„Takže jsem to patrně viděl, že se těmi lidskými zaměstnáními jen voda přelívá: dobývají se peníze a odbývají zas; s tímto rozdílem, že snáze odcházejí než přicházejí, buď že se skrz usta aneb skrz truhly přehánějí. Protož jsem také více všudy nuzných než možných spatřil.“ J. A. Komenský (citováno z knihy Labyrint světa a ráj srdce, Odeon Praha 1984)

Je tomu tak, a přesto to trvá až dodnes a s největší pravděpodobností tomu bude stejně i v té nejvzdálenější pozemské budoucnosti. Musíme nějak žít, lopotit se pro chleba vezdejší je jakousi podmínkou přežití. Občas se říká, že dostatek peněz zajišťuje člověku v důležitém smyslu svobodu, totiž svobodu od velkého kvaltování, od závislosti a celoživotní zapřaženosti do káry marnosti a zmaru. Ale což nevídáme ty, kdo nějaké peníze mají, jak se snadno uvazují v otroctví konzumu, nakupování, požívání, vyměšování, postupného rozkladu a smrti? Ti jdou odnikud nikam... Kromě toho však existuje směr, který překonává pouhou horizontálu a který poukazuje na využití všech prostředků k dílu lásky, jež staví dům na skále, dům odolávající moci všudypřítomného vichru marnosti. Stavět na skále je ovšem těžší než stavět na písku, proto se s tím ve světě setkáváme jen nepříliš často. Bohatost srdce žije v skrytu jako všechno, co je opravdové, naopak harampádí pozlátek naházeno do ohromných pouští láká svou vlastní fata morgánou veřejně a s pompou na cestu prázdnoty, vyčerpání a konečného rozkladu.