Chtěl v sobě ještě vzbudit trochu nadšení, vytrhnout se z malátnosti, a tak si poručil chuť tvořit. Verše, nebo noty, to je jedno. Doufal, že aspoň v tvorbě jednou znovu nalezne pocit plnosti, iluzi rozumění.

Sednul si v pokoji a soustředil se. Místo obvyklého slova nebo věty, tedy inspirace odjinud, z níž by se mohl odrazit, spatřil ohromnou vřavu, hluk světa, všechny zvuky a slova přes sebe a hnědé záblesky. Ohromné zrnění bez počátku a konce, neznámé výkřiky, hučení. Namlouval si tedy vždy inspiraci? Nebo už není schopen nic pochytit na rozdíl od dřívějších dnů? Či prostě najít slovo, o nějž by se opřel význam, není najednou možné. Uviděl uprostřed nepřehledné masy úsek básně: “-ec d-”. Nic víc. To byla jeho dávka inspirace, kterou našel ve vnitřním chaosu. Může to být vytrženo třeba ze slov “konec dne”. Nebo z čehokoli jiného. Ne, odtud nešlo začít.

Dál napínal uši, zrak i to, čemu doposud říkal rozum. Ta celá vřava se ještě ke všemu otáčela, kolem létaly roztrhané cáry významů a smysly věcí byly nepřehledně převázány přes sebe. To vše za doprovodu šíleného bengálu náhodných zvuků. Uviděl ještě jednu notu. Neznělou, ovšem. Byla to šestnáctina, dost ožraná, jako kdyby jí okousával nějaký hlemýžď. Žádný úsek orchestrální věty, ani melodie. Jen šestnáctina.

Z takové notičky a z „-ec d-“ nedá nic dohromady. Vypnul soustředění. Octl se uprostřed tichého pokoje, doma, s kávou na stole. Usrkl a znovu se zaposlouchal. Bylo to šílené: rovné, uhlazené, tak, že nevyčnívalo nic, co by se dalo postřehnout, a zároveň plné ostrých hran. Znovu ta vřava, znovu výkřiky světa a jeho ohlušující hluk. Vypnul a zase zapnul. A tak to střídal čím dál tím rychleji: hluk světa, ticho domova, hluk, ticho. Hluk… ticho. Vlastně bylo oboje to samé, on jen střídavě otevíral a zavíral kohout slyšitelnosti. Pak ho to přestalo bavit a šel se dívat na svůj oblíbený seriál.

Podnětem k tomuto článku je vystoupení skupiny Zeitkratzer na Maratónu soudobé hudby.