Už dlouho mne fascinuje pozoruhodný vývoj kultury, jak proběhl za posledních sto let. Mezi jeho předchůdce lze počítat např. prokleté básníky, jejichž kvas vyústil v bouřlivou avantgardu, v níž se definitivně zhroutilo dědictví poklidných dob restaurace, viktoriánství a biedermeieru. To, co dnes často nazýváme rozkladem hodnot, je pouze detabuizace, čili snaha nebát se jinakosti a postavit se jí tváří v tvář. S pronikáním vzdělanosti do nižších a nižších vrstev společnosti zpočátku souvisela jakási představa o výchově lidu. Přes nesporné výhody této stále se rozšiřující alespoň elementární vzdělanosti je více než zřejmé, že šlo především o vytváření obrazu jednolitého světa s úzkoprse optimistickou logikou. Vznikla kultura kýče, která se izolovala od disharmonie, utrpení a syrovosti života, od jeho temnoty i řeřavosti, čili od všeho, co lidi existenciálně spojuje. Štěstí a optimismus mají tendenci věřit v já nebo v my, což asi každý zažil se svými životními úspěchy i neúspěchy. Salónky a dýchánky se stávaly normou všeho, v jejich skleníkovém prostředí kořenil kapitalismus „volné soutěže“, jak ho skvěle popsal Balzac, povrchní svět dandyů, jejichž král Oscar Wilde zemřel dík pokrytecké „morálce“ společnosti v opovržení, bídě a samotě v levném francouzském hotýlku, nebo také blazeované pojetí války, které vyjádřila dvorní dáma Schererová v úvodních slovech slavného románu Lva Tolstého Vojna a mír. Zejména v druhé půlce devatenáctého století to neměli ti, kdo lpěli na kultuře opravdovosti, vůbec jednoduché. Proto také ony měšťácké doby vytvořily prokleté básníky, Gogha uřezávajícího si ucho, Kierkegaarda umírajícího vyčerpáním, vlastně celý kulturní underground, který neexistoval ani v době největší expanze papežství.

Generace vychované zjednodušenou představou o životě odmítly s reflexí vrženosti člověka také pravou lidskou solidaritu. Buď si svého štěstí užívaly nebo se za ním bezohledně hnaly, a to vždy s vírou ve svou hvězdu. O absolutní plochosti takového života dává svědectví též Marcel Proust v Hledání ztraceného času, jehož neporovnatelná krása je mimo jiné právě i v kontrastu mezi hrdinovým prožíváním a světem měšťáckých faktů, v nichž žije. Podobně vrženost a syrovou realitu života nachází tam, kde se hrálo na to, že neexistuje, James Joyce.

Nacističtí pohlaváři stejně jako francouzská generalita z doby Dreyfusovy aféry nebo britští kolonizátoři a čeští štváči proti Hilsnerovi by se dost možná mohli sejít v salónku paní Verdurinové – a není vyloučeno, že by tam potkali nejednoho z nás. Slovo „kunda“ by se jistě na této půdě vyslovit nedalo, zato by se při příjemném poslechu Beethovena dalo užít víc než dost sladkého cynismu a kýče. I z Deváté se stane kýč, když ji poslouchá kýčovitý člověk, a vice versa. Žádné slovo, žádná melodie, žádná barva nedělá z umění umění nebo brak, to se totiž stává samo sebou teprve v našem nitru. Obdivuji a miluji všechny ty geniální umělce a myslitele devatenáctého století, již navzdory v dějinách jinak neobvyklé nepřízni duchovního klimatu dokázali čistotě pravdy, která proměňuje i význam slov, jako je „kunda“, zůstat věrni.

V devatém čísle Tématu se všechny úvahy, jež jsem právě nastínil, všelijak prolínají a podpírají. Zvláště bych upozornil na báseň Erotická tíže, jejíž autorka s neobvyklou silou, kázní i bohatostí významů rozvíjí panenskou krásu erotiky, čehož vulgární žena nikdy nebude schopna. Na tuto báseň navazuje tematický celek věnovaný polské avantgardě, mé úvahy nad obecnou estetikou, článek Martina Škabrahy o Donu Quijotovi, má recenze knihy K. Krause Soudím živé i mrtvé a další příspěvky. Např. také básně Radka Čecha ukazují směr, jimž by se umění poučené vývojem avantgardy i klasickou poezií mohlo ubírat do budoucna. Děkuji všem, kdo se na tomto čísle spolupodíleli, zejména Michalu Horáčkovi, který mi laskavě a přátelsky poskytl velmi zajímavý rozhovor. V květnu se, dámy a pánové, spolu sejdeme nad osobností velkého TGM, čili předmětem úvah se stane svět Tomáše G. Masaryka.

Boris Cvek