Básně
vesměs dosud nebyly nikde publikovány.
Řehole
Jdou
průvody a lidé vylézají z doupat
Nějaké
slunce bičuje jim macarátí oči
Jsou
celí černí a nechtějí ani žít jen nějak doufat
Strnulí
ve vůli jako dřevěný koník na otáčejícím se kolotoči
Donaha
přátelé s tím tílkem duše kdesi ve vás
Nechť
prohlédne neboť je zhojena ta rána v ní co kdysi krvácela
Strhněte
z očí ušmudlaný převaz
Aby
oči mohly vidět a zachraňovat myšlenky jež se řítí strmou stěnou čela
Při
rentgenu
Díváš
se
jak nazelenalé srdce
Srdce
jaké není
Srdce
jako dlaň
nebo jako dvě dlaně
Snaží
se odlehčit krev v hrudníku
Rozložitém
jako román anebo útlém jako by patřil ptáku
Se
žebry svislými
a mezi žebry světlá
pole plic
Roztodivná
až někdy nemocná pak tmavá
Neboť
v našich představách a na rentgenu
Nemoc
je většinou temná
Pak
vidíš páteř rovnou nebo vybočenou
Obratel
po obratli
a vidíš aortu jak
se bouří krví
A
vidíš žaludek jako hák na němž visí břicho
A
vidíš toho
a vidíš toho
Ale
podle toho všeho se ještě nepozná člověk
Jen
někdy
jeho
čas
Dar
Někdy
cítíš jak nemůžeš
Jak
za nic nemůžeš
Svět
marný od prostředku
Jako
starý rodinný deštník
Roztažen
proti mračnům když ještě neprší
Otáčí
se na rameni smutného mládence
A
to všechno jsi ty
Ty
sám
Čekající
Aby
tě někdo podaroval
Úsměvem
nebo břichem ale i duší
A
nohou
A
pak ovšem bezděčností nějaké neporušené radosti
Která
se tak těžko přimkne napevno k čelu
Neboť
nemá jediný závit ta radost
Ta
radost
Hladká
jako hrdla dívek
Hle
Co se dává aby viděno bylo
Ty věci krásné a až na pokraj
možnosti položeny jsouce
Střelhbitě zanikají neboť netrvá nic
déle
Než jen suchý úlomek vteřiny
Zvláště pak to co se dává na
kamenných záhonech chodníků
Když není vidět obloha jen domy
A čas napěchovaný do projíždějících
vozů
Zač stojí čekání
Ptá se
***
Přesto
přesto tě miluji
A
jestliže se mne někdo zeptá
Jaký
že je rozdíl mezi celým světem
A
mnou
Řeknu
mu
Ty
žena
Jde-li
o mne
Jenže lidé se neptají
A nemilují
A
milují
Zítra
trvá život
Říkali
jsme si milujíce se
Mám
tě rád
Mám
tě ráda
Rok
jsme si říkali
Deset
let jsme si říkali
Mám
tě rád mám tě ráda než jsme přišli na to
Neboť
Láska pozná se jen tak
Že
trvá
Teď
když se milujeme ptáme se jak dlouho trvá život
Říkáme
si
Zítra
trvá život
Říkáme
si zítra trvá život
Říkáme
si to už tolik včerejšků
Jako
bychom se chtěli naučit nazpaměť
Něco
zvlášť nesnadného
Ačkoliv
by se zdálo že život trvá
Láskou
Jak
se dělá oheň
Řeknete
zápalkou
Nejjednodušší
věc na světě
Ne
moc namáhavější než odplivnutí
A
je oheň
Myslím
si ale
Není
oheň
Jenom
to hoří
Jenom
to hoří
Neboť
oheň převedeno na odplivnutí
Je
tolik vody
Jako
když se rozleje člověk ze svého koryta
Jako
potopa
Opouštění
Tak
mi ještě dopřej blízkosti kdy si dohlédneme do očí
Obloha
rozviklaná polednem tichounce drkotá po dláždění našich hlav
Povídáme
si nechtějíce si už nikdy zalhávat o dvou koncích nekonečného světa
Že
za našimi zády je prostor dosud nevychladlý plný žhoucích novotvarů láv
Důstojně
nezúčastněn čmelák se prochází po jeteli
Odněkud
přijíždí stařičká vzpomínková kára
A
kdesi nad námi všude kam dohlédnem nevidět hvězdy
Kružítkem
jara
Potkávám
lidi oblepené transparenty Jen dál Jen vytrvej
Leč
já přemýšleje jako boxer o zápěstí si
otírám zkrvavený čenich
Je
to všechno jinak říkám si nějak úplně jinak
Je
víc opouštění než opuštěných
Jak
se hraje na housle
Člověk
snaží se rukou dosáhnout na konec
Na
sám kraj přitiskuje struny k povrchu houslí
Křečovitě
sevřenými prsty takže se housle zmítají
jako živé
Pokoušejíce
se vyprostit ze sevření levice a brady
Zatím
co ruka pravá už už zachycuje
Neexistující
absolutní klid
Tolik
potřebný pro dokonalé stvoření tónu
Sedíš-li
vedle v pokoji
Zdá
se ti všechno tak prosté
Jako
by se píseň vyprošťovala sama od sebe
Jako
z roztržené žíly
Krev
Smrtelně
šťastná
Jak
se sype ptačí zob
Ptačí
zob když kvete je jako pepř a sůl
A
voní hořce jako dívčí podpaždí
Proto
je zvlášť těžké sypat ho na zem
Dělá
se to tak
Chytíte
ptáka v letu
Pokud
možno vysoko ve vzduchu
Potom
na zem pokud možno šírou
Aby
ani strom natož plot
Nepřipomínaly
mříže
Nasypete
pár zrnek ptačího zobu
A
z rukou vypustíte ptáka
Zazobe-li
Zavolejte
lidi a ukažte jim
Jak
se sype ptačí zob
(Lidé
totiž pokud se mluví o něčem zvlášť bezbranném
Pokud
vidí třeba ptáka jenž zobe jejich zob
Myslí
především na klec)
Kočárky
a domy
Šel
jsem takovou ulicí
Kde
před každým domem
Čistým
a staroslivým jako stařenka
Stál
dětský kočárek
A
pootevřené dveře poledne předlo
A
všechny děti spaly slabounké nožičky
Křivé
a krátké už už našlapovaly do života
Připadalo
mi
Že
je den Narozených dětí
Den
kočárků den bělostných plinek
Den
pootevřených dveří
Zatím
byl čtvrtek jako trám
Den
nadobyčej obyčejný
Pod
nohama křupal vyhřátý písek
V ulici
nebylo člověka
Jen
za vzdušnými plůtky
V kočárcích
krásných a bílých a houpavých
Jako
jejich sny
Úpěnlivě
dřímali
Neforemní
kolibříci
S velikými
moudrými hlavami
S malými
zaťatými pestičkami
S neviditelnými
křidélky
Sladce
zmoženi světem
Jenž
stál udýchaný
Opodál
Jak
se věšejí obrazy
Nohama
k zemi
Pánové
S oblohou
směřující ke stropu
Přesně
podle zákonů gravitace
V týle
S hřebíkem
uprostřed rámu
Jste-li
na pochybách je-li obraz správně pověšen
Drcněte
do něj
Jestliže
se zakymácí
A
pak se vrátí do mrtvé polohy
S nohama
k zemi s hlavou k obloze
Visí
správně
Takže
jak vidíte pověsit obraz
Pánové
Je
věc náramně jednoduchá
Obraz
Obrazně
řečeno
Visí
jako člověk
Jak
na psy
Na
psy po dobrém
Ne
karabáčem
Protože
pes jako rub a líc dovede rozeznat
Pouhé
dobro a pouhé zlo
A
nic mezi tím
Chcete-li
aby vás měl rád
Nezbývá
Než
být dobrým
Tou
dobrotou která si samozřejmě žádá své
Protože
pes
Kromě
lehni sedni běž drž
Nerozumí
lidské řeči
Nelze
ho nijak obalamutit
Než
právě dobrotou
Proto
povedete-li ho jednou k rasovi
Můžete
mu říci pravdivě
Dovedete-li
to vyslovit náležitě něžně
Pojď
půjdeme k rasovi
A
on půjde
Vrtě
pahýlem ocasu
Planá
jabloň
Na
stráni obrostlé rudobýlem a zmijemi
Pokřivená
stará jabloň trochu zelená a trochu bílá
Nenižší
větví srostlá se zemí
Pět
růžových květů donosila
Pět
růžových květů s pestíky a lístky okvětními
Cpe
je slunci pod nos klečíc na té stráni
S vyraženým
dechem s bílým spárem zimy
Zaraženým
v začernalé dlani
Já
ty květy sčítal pět jich zrovna bylo
S čistým
vonným dechem novorozeňátek
Pod
lhostejným modrem jež se rozvěsilo
Na
oči všech pokřivených starých matek
Milostiplná
Chtěl
jsem ti něco říci hledám tě ačkoliv nevím kdo jsi
Vyběhl
jsem plný hlíny kolem příkopů a rozcuchaných pampelišek
Obnažený
jako obrovský měsíc schoulený v čiré kapce rosy
Podivující
se nesmírnosti nebeských výšek
Je
ve mně místo prázdné ubohé má popálené dlaně
Nemůže
vzít co by chtělo smí jenom doufat doutnajíc
A
je ho tolik že se až dotýká nebeské báně
Že
není zrovna nic
Jako
déšť promáčející mne myšlenky z obrovské konve bez držadla
Chtěl
jsem ti něco říci jsi ale daleko pevná jako mříž
Toužím
po tobě ale doposud jsi mne nenapadla
Ty
nejsi a ty se sama nestvoříš
Hra
Ó
modlitby ó žalmy odříkávané v úzkostech ó tího
Je ráno hle sádek bílých
Je ráno zpěvu kohoutího
Všech z noci zbylých
Na
troskách myšlenek svých lopatou mozolnou dlaní zesláblí
Jako
bychom hle hledali srdce své za zády svými
Hrajíce při tom vrhcáby
S těmi nejbližšími
Na
troskách myšlenek svých ó lásko začínali jsme tolikrát
S pravicí
bolestně dlouho napřaženou
Jako
by život věčně jen námi byl a nebyl nežli hra
V níž
zrod je první a smrt poslední cenou
Vánoce
Bílo
Nejneubližovatelnější
Bojí
se dotknout země padá tak zvolna
Že
není vůbec třeba zachraňovat
Ani
vzpomínku na myšlenku
Jsou
poschováváni ve svých škvírách hrobaříci
Nikdo
nepozoruje
Že
tam kde nikdy nebylo nic
Není
nic
Kam ještě ptáš se
Kam ještě lze dorazit vleže
V ten čas
Kdy předznamenáni snahou vypadat
mladě
Zvedáme nohu proti nebesům
K nejposvátnějšímu kroku
Po svých dnech
Mezitím
je sťato sto tisíc stromků
Velikých
asi jako člověk
Po
každém zůstane v zemi
Ne
pařez
Něčeho
navěky nedorostlého
Přidržujícího
se ne kořínky
Neexistujícího
světa
Co bys ještě chtěl
Může se tě zeptat kdokoli
Mohl bys říci
Předstíraje že nerozumíš otázce
Chci to a to
Až
budou zavírat brány
Půjdeme
až budou zavírat brány
Lidé
Kteří
zavírají brány
Lidé
kterým záleží na tom aby brány byly zavřeny
Tak
tedy půjdeme do prostoru zcela volného
Do
proluk mezi vidinami a myšlenkami
Tam
kde není nic co stojí za to
Půjdeme
Nechávajíce
za sebou obkrouženou zastavěnou plochu
Honosných
sídlišť s branami
A
budeme uvažovat máme-li se vrátit
Po
nějaké jednokolejné visuté noci
Nebo
jít dál do prostoru zcela volného a nezalidněného
Neboť
teprve potom kdybychom se vrátili
Smíme
zůstat za branami zavřenými
Stávajíce
se spolumajiteli klíčů
Nebo
žháři
Odpoledne
Bylo
takové odpoledne kdy se chce žít
Chomáče
trav dorůstaly do neobvyklé výše
Zastiňujíce
svými výhonky střechy domů
A
ulice byla úžasně dlouhá takže nebylo možno
Dostat
se z jednoho konce na druhý
Tehdy
jsme vyšli ze dveří
Nic
nás nepřekvapovalo šlapali jsme po modré obloze
A šli
jsme vidouce jen nekonečně dlouhou ulici
Po
vršky domů zarostlou travou
Samozřejmě
nás musel uvidět nějaký člověk
Stál
v okně nejvyššího poschodí malý a ztracený
Držel
se stébla a křičel na nás velikým božím hlasem
Kráčíte
vstříc jisté smrti
Nic
by se nestalo kdyby nepromluvil
Takhle
jsme se začali smát divoce smát
Až
plameny smíchu chytajíce jeden od druhého
Podpálily
ulici jež neměla konce
Poznali
jsme že uhoříme
Pane
stačili jsme vyřknout
Aby
to bylo slyšet hodně vysoko
My
nekráčíme
My
jdem
Ne
vstříc ale proti velmi nejisté smrti
Neboť
jsme nadmíru živí
Výsady
Vy
kupodivu obyčejní
Jako
do země zasazená krev
Je
na nás
Abyste
dbalí posloupnosti dnů
A
cizoložně žádoucí
Přetvářeli
svět
Neboť
výsady králů
Padnouce
nám k nohám zevšedňují
V úlisná
pouta ohnic
A
sveřepců
Takže
neustále je třeba mýtit
O
co bojujeme
Neboť
neustále učíme se žít
Abychom
jednou nemuseli
Nežít
(Neboť
oč usilujeme martyriem věků
Dnes
zvláště pracně
Je
být kupodivu obyčejní
Jako
do země zasazená krev)
Sny
na zdi
Takové
je to
Když
ti nelze prostoupit stěnu
Zadržující
bez námahy zhmotnělá záření
Paprsků
X
A
očí
Tu
tedy nezbývá
Než
na zdi
Jen
Rozprostřít
abstraktní obrazy dálek
A
třeba žen
A
třeba něčeho docela jiného
Ta
nikomu nesrozumitelná rozlehlá sgrafita
Promíchaná
vzorkováním malovánek pokoje
Do
slinných představ levobočků
Tvých
snů
A
nebo vstát
A
zbourat dům
Starý
pes
Může
se stát i člověkovi
Vzduch
zešílí a odepíraje být náhle pouhým žvancem plic
Všelijakých
lidí a potkanů
Zadrhne
tlapu do kučer chrápajícího oceánu a rve
A
rve nadmutou nekonečnou domýšlivost ulízaných vln
Ó lodi v té chvíli jako by si
někdo seškraboval boty
O tvé bílé čelo
Je tma a je-li den tedy odehnán
Vypovězen daleko za hranice času
Ó námořníci zvyklí na prázdno pod
nohama
Na prázdno na dohled
Na vanilkové prázdno když se nic
neděje
Teď chtěl bych být s vámi
Promočený a pomočený s břichem
nadmutým
Katastrofálně živ snad zrovna
umíraje
Konečně na šikmé ploše svou nicotnou
silou
Přetahuje nějaké lano anebo
vypumpovávaje moře
V němž není barev
Neboť oči se rozprostřely po celém
povrchu těl
Slaných a lepkavých
Zalitými slzami protivětru
Ne pláčem
Zatím
sedím doma
Zatím
mi doma říkaji
Seď
doma a nic se ti nestane
A
tak běhám podle plotu a dávám pozor
Aby
nás neubylo
Jsme
tři čtyři opakuji si
Jsme
tři čtyři opakuji si
Louky
Nikdo
nevypoví louku
Neboť
louka přechází mezi dlaždicemi světa
A
mezi dlaždicemi očí
Až
do hromádky kamení kdesi v nitru
A
prorůstá je
Vídával
jsem prostranství veliká a světlá
To
ještě oči neuvyklé sraženinám věcí
V ničem
nezahlédaly sebe
Potom
nějaký zlostný stařík
Plný
promarněného mládí
Dej
mu pánbůh nebe
Zakřičel
na mne
Co
tu chceš nevidíš kde je cesta
A
tak mi dopřál abych se uviděl
Jak
scházím z veliké louky
Kterou
nikdo nevypoví
Na
ubohou cestu po níž se chodí
Přišlo
mi líto sebe i toho staříka
I
řekl jsem
Pane
prosím vás
Nezakazujte
nám chodit po trávě
Víte-li
kam roste
Čtyři
stěny
Domů
přicházíme jako z veliké dálky
A
usedáme a zouváme se zůstávajíce bosí
Na
nohou ale i na očích
Neboť
i pohledem
Lze
po něčem šlapat
Na
očích čtyři stěny přemýšlíme o zítřku
V rozích
kde se potkává stěna se stěnou
Stavíme
rozpolceni oko proti oku a říkáme si v teple
Jak
je to krásné když je teplo
A
říkáme si nasyceni
Jak
je to krásné nemít hlad
Polapeni
v krychličce které říkáme
Domov
Doma
Balíme
se do představ o nějakých podivných dálkách
O
nějakých podivných lidech
Neboť
není nám dáno domýšlet se
Domova
Jinde
než doma
Sebe
Jinde
než v sobě
Zlatá
mešita
Zrovna
na tolika posvátných místech světa stojí Bagdád
Se
zlatou mešitou
Kolikrát
v životě se zastavíš a spatříš něco nad dosah
Kam nikdy nesmíš vejít
Než
docela přejdeš zastavíš se
A
z rohu do rohu po celé délce výšce a hloubce
Prověsíš
se očima a třeba srdcem ale že nevěříš
Nikdy nesmíš vejít
Nikdy
nesmíš vejít
Neboť
kdybys vešel a uvěřil na věky bys nevyšel
A
tebe nejvíc ze všeho láká možnost
Kdykoliv
kamkoliv vejít
A nevcházet
Kam
rostou stromy
Potkali
se dva devadesátiletí
Bílí
a vznešení a při tom děti
Jeden
byl kdysi doktor a druhý kočí
A oba
měli v propadlištích nápovědy očí
Sedli
si na březovou lavičku radostní a lysí
Křičeli
na sebe o to co bývalo kdysi
Co
kde kdy stálo a co kde půl století není
Pak
tiše mluvili do dlouhých zamyšlení
Tiskli
si ruce když chtěli něco obzvláštního říci
Bílí
a vznešení jako napolovic živí nebožtíci
Dva
z nás dva lidé kteří se nikdy neviděli
A
teď se smlouvali jako milenci na sobotu a na neděli
A
tykali si tak samozřejmě jako děti
Ti
dva devadesátiletí
Hloupí
lidé
Buďte
pozdraveni lidé hloupí
Neohrabaně
jako housata batolící se svou prošlapanou travou
Rychle
jako vodoměrka po hladině tůní
Z jednoho
konce na druhý konec hledajíc něco
Probíhá
chytrost po ploché vodě světa
Nikdy
nepoznávajíc hloubky
Smrtelné
a živorodé
Buďte
pozdraveni lidé hloupí
Své
stojaté místo nepovažující za víc
Než
za své místo v řadě
Štěstí
že jste
Skoro
jako světci doby kamenné
Která
nepoznala bohů bělovousých
Leč
jen skutečné bohy Síly a bohy Slabostí
Buďte
pozdraveni lidé hloupí
Ztracení
a nalézaní při pěší tůře
Jste
dobří k zastavení
K vystoupení
ze své podoby
Člověk
se nemusí bát že ho zcizíte
Neboť
jste hloupí
A
vzácní
Kořeny
a koruny
Sbíral
jsem co mi zůstalo ty nepojmenovatelné věci
Pořád
novostavba ponorné říčky elektrických trubek ve zdi
Rozvedený
se svým životem pro nemohoucnost a odpor a podobné kecy
Ve
skutečnosti však pro nějaké to nové nenarozené štěstí
Můj
starý život kdesi látá punčochy a vypovídává se
Každý
den zasedá jednomyslná přestárlá porota
A
bývá mně ho až líto když vidím jak v úzkostlivé rovnováze
Jak
pařez země drží se života
Miluji
výkyvy otřesy korun daleko od kořenů nebezpečné k pádu
Už
dávno ne jediná ani jediný už dávno ne jako kosi
Svůj
život já nechávám neuzavřen a bez dozoru a najdu-li druhý kradu
Kradu
plnokrevný a nevinný jako staří bozi
Dívám
se z okna
Dívám
se z okna na to co znám co vím nikdo nevysvětlí
Proč
navečer je ulice tak plna tajemství a zrodů
Když
utahaný čas odtikává na zápěstí
Vteřiny
fasád a podezdívek a oblouků a schodů
Daleko
od idyl a přesyceni spěchů
Dotvárňujíce
jako mrtvý posledním škubnutím podobu těla
Zbavujeme
se nakupených třaskavin práce pohledem přes protější střechu
A
při to ještě tolik toho nevíme jak se co dělá
Šrám
nebes zarůstá hvězdami neporaněná kopýtka se hojí
A
velké ticho malého města provokuje Velký vůz i vůz Malý
Aby
v ohnivé parádě luny pomalu jako k boji
Z garáží
vycouvaly
Kde
jsem ještě nebyl
Chystám
se domů rozverný ptakoještěr s oranžovou tváří
Doma
je kuchyň tři pokoje doma je předsíň a bílé dveře
Doma
jsou manželka a děti pravdomluvní lháři
Doma
je krásná důvěra ve sladké nedůvěře
Stojím
jak Samson na dvou obrovských nohách a zachraňuji se
Poraněný
dech uniká a sráží se pod lucernami
Tohle
je strašně známá ulice
Dalila
umírá viděl to jeden známý
Do
oken rozžatých házím svá dobrá předsevzetí
Dny
směšné a přetočené jako křivule a báně
To
drahocenné smetí
A
kašlu na ně
Tři
mlčenlivé popelnice tři šikmé věže v Pise
Stojí
před výkladem na němž se černá parte
Drobounký
popílek šelestí jak listy v knize
Existencialismus
mistře Startře
Domy
jsou přísní soudcové předtím než začne výslech
Přísahám
na bibli z vepřové kůže
Ale
je to tak těžké něco si myslet
Když
člověk tolik myslet si může
Hodiny
trhají čas kdy obnažené hvězdy nebem plynou
Nějaká
dívka zpívá si tu strašnou píseň o rose
Poezie
se chechtá básníkům a smrdí člověčinou
A
dým ze všech komínů tenounce klesá k obloze
***
Takhle
se umět dostat přes všechno domů andělé
Jak
futro obejmout dveře já polapená ozvěna
Čistý
jak převlečené postele
Průhledný
jako okna bděním zpocená
Stvořitel
K obrazu
svému báseň píši
Lehkomyslný
stvořitel
Chytám
verš jako kocour myši
Rdouse
ho ptám se co by chtěl.
Rdouse
ho ptám se co by chtěl
Proč
se dal chytit blázen líný
On
s křídly a já bez křídel
Takhle
mít v hrsti trochu hlíny
Takhle
mít v hrsti trochu hlíny
A
rozplesknout ji na stěně
Byl
by to já Já někdo jiný
Přičurat
vody svěcené
Zimní
ráno
Tmou
kadidelnou voní svítí sníh
Tvé
rouno chladně živé beránku bílý
My
stokráte už prochodili a stokrát odhodili
Hle
a dnes vrší se opět kolem v závějích
Spanilá
nebes očka v polétavých chmárech civí
Jak
královna nocí zlá na neustálá kuropění
Černé
šaty za černější šaty mění
Ale
veselý panáček skotačí drže se dlouhé světlé hřívy
Jak
tvrze okna v ulicích zamčena jsou na sedm zámků
Kostlivci
chrastí v zahradách uléhajíce k spánku
A
tam kde východ se zemí splývají v kalné šedi
Nedůvěřivě
světlo jak voják z okopů hlavu zvedá
Ó
vyjdi slunce koruno krásná daleká a bledá
Vyjdi
jak rytíř půlnoční a zvedni svoje hledí
Jdu
Jdu
polem jdu lesem ale nějak těžce jde se mi
Jako
bych měl spor s půdou nějaký konflikt se zemí
Hle
na trávy dosedá hebká jinovať
Slunce
se hrabe za kopcem ó vyjdi a tuhle zemi zlať
Co
na tom že sotva kráčím v jiskrách vzdušných ok
Mé
oči zajíci splašení do krve dřou si modrý bok
V ranhojičské
knize kdesi v dálce budu stát
Snad
slovo dvě nejneškodnější opiát
Jít
někam daleko přes osení hlínu a ozimy
To
nejvíc ze všech kouzel slouží mi
Co
na tom že těžce kráčím co na tom že sotva jdu
Krajina
zůstává za mnou pořád krok pozadu
Těžká
noc
Ve
střípcích hvězd se slunce odráží
Noc
tichá stříbrem hladí zemi
Spánek
jak motýl uklouzne mi
Z hlavy
jež těžkne v tupé závaží
Bláhové
sny mé naivní věřící
Tolikrát
bohem oklamaní
Jak
žalmy pouštíme svá přání
Kadidlem
noci v šerou světnici
Půlnoc
se plazí slizce při stěně
Polyká
vzdechy hadím jícnem
Někdy
je bdění než sen víc snem
Opuchlé
tohou mdlé a ztřeštěné
Tisíckrát
obrazy se prosvětlí
Na
plátno srdce vichrem drané
I
ty už dávno oplakané
Co
stokrát přišly stokrát odlétly
Ach
naději ty knuto nocí mých
Žíznivá
zlá a neúnavná
Ve
spárech tvých jak v slujích dávna
hned
v ranách zmítám se hned v polibcích
Když
motýl se pak v síti zachytne
A
snem svým vystřídá sen bdění
Olovná
noc už zvolna mění
Ponurý
plášť svůj v řídké barvy dne
Pošklebek
Mé
chvilky snivé impotence
Tak
nemohoucí a tak na měkko
Jsou
naše touhy kdesi daleko
Ty
touhy oráčů i žence
Jak
v lastuře a na dně řeky
Náš
den je srážen v směšnou buřinu
Spatřím-li
ve tmě světlou skulinu
Jsem
zádumčivě prostořeký
Čas
pouštím jen tak jak proud vln
Sám
piji ztěžka sám si klnu
Nenapadá
mne za nic žádný vděk
A
že se v ústech tvoří sliny
Vyplivnu
občas nerad líný
Svou
kapku do dělohy lačných řek
Vzpomínka
Můj
Tichošlápku
Obťapkávající
mne
Jako
kotě
Hle
Jsme
tam
Kde
obloha je plná vymyšlených hvězd
A
náš krok
Jde
nehlučně jako zloděj
Pokoušející
se ukrást
Nejodlehlejší
ozvěnu
Dávného
zavolání
Něco
ti slibuji
Nevěř
Neboť
Tam
Odkud
jsi přilétla
Jako
bílý poštovní holub
A
kam se stále otáčíš
Svým
nikdy nebloudícím
Něžným
zobáčkem
Tam
Nelze
se vrátit
Krásný
zimní den
Malíř
si barvu rozmíchá
Je
kumštýř stačí jedna
Tichounce
hvízdá do ticha
Maluje
portrét ledna
Maluje
portrét ledna
A
sotva při tom pospíchá
Chvilkami
zimou bledna
Tichounce
hvízdá do ticha
Tichounce
hvízdá do ticha
Jak
rybář srdce v háčku
Zem
hledí zem se ostýchá
Dělá
z ní bílou hračku
Neokřikujte
děti
Hle
vzduch jak něžně fačuje ti zrak
Když
nahé ráno v ruce plavky
Vzácnější
nežli vykopávky
Hrouží
se v den jak do azuru pták
Chystáš
se na nejhezčí návštěvu
Z ničeho
obratný a smělý
Na
ústech se ti rozhořely
Půlkruh
a pirueta úsměvu
Náhle
je krásně všeho je tu dost
A
jak se ze tmy obzor mačká
Pln
dojmů jako naběračka
Nesedáš
na svou vzácnou usedlost
S obrovským
srdcem srpkem mozku
Dychtivě
tvárný jako z vosku
A
nikdo nepozná tě po jméně
A
ani nevíš co bys vlastně chtěl
A
ani nevíš že máš chtíti
Jen
touha jako vlnobití
Neklidná
touha rojících se včel
Proto
se v křídla změní trámce plic
A
všechno podobá se větru
Prolétneš
tisíc kilometrů
Jak
nic jak ve snu cestu na měsíc
xxx
Tvé
oči vzpomínkou se podřely
Ráno
se v podvečeru sklání
Držme
si život v dětské dlani
Neokřikujte
děti dospělí
Den
krví jaru upsaný
Tematem
jara je báseň
Ale
hledat
Rým
Pro
dnešní den
Je
jako přetáčet se s dlouhým žebříkem
Jehož
jediným smyslem je
Trčet
Kolmo
K obloze
Své
myšlenky
Degradoval
jsem
Na
hmat a čich
Vůně
Cestou
Neznámou
anatomům
Protahují
se nosem
K srdci
Proměna
kybernetického stroje
V housle
Právě
v tom
Jsem
člověkem
Tenhleten
den nechce nic
Jen
trýzeň zrození
Jara
Století
Není
po všem
Je
Přede
Vším
Báseň
pro středu
Hej
tetka
Kam
s tím pinklem
Který
stál čtyřicet hodin vašeho života
U
stroje nebo v brázdě polí
A
je v něm maso rohlíky
A
jako hmat něžná látka
A
nějaký prášek
Aby
tu látku
Nesežrali
Moli
Hej
tetka
Až
se nebude kupovat
Prodávat
a splácet
Život
promění se
V roztavený
Drahý
kov
A
my všichni staneme se básníky
A
budeme mít hodně práce
Psát
básně dlouhé
Beze
slov
Hej
tetka
To
přijde že se přestanete vláčet
Hodně
Méně
Nic
A
potom
Jako
ta slavná Venuše
S uraženýma
rukama
Stoupnete
v ceně
Jo
tetka
Potom
vy sama
Budete
stát o moc víc
Sonet
o stromu
Můj
život jinde je u Tebe u pekla u nebe ve světu zdání
Víš
co si myslím u studánek a strání svých
V těch
časech zlých v těch časech zlých
Do
neskonání
Myslím
si v okujích myšlenek a v mlze přání
Že
je to hřích
Být
nepyšný být nehrdý být jako sláma jako vích
Být
a věřit přetvářce a lhaní
Ó
ctihodná ó bezúhonná ó věrná ó chápavá ó sličná ó prostě ó Ty
Život
je zkušebna má termíny má propadliště kvóty
Numerus
clausus chyb a chyb a zase chyb
Ó
bláhová
Jedinkrát
když za života strom se k zemi skácí
Tisíckrát
způsobuješ si marnou práci
Stavět
ho aby stál znova a snad líp