Následující články nejsou
souhrnnou literárněvědnou studií polské avantgardy a popravdě řečeno netvoří
ani homogenní celek. Čtenář se možná dozví některé vcelku zajímavé skutečnosti
o našich severních sousedech, zaslechne jména známá i zcela nová, z nichž
některá jsou jistě hodna jeho pozornosti. Bude řeč o Polsku a jeho kulturní
atmosféře, bude řeč o satiře – jako hledání protijedu – a především bude řeč o
Witoldu Gombrowiczovi a Stanisławu Ignacy Witkiewiczowi. Protože první autor je
českému čtenáři jako osobnost nejspíš znám, tvoří součást této série článků
spíše podrobnější recenze jeho díla Ferdydurke
a mnohem méně známého díla Pornografie.
Zajímavá postava Witkiewicze zase bude představena spíše s přihlédnutím
k biografickým údajům… A na závěr něco z Bolesława Leśmiana.
Český čtenář, který se nechce
prokousávat taji zákeřně povrchové podobnosti polštiny, pod níž se kromě
odlišné slovní zásoby skrývá především cizí, jiná duše jazyka, odlišná
mentalita národa, jehož myšlení vychází z diametrálně jiných stanovisek,
si nemusí naříkat na nedostatek slušných překladů do češtiny. Fakticky vše
napsané polsky, co stojí za jakousi pozornost, již bylo přeloženo, a překlady
některých knih, které jsou v Polsku aktuálně velmi známé, byly doručeny
našim čtenářům expresní překladatelskou službou, kterou bychom – vzhledem
k umělecké úrovni některých originálů – byli ochotni i oželet, neboť jistě
máme svého českého literárního haraburdí dost, abychom museli další importovat.
Našemu čtenáři nejsou neznáma jména velkých
polských kosmopolitů Jana Potockého, Josepha Conrada nebo Bolesława Pruse. Jsme
zevrubně seznámeni s básnickým dílem Leśmiana, příznivci sci-fi si jistě
vzpomenou na časy velké slávy Stanisława Lema, každý zná jméno Sienkiewiczovo a
stejně tak většinou alespoň víme o existenci možná největšího slovanského
básníka Adama Mickiewicze, přinejmenším díky filmové verzi jeho eposu Pan Tadeáš, která byla promítána i u
nás.
Přesto není českému uchu adjektivum
„polský“ věru ochrannou známkou kvality. Duchovní napětí mezi českým národem a
jeho severním sousedem je jistým stereotypem, který sledujeme už při porovnání
prvních česky a polsky psaných kronik. Známý herec Bronislaw Poloczek vyjádřil
tento stereotyp v jednom interview velmi trefně: „Vztah Čechů a Poláků
bych označil jako vzájemné pohrdání dvou chudých lidí.“ Bolestné dějiny
dvacátého století nepřispěly k rozvoji vřelých vztahů mezi našimi národy
ničím pozitivním, a hluboké rozpory pramenící z odlišnosti mentalit Čechů
a Poláků zřejmě nebudou ani po příští desetiletí – ale možná i stovky let –
překonány.
Na tomto místě je třeba
konstatovat fakt, který Čech volky nevolky přijme, začneme-li mluvit o
Británii, Francii nebo USA, ale kterému se bude vztekle bránit, když je řeč o
Polsku – jako nás Poláci čtyřnásobně převyšují počtem, jako rozloha jejich
státu za slavných časů Polsko-litevské unie mnohonásobně převyšuje velikost
Čechy kdy spravovaných území, tak i polská kultura je větší, hlubší a
v mnohém autentičtější, nežli kdy byla moderní kultura česká. A bude-li
zde kdo namítat, že přece i Poláci byli nakonec strženi do nesvobody a
nastiňovat paralely, tu je třeba vzkázat mu s J. S. Macharem: „Ach
svědomí! Kdyby v nás byl hlas svědomí vůbec! Mít všecky chyby velkých
národů není omluvou národa malého, a docela ne národa, který musí tolik
dohánět, kolik musíme dohánět my.“ (J. S. Machar: Boží bojovníci, Grossman a Svoboda Praha 1911)
Současné Polsko se zrodilo
v dobách romantismu gigantickým trhnutím oponou spojeným se jmény
Mickiewicz, Sienkiewicz a Słowacki. I když samotní Poláci dodnes rádi protěžují
katolického mystika a neuvěřitelně nudného „proroka“ Julia Słowackého, i když
hraničí se zločinem opomíjet celou řadu významných jmen – připomeňme tedy
alespoň velkého básníka Cypriana Norwida – nic se nezmění na prostém faktu, že
Mickiewicz jako básník a Sienkiewicz jako romanopisec dohnali polský kulturní
handicap takovým způsobem, že v polovině devatenáctého století charakterizované
u nás směšnými spory malicherných pisálků (kterých jsou dodnes plné čítanky),
stojí už Polsko v kulturní sféře jako rovnocenný partner ostatních
evropských národů.
Název tohoto článku je ostatně
převzat z Mickiewiczova mystického i realistického, romantického i moderně
experimentálního eposu Dziady,
popisujícího staré slovanské mýty přežívající transformované do křesťanské
podoby na tehdejší Litvě i zločinnou vládu ruského protektora Novosilcova nad
východními oblastmi Polska. (V této básni se ostatně mj. dozvídáme, že
praktiky, které jsme uvykli přičítat ruským bolševikům, tedy lžiprocesy a
odvlékání zástupů nevinných lidí do pracovních táborů na základě
politicko-čarodějnických honů, nebyly objevem bolševiků, nýbrž zcela běžnou
technikou i vlády carské).
Bylo by zřejmě nošením
malichernosti do Česka (tuto aktualizaci úsloví o sovách a Athénách si autor
článku vymiňuje jako duševní vlastnictví), zdržovat se dlouhým popisem onoho
polského mýtu, na jehož počátku stojí velcí polští romantici, a který
s takovou zvláštní něhou, ironií i obdivem líčí např. Günther Grass ve
svém Plechovém bubínku. Zvláštní
směsice svébytných tradic polského feudalismu, glorifikace nepřetržitého
vzdoru, silně protiněmecké založení, nacionalismus vypjatý až
k bezhlavosti, neobvyklý patos, s jakým jen Poláci dokáží vyslovovat
slovo Polska, to vše se opírá o
náboženské gesto. Polský katolicismus – svérázný druh tohoto vyznání, spojený s
intenzivním prožíváním mariánského kultu, koketujícím s byzantinstvím – je skutečně alfou i omegou polského mýtu,
který na jedné straně poskytuje Polákům mimořádnou odvahu a schopnost čelit i
takovým pohromám, jaké Polsko postihly ve dvacátém století, ale na druhé straně
se stal podle mne jejich moderní kulturní kletbou.
Na začátku letošního roku
například vzbudila v Polsku profesorka Beata Środa (individualistka a
bojovnice za zdravý rozum označená velmi zavádějící nálepkou feministka) bouři
nevole veřejným prohlášením, že v Polsku „neexistují žádné politické
strany a uskupení, kromě jedné jediné, ultrapravicové, ultrakonzervativní a
fašistické katolické církve“. Ačkoliv se v tomto aktuálně probíhajícím
sporu jedná o bezprávné postavení rozvedených žen v polské společnosti de
iure i de facto, má tento výrok obecnou platnost… Je zcela zbytečné
argumentovat názvy politických stran zasedajících v polském parlamentu a
jejich programy. Jedinou releventní politickou silou, která bezohledně
uskutečňuje svůj program je skutečně katolická církev; lze říci, že se Polsko
jako stát duchovně daleko nepohnulo od časů před druhou světovou válkou, kdy
v této zemi vládnul polofašistický diktátor maršál Jozef Pilsudski
v milostném vztahu s katolickou církví.
Polský mýtus – který vyzdvihl
národ upadající do nicoty a zabránil vzniku eklektického a epigonského
kulturního klimatu, jakým se pohříchu vyznačuje Česko – se tak stal už na
začátku dvacátého století dusivým příkrovem pro zdravý rozvoj polského ducha
v moderních časech. Mystické náboženské cítění, víra v ikony plačící
krev, když je Polsko v úzkých (jednu z mnoha „zázračných ikon“ lze
najít například v lublinské katedrále), tyto orientalizující tendence,
které se současnému Čechovi mohou zdát neuvěřitelné, jsou v Polsku zcela
běžným jevem i u vzdělaných lidí. Katolická církev je také finálním arbitrem
všech historických i filozofických sporů, vměšuje se do všech oblastí polského
každodenního života způsobem, který by měl sloužit Čechům za odstrašující
příklad před pravou tváří této chamtivé hydry, která stejně jako ve středověku
vysává z polského národa každý halíř, který před ní není zakopán hluboko
do země, a štve k nenávisti vůči každému, kdo na tuto skutečnost
upozorňuje.
Tyto věci je velmi důležité
znát. Pro pochopení neuvěřitelných osudů díla Witkiewiczova i Gombrowiczova je
nutné neztrácet ze zřetele, že polský mýtus je homogenní… Na rozdíl od klasické
ruské rozpolcenosti, kterou zapsal Dostojevskij nebo Tolstoj, od afektovaného
balancování na hranici mezi „madonským“ a „sodomským“ ideálem, mezi duší a
tělem, v příkrém rozporu s tímto pojetím, které nemusí být dvakrát
blízké racionalistům, ale přece jaksi – třebas za použití mystických rekvizit –
zachycuje hluboké básnické pravdy o lidských životech, v diametrálním
rozporu s touto ruskou „možností pochybovat“, „právem hřešit“ či jak to
chce kdo nazvat, má polský mýtus jen jednu tvář, a je to tvář absolutismu.
Co jsem úvodem poznamenal, je
třeba na základě již poznaných skutečností znova zopakovat a shrnout do informace,
která může českému čtenáři připadat neuvěřitelná: polská mysl, tato
personifikace většinového názoru, který sdílí polský chám spolu s polskou
inteligencí, postuluje způsobem naprosto odlišným od mysli české. Vše je
podřízeno jedné rovnici: kultura = národ = vzdor a hrdost = mariánský kult. Na
základě této rovnice jsou vynášeny soudy, které pak v podobě stereotypních
tvrzení přecházejí do učebnicových „pravd“. Finálním arbitrem všeho
v Polsku je prozatím katolická církev.
Jakákoliv nová myšlenka nebo
třeba umělecký proud je tedy posouzena podle toho, zda je slučitelná
s církevní mocí a mytologií, nebo zda nic. Rovnice tedy funguje obousměrně
– pokud se něco dotýká moci církve, je to automaticky protinárodní a
nekulturní, ergo se nejedná o žádné umění. Dramatická pochybnost a duševní
zápas, který charakterizuje olbřímí vzmach ruské kultury v devatenáctém
století, je v Polsku dodnes fakticky tabu. Kdo pochybuje, není žádný
Polák, a následně jsou mu upřeny všechny ostatní vznešené tituly (ze
spisovatele se stane pisálek), na straně druhé jsou mu přišity tituly jiné,
například pornograf, a to i u knihy, která neobsahuje ani jedinou
erotickou scénu.
Je třeba zmínit, co se zvláště
dnes bude hůře akceptovat – komunistická diktatura přinesla v Polsku vedlejším efektem spíše kulturní
oživení. Je jisto, že komunisté se pokoušeli například jméno u nás dosti
známého spisovatele Gombrowicze zneužít, stejně jako je známo, že se Gombrowicz
zneužít nenechal. Legendární polský kritik Artur Sandauer by ovšem svou knihou Bez rabatu (v češtině vyšla pod
nepřesným a matoucím názvem S přimhouřeným
okem) nemohl za jiných než komunistických časů otevřít cestu alespoň
částečnému přijetí Gombrowicze nebo Witkiewicze, ale ocitl by se spolu
s nimi ve stejném vězení, ve stejném opovržení a kulturní izolaci.
Teprve ve světle uvedených fakt
dokáže čtenář článku tohoto i následujících pochopit fantastickou skutečnost,
že některá díla geniálního Stanisława Ignacy Witkiewicze čekala na své vydání
v polštině i více než padesát let, zatímco se dávno stala populárními
například v USA…
Období po první světové válce
znamenalo v Polsku, stejně jako ve zbytku Evropy, čas zuřivého střetu
ideologií a s nimi často souvisejících uměleckých směrů. Bolševická
revoluce v Rusku, zrod fašistických států, definitivní zhroucení
feudalismu, to vše se bolestně dotýkalo polské každodenní reality, stejně jako
hluboký rozpor mezi na jedné straně měšťanstvem koketujícím v Polsku dodnes
s aristokracií a na druhé straně primitivním, chudým a zaostalým venkovem.
Na ideologickém stadionu se objevil i zcela nový prvek vzdělaného dělníka,
prvek proletářský, připravený rvát se o svá práva a nepřipustit, aby se
kapitalistický řád stal jen střídáním stráží na vrcholu vykořisťovatelského
systému feudálního. Stejně jako u nás se i v Polsku citoval Nietzsche i
Marx, Hegel i Husserl, evangelium i Jarry ve zběsilé, dvacet let trvající hádce
intelektuálů. Vytvořila se tři významná centra avantgardy – vilenské, varšavské
a krakovské. Napsalo se nespočet manifestů i vynikajících básní – zrodili se
významní romanopisci, český čtenář zná jistě přinejmenším Bruno Schulze a
Czesłava Miłosze. Pouze zmapování polské větve avantgardního proudu, této
skvělé, dogmatické a absurdní hádky všech se všemi, která bavila Evropu během
času, kdy se schylovalo ke katastrofě, by vydalo na několik tisícistránkových
spisů. Je také obecně známo, že modernost a revolučnost umění, či naopak
vymezení se proti ní, byla tenkrát samozřejmou premisou pro uznání nového
umělce, a že se pod různým revolučně ideologickým nátěrem skrývalo často (v
Polsku jako u nás) zcela běžné milostné veršování, přírodní lyrika či dětská
hravost rozdílné úrovně.
V našich časech, kdy hlavy ideologů pomalu ochladly, a kdy si opět začínáme po všech výstřednostech dvacátého století uvědomovat, že básník patří za psací stůl a na tribunu politik, že žádná ideologie ani žádný manifest nerodí umění, ale pouze talent a schopnost ostře nazírat věci, můžeme na cestě za naším cílem ponechat stranou všechny dobré i prachbídné básníky avantgardy s jejich ismy a manifesty a jít přímo ke kořenu věci, k těm, kteří protijed vůči hysterické atmosféře svých časů, kdy každý pod heslem svobody usiloval o svého druhu totalitu, hledali a úspěšně našli v satiře, která je samou esencí evropské civilizace, jak se pokusím alespoň nastínit v následujícím článku. Tito dva muži – totiž Witold Gombrowicz a Stanisław Ignacy Witkiewicz – byli modernisty na druhou, neboť se starými věcmi smetli současně ze stolu i vše hloupě nové a zabodli jehly svého satirického pohledu přímo do bolavé tkáně.
Abychom však nebyli
nespravedliví k nesatirické časti polských avantgardních umělců, kteří by
i bez avantgardy byli velikými umělci, vrátíme se v posledním článku
k postavě básníka Bolesława Leśmiana, o kterém se vyjádřil Kazimierz Wyka
takto: „Zavíráme zásuvku. Poznámky ukládáme do patřičných složek. Hodí se nám
k jiné práci. Sebraná díla básníka skvělého, vynikajícího, jediného
Bolesława Leśmiana, stavíme na polici vedle sousedů z epochy. Jestli
čtenář jen na okamžik nabyl dojmu, že ty tři přívlastky mají právo stát poblíž
jména Leśmianova, mohu s klidem zavřít zásuvku…“ (Bolesław Leśmian: Poezje, Wydawnictwo Lubelskie 1982)