celý život, musí
satirik ovládnout, vstřebat, zařadit do arzenálu svých zbraní a pokračovat
dále. Čím větší díl kultury své doby dokáže absorbovat, tím výše se může nade
svou dobu povznést. Jaký typ úšklebku satirik svým časům věnuje, to už pak
záleží na jeho povaze.
Ze Šaldova hodnocení satiry
však cítíme trochu odtažitý a rezervovaný postoj, který – když použijeme proti
Šaldovi Šaldu „je věcí autorova názoru světového, který tu nemám pretense
kritisovat a neméně již popírat“. Je však třeba si uvědomit, že satira, to je
kvintesence evropského ducha, čirý výron západního volnomyšlenkářství
odkázaného nám antikou. Dědictví, které je i pro naši dobu mnohem platnější
nežli starověké tragédie a mýty. S jen minimální nadsázkou by bylo možno
mluvit o zrození Evropy z ducha satiry. Připomínali bychom její očistnou
funkci pro duchovní klima, připomínali bychom, kolikrát se satira stala
užitečnou zbraní pokroku od časů renesance až do dneška, kolikrát velká satira
pohřbila jedním mávnutím celou hloupost své epochy a otevřela cestu novému, a
jak trpělivě udržovala světlo zdravého rozumu v časech nejtemnějších.
Existuje nespočet technik, jak
psát satiru. Zdá se ale, že nikdo nevystihl ducha satiry lépe než její
kouzelník a čelní exhibicionista Lúkiános ze Samostaty (120-180), když svůj
dobrodružný román nazval „Pravdivými výmysly“… Satirik fabuluje
stejně jako kterýkoliv jiný umělec, v technice této fabulace však tkví
celé jádro satiry, celá její filozofie, celý rozdíl mezi satirikem (což je
velmi čestná funkce) a nejhanebnějším, nejodpornějším, co v rámci
legálního světa existuje – pomlouvačem.
Je jasné, že satirik bude
nazýván pomlouvačem vždy, když svým úderem přesně zasáhne cíl. Jelikož úder
satirikův není smrtící, zotaví se oběti velmi brzy a napřou společně sílu
k revanši. Je zde však jeden podstatný rozdíl mezi jedovatou slinou
pomlouvače a satirikovým kabaretem, ať už satiru pořádá zasmušilý a přísný
Juvenál, nebo rozmarný Voltaire. V satirikově duši – i když je tak zmučená
a unavená, jako byla duše askety a světce této bohyně, Jonathana Swifta – plane
světlo. Je to prudké a zlé světlo realismu, touhy po pravdě a po ráji, který
satirik nemůže dosáhnout, protože mu v tom brání hloupost. Upřesněme tedy
Šaldovo tvrzení, kterým je tento článek zaštítěn: předpokladem satiry je
vnitřní pravdivost. Čím se tedy liší satirikovy „pravdivé výmysly“ od lži, a co
znamená předpoklad vnitřní pravdivosti?
Není zásadního rozdílu mezi
technikou literární satiry a technikou karikatury. Ať už spisovatel používá
jakékoliv fabulační prostředky ke zvýšení uměleckého dojmu, výchozím materiálem
jeho činnosti je ostře a jasně nahlížená skutečnost. Jako dokonalý příklad nám
poslouží Gulliverovy cesty Jonathana
Swifta. Satirik nejprve útočí na tehdy oblíbený žánr námořnických báchorek
označovaných za pravdivé příběhy a plní stránky nesmyslným výčtem existujících
i neexistujících lodních součástek stejně jako tehdejší brakoví autoři. Vzápětí
se však zaměřuje na jednotlivé aspekty lidské civilizace. Za tímto účelem si
svět zvětší i zmenší. Na počátku i na konci jeho fantastického příběhu stojí
sama realita.
Realistický pohled je skutečně
nejpůsobivějším bodem každé satiry. Lúkiánovi bozi naslouchají, jak se
k nim lidičkové modlí, aby jim vyrostla petržel, Voltairovy postavy jsou
díky karikatuře plastické a živé. Z realismu Haškova nebo Hellerova mrazí
v zádech. Realistické a střízlivé uchopení fakt je v každém okamžiku
předpokladem vtipu Franceova. Řečeno triviálně – nebylo by Ostrova tučňáků, nebýt fraku. Dokazování této skutečnosti je
zbytečné, je to holý fakt.
Satira tedy vychází
z existujícího, které transformuje způsobem vlastním schopnostem a
naturelu autora, aby se zpět k existujícímu vrátila. Satirikův výmysl musí
být vždy pravdivý – neboť přisouzení vlastnosti, kterou určitý jev nebo člověk
ve skutečnosti nemá, je pomluva. Satirik je totiž vždy faktickým moralistou.
Jeho vnitřní morálka se může diametrálně odlišovat od morálky obecně panující,
přesto však existuje. Satira je jeho zbraní, umožňuje mu hromadit argumenty
jeho vnitřního světa proti světu vnějšímu. Satirik je vždy v permanentní
válce se svým okolím, avšak – v jeho srdci září prudké bílé světlo, světlo
zvláštní a mimořádné čistoty, která nemusí vždy a nutně splňovat obecně
přijímaná kritéria.