Následující články nejsou souhrnnou literárněvědnou studií polské avantgardy a popravdě řečeno netvoří ani homogenní celek. Čtenář se možná dozví některé vcelku zajímavé skutečnosti o našich severních sousedech, zaslechne jména známá i zcela nová, z nichž některá jsou jistě hodna jeho pozornosti. Bude řeč o Polsku a jeho kulturní atmosféře, bude řeč o satiře – jako hledání protijedu – a především bude řeč o Witoldu Gombrowiczovi a Stanisławu Ignacy Witkiewiczowi. Protože první autor je českému čtenáři jako osobnost nejspíš znám, tvoří součást této série článků spíše podrobnější recenze jeho díla Ferdydurke a mnohem méně známého díla Pornografie. Zajímavá postava Witkiewicze zase bude představena spíše s přihlédnutím k biografickým údajům… A na závěr něco z Bolesława Leśmiana.

           

                Český čtenář, který se nechce prokousávat taji zákeřně povrchové podobnosti polštiny, pod níž se kromě odlišné slovní zásoby skrývá především cizí, jiná duše jazyka, odlišná mentalita národa, jehož myšlení vychází z diametrálně jiných stanovisek, si nemusí naříkat na nedostatek slušných překladů do češtiny. Fakticky vše napsané polsky, co stojí za jakousi pozornost, již bylo přeloženo, a překlady některých knih, které jsou v Polsku aktuálně velmi známé, byly doručeny našim čtenářům expresní překladatelskou službou, kterou bychom – vzhledem k umělecké úrovni některých originálů – byli ochotni i oželet, neboť jistě máme svého českého literárního haraburdí dost, abychom museli další importovat.

 

                Našemu čtenáři nejsou neznáma jména velkých polských kosmopolitů Jana Potockého, Josepha Conrada nebo Bolesława Pruse. Jsme zevrubně seznámeni s básnickým dílem Leśmiana, příznivci sci-fi si jistě vzpomenou na časy velké slávy Stanisława Lema, každý zná jméno Sienkiewiczovo a stejně tak většinou alespoň víme o existenci možná největšího slovanského básníka Adama Mickiewicze, přinejmenším díky filmové verzi jeho eposu Pan Tadeáš, která byla promítána i u nás.

 

                Přesto není českému uchu adjektivum „polský“ věru ochrannou známkou kvality. Duchovní napětí mezi českým národem a jeho severním sousedem je jistým stereotypem, který sledujeme už při porovnání prvních česky a polsky psaných kronik. Známý herec Bronislaw Poloczek vyjádřil tento stereotyp v jednom interview velmi trefně: „Vztah Čechů a Poláků bych označil jako vzájemné pohrdání dvou chudých lidí.“ Bolestné dějiny dvacátého století nepřispěly k rozvoji vřelých vztahů mezi našimi národy ničím pozitivním, a hluboké rozpory pramenící z odlišnosti mentalit Čechů a Poláků zřejmě nebudou ani po příští desetiletí – ale možná i stovky let – překonány.

 

                Na tomto místě je třeba konstatovat fakt, který Čech volky nevolky přijme, začneme-li mluvit o Británii, Francii nebo USA, ale kterému se bude vztekle bránit, když je řeč o Polsku – jako nás Poláci čtyřnásobně převyšují počtem, jako rozloha jejich státu za slavných časů Polsko-litevské unie mnohonásobně převyšuje velikost Čechy kdy spravovaných území, tak i polská kultura je větší, hlubší a v mnohém autentičtější, nežli kdy byla moderní kultura česká. A bude-li zde kdo namítat, že přece i Poláci byli nakonec strženi do nesvobody a nastiňovat paralely, tu je třeba vzkázat mu s J. S. Macharem: „Ach svědomí! Kdyby v nás byl hlas svědomí vůbec! Mít všecky chyby velkých národů není omluvou národa malého, a docela ne národa, který musí tolik dohánět, kolik musíme dohánět my.“ (J. S. Machar: Boží bojovníci, Grossman a Svoboda Praha 1911)

 

                Současné Polsko se zrodilo v dobách romantismu gigantickým trhnutím oponou spojeným se jmény Mickiewicz, Sienkiewicz a Słowacki. I když samotní Poláci dodnes rádi protěžují katolického mystika a neuvěřitelně nudného „proroka“ Julia Słowackého, i když hraničí se zločinem opomíjet celou řadu významných jmen – připomeňme tedy alespoň velkého básníka Cypriana Norwida – nic se nezmění na prostém faktu, že Mickiewicz jako básník a Sienkiewicz jako romanopisec dohnali polský kulturní handicap takovým způsobem, že v polovině devatenáctého století charakterizované u nás směšnými spory malicherných pisálků (kterých jsou dodnes plné čítanky), stojí už Polsko v kulturní sféře jako rovnocenný partner ostatních evropských národů.

 

                Název tohoto článku je ostatně převzat z Mickiewiczova mystického i realistického, romantického i moderně experimentálního eposu Dziady, popisujícího staré slovanské mýty přežívající transformované do křesťanské podoby na tehdejší Litvě i zločinnou vládu ruského protektora Novosilcova nad východními oblastmi Polska. (V této básni se ostatně mj. dozvídáme, že praktiky, které jsme uvykli přičítat ruským bolševikům, tedy lžiprocesy a odvlékání zástupů nevinných lidí do pracovních táborů na základě politicko-čarodějnických honů, nebyly objevem bolševiků, nýbrž zcela běžnou technikou i vlády carské).

 

                Bylo by zřejmě nošením malichernosti do Česka (tuto aktualizaci úsloví o sovách a Athénách si autor článku vymiňuje jako duševní vlastnictví), zdržovat se dlouhým popisem onoho polského mýtu, na jehož počátku stojí velcí polští romantici, a který s takovou zvláštní něhou, ironií i obdivem líčí např. Günther Grass ve svém Plechovém bubínku. Zvláštní směsice svébytných tradic polského feudalismu, glorifikace nepřetržitého vzdoru, silně protiněmecké založení, nacionalismus vypjatý až k bezhlavosti, neobvyklý patos, s jakým jen Poláci dokáží vyslovovat slovo Polska, to vše se opírá o náboženské gesto. Polský katolicismus – svérázný druh tohoto vyznání, spojený s intenzivním prožíváním mariánského kultu, koketujícím s byzantinstvím  – je skutečně alfou i omegou polského mýtu, který na jedné straně poskytuje Polákům mimořádnou odvahu a schopnost čelit i takovým pohromám, jaké Polsko postihly ve dvacátém století, ale na druhé straně se stal podle mne jejich moderní kulturní kletbou.

 

                Na začátku letošního roku například vzbudila v Polsku profesorka Beata Środa (individualistka a bojovnice za zdravý rozum označená velmi zavádějící nálepkou feministka) bouři nevole veřejným prohlášením, že v Polsku „neexistují žádné politické strany a uskupení, kromě jedné jediné, ultrapravicové, ultrakonzervativní a fašistické katolické církve“. Ačkoliv se v tomto aktuálně probíhajícím sporu jedná o bezprávné postavení rozvedených žen v polské společnosti de iure i de facto, má tento výrok obecnou platnost… Je zcela zbytečné argumentovat názvy politických stran zasedajících v polském parlamentu a jejich programy. Jedinou releventní politickou silou, která bezohledně uskutečňuje svůj program je skutečně katolická církev; lze říci, že se Polsko jako stát duchovně daleko nepohnulo od časů před druhou světovou válkou, kdy v této zemi vládnul polofašistický diktátor maršál Jozef Pilsudski v milostném vztahu s katolickou církví.

 

                Polský mýtus – který vyzdvihl národ upadající do nicoty a zabránil vzniku eklektického a epigonského kulturního klimatu, jakým se pohříchu vyznačuje Česko – se tak stal už na začátku dvacátého století dusivým příkrovem pro zdravý rozvoj polského ducha v moderních časech. Mystické náboženské cítění, víra v ikony plačící krev, když je Polsko v úzkých (jednu z mnoha „zázračných ikon“ lze najít například v lublinské katedrále), tyto orientalizující tendence, které se současnému Čechovi mohou zdát neuvěřitelné, jsou v Polsku zcela běžným jevem i u vzdělaných lidí. Katolická církev je také finálním arbitrem všech historických i filozofických sporů, vměšuje se do všech oblastí polského každodenního života způsobem, který by měl sloužit Čechům za odstrašující příklad před pravou tváří této chamtivé hydry, která stejně jako ve středověku vysává z polského národa každý halíř, který před ní není zakopán hluboko do země, a štve k nenávisti vůči každému, kdo na tuto skutečnost upozorňuje.

 

                Tyto věci je velmi důležité znát. Pro pochopení neuvěřitelných osudů díla Witkiewiczova i Gombrowiczova je nutné neztrácet ze zřetele, že polský mýtus je homogenní… Na rozdíl od klasické ruské rozpolcenosti, kterou zapsal Dostojevskij nebo Tolstoj, od afektovaného balancování na hranici mezi „madonským“ a „sodomským“ ideálem, mezi duší a tělem, v příkrém rozporu s tímto pojetím, které nemusí být dvakrát blízké racionalistům, ale přece jaksi – třebas za použití mystických rekvizit – zachycuje hluboké básnické pravdy o lidských životech, v diametrálním rozporu s touto ruskou „možností pochybovat“, „právem hřešit“ či jak to chce kdo nazvat, má polský mýtus jen jednu tvář, a je to tvář absolutismu.

 

                Co jsem úvodem poznamenal, je třeba na základě již poznaných skutečností znova zopakovat a shrnout do informace, která může českému čtenáři připadat neuvěřitelná: polská mysl, tato personifikace většinového názoru, který sdílí polský chám spolu s polskou inteligencí, postuluje způsobem naprosto odlišným od mysli české. Vše je podřízeno jedné rovnici: kultura = národ = vzdor a hrdost = mariánský kult. Na základě této rovnice jsou vynášeny soudy, které pak v podobě stereotypních tvrzení přecházejí do učebnicových „pravd“. Finálním arbitrem všeho v Polsku je prozatím katolická církev.

 

                Jakákoliv nová myšlenka nebo třeba umělecký proud je tedy posouzena podle toho, zda je slučitelná s církevní mocí a mytologií, nebo zda nic. Rovnice tedy funguje obousměrně – pokud se něco dotýká moci církve, je to automaticky protinárodní a nekulturní, ergo se nejedná o žádné umění. Dramatická pochybnost a duševní zápas, který charakterizuje olbřímí vzmach ruské kultury v devatenáctém století, je v Polsku dodnes fakticky tabu. Kdo pochybuje, není žádný Polák, a následně jsou mu upřeny všechny ostatní vznešené tituly (ze spisovatele se stane pisálek), na straně druhé jsou mu přišity tituly jiné, například pornograf, a to i u knihy, která neobsahuje ani jedinou erotickou scénu.

 

                Je třeba zmínit, co se zvláště dnes bude hůře akceptovat – komunistická diktatura přinesla v Polsku vedlejším efektem spíše kulturní oživení. Je jisto, že komunisté se pokoušeli například jméno u nás dosti známého spisovatele Gombrowicze zneužít, stejně jako je známo, že se Gombrowicz zneužít nenechal. Legendární polský kritik Artur Sandauer by ovšem svou knihou Bez rabatu (v češtině vyšla pod nepřesným a matoucím názvem S přimhouřeným okem) nemohl za jiných než komunistických časů otevřít cestu alespoň částečnému přijetí Gombrowicze nebo Witkiewicze, ale ocitl by se spolu s nimi ve stejném vězení, ve stejném opovržení a kulturní izolaci.

 

                Teprve ve světle uvedených fakt dokáže čtenář článku tohoto i následujících pochopit fantastickou skutečnost, že některá díla geniálního Stanisława Ignacy Witkiewicze čekala na své vydání v polštině i více než padesát let, zatímco se dávno stala populárními například v USA…

 

                Období po první světové válce znamenalo v Polsku, stejně jako ve zbytku Evropy, čas zuřivého střetu ideologií a s nimi často souvisejících uměleckých směrů. Bolševická revoluce v Rusku, zrod fašistických států, definitivní zhroucení feudalismu, to vše se bolestně dotýkalo polské každodenní reality, stejně jako hluboký rozpor mezi na jedné straně měšťanstvem koketujícím v Polsku dodnes s aristokracií a na druhé straně primitivním, chudým a zaostalým venkovem. Na ideologickém stadionu se objevil i zcela nový prvek vzdělaného dělníka, prvek proletářský, připravený rvát se o svá práva a nepřipustit, aby se kapitalistický řád stal jen střídáním stráží na vrcholu vykořisťovatelského systému feudálního. Stejně jako u nás se i v Polsku citoval Nietzsche i Marx, Hegel i Husserl, evangelium i Jarry ve zběsilé, dvacet let trvající hádce intelektuálů. Vytvořila se tři významná centra avantgardy – vilenské, varšavské a krakovské. Napsalo se nespočet manifestů i vynikajících básní – zrodili se významní romanopisci, český čtenář zná jistě přinejmenším Bruno Schulze a Czesłava Miłosze. Pouze zmapování polské větve avantgardního proudu, této skvělé, dogmatické a absurdní hádky všech se všemi, která bavila Evropu během času, kdy se schylovalo ke katastrofě, by vydalo na několik tisícistránkových spisů. Je také obecně známo, že modernost a revolučnost umění, či naopak vymezení se proti ní, byla tenkrát samozřejmou premisou pro uznání nového umělce, a že se pod různým revolučně ideologickým nátěrem skrývalo často (v Polsku jako u nás) zcela běžné milostné veršování, přírodní lyrika či dětská hravost rozdílné úrovně.

 

                V našich časech, kdy hlavy ideologů pomalu ochladly, a kdy si opět začínáme po všech výstřednostech dvacátého století uvědomovat, že básník patří za psací stůl a na tribunu politik, že žádná ideologie ani žádný manifest nerodí umění, ale pouze talent a schopnost ostře nazírat věci, můžeme na cestě za naším cílem ponechat stranou všechny dobré i prachbídné básníky avantgardy s jejich ismy a manifesty a jít přímo ke kořenu věci, k těm, kteří protijed vůči hysterické atmosféře svých časů, kdy každý pod heslem svobody usiloval o svého druhu totalitu, hledali a úspěšně našli v satiře, která je samou esencí evropské civilizace, jak se pokusím alespoň nastínit v následujícím článku. Tito dva muži – totiž Witold Gombrowicz a Stanisław Ignacy Witkiewicz – byli modernisty na druhou, neboť se starými věcmi smetli současně ze stolu i vše hloupě nové a zabodli jehly svého satirického pohledu přímo do bolavé tkáně.

 

                Abychom však nebyli nespravedliví k nesatirické časti polských avantgardních umělců, kteří by i bez avantgardy byli velikými umělci, vrátíme se v posledním článku k postavě básníka Bolesława Leśmiana, o kterém se vyjádřil Kazimierz Wyka takto: „Zavíráme zásuvku. Poznámky ukládáme do patřičných složek. Hodí se nám k jiné práci. Sebraná díla básníka skvělého, vynikajícího, jediného Bolesława Leśmiana, stavíme na polici vedle sousedů z epochy. Jestli čtenář jen na okamžik nabyl dojmu, že ty tři přívlastky mají právo stát poblíž jména Leśmianova, mohu s klidem zavřít zásuvku…“ (Bolesław Leśmian: Poezje, Wydawnictwo Lubelskie 1982)